Subscribe
Schválení změny nařízení o azylovém řízení Evropským parlamentem představuje významný krok ve vývoji migrační politiky Unie. Reforma zavádí zásadní změnu pravidel, jimiž se řídí předávání žadatelů o mezinárodní ochranu do třetích zemí, a to zejména s dopadem na pojem „bezpečná třetí země“. Díky kladnému hlasování Shromáždění získávají členské státy možnost prohlásit žádosti o azyl podané v Unii za nepřípustné a přemístit žadatele do států, s nimiž nemají žádné předchozí osobní vazby, pokud jsou splněny určité podmínky a dodrženy konkrétní právní záruky. Tento legislativní zásah je součástí širší evropské strategie, jejímž cílem je přenést část řízení žádostí o mezinárodní ochranu na externí subjekty prostřednictvím strukturované spolupráce se třetími zeměmi. Toto dlouho diskutované a politicky rozporuplné rozhodnutí odráží napětí mezi potřebou administrativní účinnosti při kontrole migračních toků a ochranou základních práv.
TRANSFORMACE POJMU „BEZPEČNÁ TŘETÍ ZEMĚ“.
Jádrem reformy je nové vymezení pojmu „bezpečná třetí země“ v rámci nařízení o azylovém řízení. Dříve možnost přemístění žadatele o azyl do země mimo EU předpokládala existenci významné vazby mezi žadatelem a cílovou zemí. Se schválenou změnou již taková vazba není nezbytnou podmínkou. Členské státy budou moci použít pojem bezpečné třetí země i na osoby, které nejsou občany této země a nikdy v ní nepobývaly. V důsledku toho může být žádost o mezinárodní ochranu podaná na úrovni EU prohlášena za nepřípustnou, pokud žadatel směřuje do třetí země považované za bezpečnou podle kritérií stanovených evropským právem. Nové nařízení však vyžaduje, aby byla splněna alespoň jedna ze tří alternativních podmínek: první se týká existence vazby mezi žadatelem a třetí zemí, jako je přítomnost rodinných příslušníků, předchozí pobyt nebo jazykové a kulturní vazby; druhá se týká průjezdu žadatele přes stát, kde mohl požádat o účinnou ochranu před tím, než se dostal do Unie; třetí, inovativnější podmínka, zahrnuje existenci dohody nebo ujednání uzavřeného na dvoustranné, mnohostranné nebo přímo Evropskou unií o přijímání žadatelů o azyl, s výjimkou nezletilých osob bez doprovodu.
PRÁVNÍ ZÁRUKY A POVINNOSTI TŘETÍCH ZEMÍ
Aby bylo předávání v souladu s evropským a mezinárodním právem, musí dohody se třetími zeměmi obsahovat závaznou doložku, podle níž je cílová země povinna přezkoumat oprávněnost každé žádosti o účinnou ochranu podané předávanými osobami. Jinými slovy, třetí země musí zaručit fungující azylový systém, který je v souladu s mezinárodními normami. Nařízení stanoví, že předání lze uskutečnit pouze do států považovaných za „bezpečné“, což znamená do zemí, které zaručují ochranu před pronásledováním a vážnou újmou, dodržování zásady nenavracení a možnost získat ochranu podle Ženevské úmluvy o uprchlících. Musí být rovněž zaručena práva na pobyt a další výsady, jako je přístup ke vzdělání a zaměstnání. Významná výjimka se týká nezletilých osob bez doprovodu, jejichž žádosti o azyl budou i nadále posuzovat evropské země nebo státy, s nimiž mají vazby nebo přes které projížděly. Toto ustanovení reaguje na potřebu posílit ochranu zvláště zranitelné skupiny.
PRVNÍ EVROPSKÝ SEZNAM „BEZPEČNÝCH ZEMÍ PŮVODU“
Současně s reformou konceptu bezpečných třetích zemí schválil Evropský parlament první společný seznam „bezpečných zemí původu“ v Unii. Tento seznam zahrnuje Bangladéš, Kolumbii, Egypt, Indii, Kosovo, Maroko a Tunisko, jakož i všechny země, které žádají o přistoupení k Evropské unii, s výjimkou Ukrajiny. Cílem koncepce bezpečné země původu, odlišné od koncepce bezpečných třetích zemí, je urychlit vyřizování žádostí o azyl podaných občany států, které jsou obecně považovány za státy dodržující základní práva. V těchto případech bude řízení probíhat urychleně, přičemž žadateli zůstane zachováno právo prokázat existenci individuálního rizika.
