Subscribe
Pokud by evropským státům skutečně šlo o bezpečnost a blaho vlastních občanů, řešily by nelegální migraci rychle a rozhodně, a ne byrokratickými tzv. pakty, eufemismy a výhrůžkami. Je tu spousta rétoriky a jen velmi málo odhodlání udělat to, co je třeba udělat, aby se skutečně bojovalo s migrační záplavou, která stále přichází.
Není těžké předvídat, co nás čeká v budoucnosti, pokud budou rozhodující činitelé i nadále mezi „nejvyššími hodnotami“ EU volit rétoriku „solidarity a inkluze“ namísto realistického plánu na obnovení pořádku a záchranu evropské civilizace. V sázce je naše vlastní přežití.
Zatímco stále více zemí usiluje o výjimky nebo otevřeně vypovídá Pakt o migraci a azylu, pokud jde o kvóty na přerozdělování migrantů nebo tzv. příspěvky (samozřejmě finanční), Evropská komise oznámila nové kroky k účinnému provádění paktu od června 2026.
Před několika dny Komise hrdě představila první „roční cyklus řízení migrace“, který obsahuje přehled a výzvy, jimž členské státy čelí, a také návrh roční rezervy solidarity. Podle Komise se jedná o „zásadní“ krok k „účinnému“ provádění paktu. Zveřejněna byla také první výroční zpráva za období od června 2024 do června 2025, podle níž se počet nelegálních vstupů do EU snížil o třetinu díky intenzivnější spolupráci mezi členskými státy. Statistiky jsou tedy povzbudivé.
O „solidaritě“ a „odpovědnosti“ slyšíme téměř ve všech situacích, kdy se hovoří o pravidlech, jimiž by se měl řídit příchod migrantů do EU. „Solidarita“ a „odpovědnost“, které jsou uloženy členským státům.
Kromě rétoriky jde o tohle. Polsko, Maďarsko, Slovensko a Česká republika opakovaně prohlásily, že nebudou podporovat systém kvót, prosazovat přerozdělování ani platit za imigranty ani euro jen kvůli „solidaritě“. Tyto země se netají svým kritickým postojem k paktu, který považují za hlavní a bezprostřední hrozbu pro bezpečnost vlastních občanů.
Polsko a Česká republika, k nimž se připojí nejméně čtyři další země – Rakousko, Bulharsko, Chorvatsko a Estonsko – požádají o výjimku z „fondu solidarity“ Radu EU, kde budou muset hlasovat kvalifikovanou většinou. Nakolik je reálné se domnívat, že výjimky budou moci získat jen některé země, zatímco jiné budou odmítnuty a budou nadále podléhat povinnému programu „solidarity“, se teprve ukáže.
Zatímco se země EU snaží vymanit z paktu, který nechtějí, labouristická vláda ve Spojeném království, která čelí obrovskému politickému tlaku, přijímá tvrdší opatření proti přistěhovalcům na svém území, což by pro levicovou vládu bylo donedávna nemyslitelné. Zatímco dosud je levice vítala s otevřenou náručí, nyní se zdá, že se je snaží odradit od příliš dlouhého pobytu. Reforma migračního systému zahrnuje zkrácení délky pobytu na polovinu z pěti let na dva a půl roku a čtyřnásobné prodloužení doby potřebné k získání statusu trvalého pobytu z pěti na dvacet let. Dalším opatřením je zrušení automatického přístupu k sociální pomoci pro žadatele o azyl, kteří odmítají pracovat, přestože jsou toho schopni, a pro ty, kteří se dopustí trestného činu. Dodejme, že nic příliš tvrdého.
Žádný pakt ani reforma nemohou fungovat, pokud nebude odstraněna příčina tohoto šíření rakoviny. Nelegální migraci nelze plně zvládnout, pokud nebude zastavena u svého zdroje. Přesouvání migrantů z jedné země do druhé v domnění, že se tím zmírní tlak, a finanční postihování států, které se odmítají na tomto šílenství podílet, nepovede k účinnému boji proti této pohromě. Skutečná solidarita, kterou členské státy potřebují, spočívá v boji proti zlu pomocí opatření s hlubokým dlouhodobým účinkem, nikoliv pomocí paliativních politik.