Subscribe
Zvolení Catherine Connollyové desátou irskou prezidentkou 25. října nepřekvapilo nikoho, kdo by sledoval průběh voleb. Vzhledem k tomu, že na volebních lístcích byli pouze dva kandidáti, byl výsledek jasný již dlouho před volebním dnem. Connollyová získala při prvním sčítání 63,4 % platných hlasů, čímž nechala Heather Humphreysovou z Fine Gael daleko za sebou a odhalila rostoucí únavu z centristického politického uspořádání, které ve státě dominovalo po celá desetiletí.
Na její vítězství se bude vzpomínat, ale stejně tak na počet lidí, kteří odmítli tento proces vůbec podpořit. Rekordních 12,9 % hlasovacích lístků bylo zmařeno, což je nejvíce v historii státu a desetinásobný nárůst oproti 1,2 % zaznamenaným v prezidentských volbách v roce 2018. To, co mělo být rutinní slavnostní volbou, se místo toho zdvojnásobilo jako referendum o tom, zda velká část voličů považuje systém za legitimní.
Tato nespokojenost se v Oireachtas projevila již 22. října, kdy lídr Aontú Peadar Tóibín předložil návrh na revizi prezidentského nominačního procesu. Podle ústavy z roku 1937 potřebují potenciální kandidáti podpisy buď 20 členů Oireachtas, nebo čtyř místních orgánů. Tóibín tvrdil, že tyto požadavky byly vytvořeny tak, aby blokovaly „nežádoucí osoby“, a že systém účinně přivádí voliče k možnostem schváleným establishmentem. „Nechte lidi, ať si vyberou prezidenta,“ řekl. Zdá se, že mnozí voliči tento názor pochopili.
Projednávané návrhy zahrnovaly snížení nominačního prahu v Oireachtas i v místních orgánech a umožnění veřejné nominace prostřednictvím 35 000 ověřených podpisů. Kritici zpochybňovali administrativní zátěž spojenou s veřejnými nominacemi, ale zastánci tvrdili, že by to konečně narušilo duopol Fianna Fáil-Fine Gael nad volebními lístky. Vláda zastoupená ministrem Jamesem Brownem se snažila hrát na obě strany, nesignalizovala žádné silné námitky a zároveň se schovávala za vágní sliby budoucích revizí a možných referend. Labourista Duncan Smith kontroval známou linií a trval na tom, že úřad potřebuje „vážnost“ a že snadný přístup k hlasování by ji snížil. Mnohým to znělo jako další způsob, jak říci, že voličům nelze věřit.
Nárůst počtu zmařených hlasů vypovídá sám o sobě. Analytici identifikovali spontánní i organizované protestní hlasování, které se soustředilo v některých částech Dublinu a dalších znevýhodněných oblastech. Vzhledem k tomu, že ve hře byli pouze Connolly a Humphreys, zdálo se, že souboj byl přísně zinscenovaný. Průzkumy před volbami naznačovaly, že 49 % voličů se necítí být zastoupeno ani jedním z kandidátů. Více než polovina si přála uvolnění nominačních pravidel. Po sečtení hlasovacích lístků bylo více než 213 000 hlasů odmítnuto – každý z nich byl přímým signálem neúčasti na politické třídě, která nedokázala zajistit bydlení, zdravotní péči nebo bezpečnost.
Pro konzervativce to bylo předvídatelné. Když elity vytvoří systém, který zužuje výběr, a pak se chovají, jako by tolerance veřejnosti byla bezedná, případná odezva bývá ostrá. Connollyho vítězství je součástí tohoto odporu, ale stejně tak i odmítnutí procesu, který ho přinesl.
Sama Connollyová je známá osobnost: 68letá nezávislá poslankyně z Galway West, která byla v roce 2016 zvolena do Dáilu po dlouhé kariéře v místní politice. Vybudovala si pověst nezávislé političky, která se často staví na stranu levice a vyhýbá se formálním stranickým strukturám. Kampaň odrážela tento její postoj. Zatímco Humphreys se snažil prezentovat fiskální stabilitu a kontinuitu, Connollyová se opírala do témat sociální spravedlnosti, neúspěchů v oblasti bydlení a naléhavosti ochrany životního prostředí. Vzhledem k tomu, že se země ocitla v hluboké bytové krizi a vláda byla po letech odklonu vyčerpaná, našla tato témata vnímavé publikum.
Její kampaň těžila z podpory Sinn Féin, která jí poskytla širokou základnu na levici. S otázkou sjednocení Irska nakládala opatrně, signalizovala podporu, aniž by prosazovala rozdělující rétoriku, která by mohla odradit středové voliče. Její mandát však není tak hluboký, jak naznačují čísla v titulcích. Vládní strany se nedokázaly shodnout na jediném kandidátovi. Nejednotnost Fianna Fáil to ještě umocnila. Connollyho vítězství je výrazné v procentech, ale mělké v podpoře. Mnozí, kteří ji volili, tak učinili proto, že neexistovala žádná věrohodná alternativa.
Mezinárodní reakce se pohybují od znepokojivých až po otevřeně kritické. V kruzích EU jsou obavy jednoznačné: Connolly je skeptický vůči NATO, kritický vůči Bruselu a v zahraniční politice se vyjadřuje ostře. Tyto postoje jsou v rozporu s názorem EU, která stále více usiluje o centralizovaný obranný rámec a sladění zahraniční politiky. Některá evropská média její vítězství označila za další komplikaci pro blok. Deník Le Monde ji popsal jako zastánkyni sjednocení s „chladným“ vztahem k Bruselu. Deník Guardian zdůraznil její levicovou minulost a kritiku západní politiky na Blízkém východě, což naznačuje možné třenice s vládami, které jsou znepokojeny jejími dřívějšími výroky na adresu Izraele a Gazy.