PARLAMENTNÍ DEBATA A POLITICKÉ ROZDĚLENÍ
Legislativní změna byla schválena 396 hlasy pro, 226 proti a 30 se zdrželo hlasování. Výsledek umožnilo spojenectví Evropské lidové strany, Evropských konzervativců a reformistů, Patriotů pro Evropu a skupiny Evropa suverénních národů. Naproti tomu skupiny Socialisté a demokraté a Obnovme Evropu hlasovaly v drtivé většině proti, i když s některými přeběhlíky. Hlasování zvýraznilo rozkol v parlamentní alianci podporující Komisi vedenou Ursulou von der Leyenovou, což je dynamika, která se projevila již v jiných migračních dokumentech během legislativního zasedání. Někteří levicoví a liberální poslanci EP prezentovali menšinový postoj, když označili nový koncept bezpečné třetí země za obzvláště problematický a vyjádřili obavy z rizika zneužití ze strany třetích zemí.
ÚLOHA ITÁLIE A PRECEDENS STŘEDISEK V ALBÁNII
Reforma otevírá cestu k dohodám mezi členskými státy EU a vládami třetích zemí, které jsou ochotny přijmout žadatele o azyl z Evropy, a to i výměnou za finanční kompenzaci. Tento model připomíná zkušenosti předchozí vlády Spojeného království, která podepsala dohodu se Rwandou o předávání nelegálních migrantů. Tento projekt byl následně zablokován britským Nejvyšším soudem a současná vláda od něj upustila. V evropské diskusi o outsourcingu azylových řízení zaujala v posledních letech průkopnický postoj Itálie, která prosazovala vytvoření středisek pro vyřizování žádostí o mezinárodní ochranu v Albánii. Tyto iniciativy, které byly v Evropě zpočátku přijímány skepticky a někdy i otevřeně kriticky, vycházely z myšlenky posílit spolupráci se třetími zeměmi, aby se snížil tlak na vnitrostátní přijímací systémy. Italská perspektiva, orientovaná na vnější a sdílené řízení migračních toků, byla v kontextu EU dlouho považována za okrajovou. Vývoj právních předpisů, který vyvrcholil nedávnou změnou nařízení o azylovém řízení, však poukazuje na postupné sbližování směrem k řešením, která podporují strukturované dohody se třetími zeměmi, pokud jsou doprovázeny odpovídajícími právními zárukami. V tomto smyslu lze zkušenosti s centry v Albánii považovat za politický precedens, který pomohl nasměrovat evropskou diskusi k účinnějším modelům vnější spolupráce. Rozhodnutí EU formalizovat prostřednictvím společného regulačního rámce možnost předávání žadatelů o azyl do zemí, s nimiž nemají osobní vazby, představuje krok, který navzdory operačním rozdílům zapadá do stejné logiky sdílené a decentralizované správy žádostí o ochranu.
MEZI ÚČINNOSTÍ A OCHRANOU PRÁV
Reforma schválená Evropským parlamentem představuje významný zlom v azylovém právu a rozšiřuje nástroje, které mají členské státy k dispozici pro vyřizování žádostí o mezinárodní ochranu. Zrušení požadavku osobních vazeb na třetí zemi rozšiřuje manévrovací prostor vnitrostátních orgánů a upevňuje vnější rozměr evropské migrační politiky. Kritika vznesená v Parlamentu zároveň upozorňuje na problémy, které tento přístup představuje z hlediska ochrany základních práv a účinnosti procesních záruk. Rovnováha mezi kontrolou toků, mezinárodní spoluprací a ochranou zranitelných osob zůstává ústřední otázkou politiky, která nadále vyvolává hluboké rozpory. V této souvislosti se nyní zdá, že role Itálie při prosazování inovativních řešení spolupráce se třetími zeměmi je součástí širší trajektorie, v níž se Evropská unie zřejmě orientuje na trvalé začlenění nástrojů externalizace do své regulační architektury. S ohledem na konkrétní provádění reformy se teprve ukáže, zda tyto nástroje budou schopny spojit administrativní účinnost s plným dodržováním mezinárodních norem ochrany.