Její výroky po 7. říjnu, kdy označila Izrael za „teroristický stát“ a Hamás za součást „palestinské struktury“, než je později upřesnila, vyvolaly kritiku izraelských představitelů a proizraelských komentátorů. Deník Times of Israel ji charakterizoval jako „krajně levicovou vítězku“, která je připravena posílit nepřátelské narativy. Americké analýzy byly opatrnější, deník The Washington Post si povšiml její kritiky globální nerovnosti a zároveň vznesl otázku, jak její zahraničněpolitické instinkty odpovídají vztahům Irska se Spojenými státy.
V Británii převládlo pojetí, v němž byla prezentována jako postava ve stylu Corbyna. Označení „irský Jeremy Corbyn“, které poprvé prosadil britský bulvár, se opakovalo napříč konzervativními médii. Deník Daily Mail uveřejnil profil, v němž ji nazval „dublinským Corbynem“ a vyzdvihl její antiestablishmentový postoj a zahraničněpolitické postoje. The Spectator šel ještě dál, když její zvolení označil za „nízké pro Irsko“, obvinil voliče z kapitulace před „krajní levicí“ a varoval před důsledky pro irskou podnikatelskou důvěru. Sám Jeremy Corbyn jí veřejně pogratuloval a označil ji za „hlas pro mír, sociální spravedlnost a sjednocené Irsko“. To, co pokrokáři oslavují, považují konzervativci za varovné znamení.
Z pohledu ECR odhalují tyto volby několik strukturálních slabin. Connollyho zastánci mají v jednom smyslu pravdu: demokratická účast byla příliš omezena nominačním systémem navrženým pro jinou éru. Řešením však není ideologická levicovost, kterou Connolly reprezentuje. Protestní hlasování i výsledek voleb ukazují na erozi důvěry ve struktury establishmentu. Odpověď na tuto erozi však spočívá v konzervativních principech – subsidiaritě, institucionální integritě a politické kultuře zakořeněné v odpovědnosti, nikoli v teatrálních gestech.
Connollyho skepse vůči NATO, která zaznívá uprostřed stále nestabilnějšího geopolitického prostředí, vyvolává oprávněné obavy. Vzhledem k ruské agresi, která mění bezpečnostní priority v celé Evropě, je představa, že by se Irsko mělo ještě více odklonit od kolektivní bezpečnosti, v rozporu s praktickou potřebou odstrašení. Předsednictví, které využívá svou morální platformu k signalizaci neangažovanosti, pozici Irska neposílí.
Hlubší problém však nespočívá pouze v Connollym. Špatné řízení nominačního procesu ze strany vlády, roztříštěnost uvnitř koalice a samolibost, kterou projevily obě vládní strany, vytvořily dokonalé vakuum pro její vzestup. Fenomén zkažených hlasů ilustruje, jak se velké skupiny obyvatelstva odloučily od politického středu. Mnozí nevidí smysluplný rozdíl mezi hlavními stranami. Jiní se domnívají, že systém je konstruován tak, aby přinášel předem dané výsledky.
Debata v Oireachtas o reformě nominací nezmizí. Rozsah protestního hlasování je zárukou, že se tato otázka rychle vrátí. To, zda vláda reformu urychlí, nebo zda nechá tuto otázku odložit, hodně prozradí o její schopnosti rozpoznat nebezpečí, které před ní stojí. Prezidentské volby jsou možná slavnostní, ale hněv, který se skrývá za oněmi 213 000 zkaženými hlasovacími lístky, nikoliv. Odráží hlubší rozladění, zejména mezi voliči, kteří se cítí ignorováni v otázkách bydlení, imigrace, místní bezpečnosti a směřování státu.
Connollyho předsednictví bude testem, zda irské instituce dokáží absorbovat osobnost, která je často v rozporu s hlavním politickým proudem. Její priority – ekonomické přerozdělování, ekologický aktivismus, obhajoba práv a symbolika sjednocení – se pravděpodobně neshodují s instinkty značné části země. Má energii protestní kandidátky, ale nyní zastává úřad postavený na kontinuitě. Toto napětí bude určovat příštích sedm let.
Pro vládní strany znamenají tyto volby zlom. Konsoliduje se nové levicové směřování. Sinn Féin, levicoví nezávislí, Zelení a sociální agitátoři prokázali schopnost koordinovat se kolem společných cílů. Na pravici srovnatelná soudržnost chybí. Navzdory rozšířené nespokojenosti konzervativních voličů neexistuje jednotný mechanismus, společná platforma a ani chuť stávajících stran ji vytvořit. Toto vakuum se prohlubuje.
V Irsku probíhá politická změna. Connollyho vítězství ho nezpůsobilo, ale znemožnilo ho ignorovat. Zkažené hlasovací lístky, slabé pole, roztříštěný střed a vzestup koordinované levice, to vše ukazuje na hlubší posun. To, zda konzervativci zareagují organizovaně, nebo budou pokračovat v roztříštěnosti, rozhodne o příštím desetiletí irské politiky mnohem více než jakýkoli slavnostní projev Árase.