Subscribe
Irská vláda právě oznámila nový plán, jehož cílem je v nadcházejících letech vrátit pravomoci místním samosprávám. Vzhledem k tomu, že vicepremiér Simon Harris nedávno obvinil bezmocné místní samosprávy z zanedbávání nemovitostí a premiér svěřil odpovědnost za řešení kontroverzního areálu bývalého domova pro matky s dětmi v Bessboroughu městské radě v Corku, která však nemá ani finanční, ani politickou pravomoc k dosažení výsledků, lze tento krok interpretovat pouze jako snahu chránit vládní poslance tím, že se vina opět svalí na krajské rady.
Ministr pro bydlení James Browne velmi jasně uvedl, že toto opatření zabrání zastupitelům, aby se „schovávali za výmluvou, že nemusí činit rozhodnutí“ kvůli svému nedostatečnému politickému vlivu.
Z pohledu zahraničního pozorovatele se na první pohled zdá, že struktury irského politického systému fungují stejně jako v jakékoli jiné zemi. Máme prezidenta, premiéra (Taoiseach), zákonodárné shromáždění složené ze dvou komor a širokou škálu místních samosprávných orgánů. Avšak pod maskou provinciálnosti a regionální hrdosti se irský politický systém ve skutečnosti řadí mezi nejvíce centralizované demokracie západního světa.
V Irsku jsou hranice mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní mocí již dlouho nejasné, přičemž tehdejší taoiseach disponuje téměř absolutní mocí. V Irsku tomu tak nebylo vždy. První irská ústava z roku 1922 totiž považovala Seanad Éireann za orgán s vlastní zákonodárnou pravomocí a pravomocí bránit překračování pravomocí dolní komory. Následující ústava z roku 1937, kterou prosadila strana Fianna Fáil pod vedením Éamona de Valery, však pravomoci Seanadu výrazně omezila a přetvořila jej do jeho současné podoby: útočiště pro neúspěšné kandidáty z parlamentních voleb a diskusní klub, který pouze schvaluje předložené návrhy.
Zbývající pravomoci Senátu (Seanad) navrhovat změny v legislativě byly natolik nenáviděné, že předseda vlády za stranu Fine Gael Enda Kenny se v referendu v roce 2013 pokusil tuto instituci zrušit, avšak neuspěl. Kennyho zhoubný odkaz, který podkopává instituce irské politické scény, je však nejzřetelnější v jeho zákoně o reformě místní samosprávy z roku 2014.
Brendan Howlin, předseda levicové Labouristické strany a tradiční koaliční partner strany Fine Gael, který tento zákon v době svého působení ve vládě podporoval, dokonce v roce 2019, když zasedal v opozičních lavicích, přiznal, že zrušení městských rad ze strany vlády bylo chybou.
Zákon o reformě místní samosprávy neznamenal pouze zrušení městských rad – tedy fakticky volených funkcí na obecní úrovni, které současná koaliční vláda chce obnovit pouze formálně –, ale pod záminkou zefektivnění a zvýšení efektivity také snížil počet regionálních zastupitelstev, orgánů, které sloužily k získávání evropských finančních prostředků na místní rozvoj.
Centralizace moci v rukou ústřední vlády v Dublinu je patrná i na místní politické úrovni a jedná se o systémový problém. Za výkonné funkce rady odpovídá její výkonný ředitel, kterého jmenuje vláda, nikoli členové rady. Irská místní samospráva je tak sužována tím, že osoby bez demokratického mandátu nutí ty, kteří jej mají, k přijímání předem schválených politických postojů. Převedení funkcí v oblasti vodního hospodářství a odpadních vod na společnost Uisce Éireann, nedostatek pravomocí k získávání příjmů a závislost na financování ze strany ústřední vlády – to vše brání místním orgánům v tom, aby skutečně plnily své úkoly. Tento problém byl ostatně zdůrazněn i na multilaterální úrovni, kterou irští politici tak milují, když Rada Evropy v roce 2023 zveřejnila zprávu kritizující irský centralizovaný model. Zpráva zejména poukázala na to, že „postavení místní samosprávy je v Irsku slabší než ve většině ostatních evropských zemí. Má omezenější okruh funkcí, představuje menší podíl na veřejných záležitostech a může ovlivnit objem svých zdrojů pouze okrajově. Silné postavení výkonného ředitele rovněž omezuje roli volených zástupců.“
Řeší tedy nová „Pracovní skupina pro místní demokracii“ některý z těchto problémů? Rozhodně ne. Zpráva zcela opomíjí tři problémy, s nimiž se potýká běžná správa místních samospráv v Irsku. Prvním a nejdůležitějším je skutečnost, že zastupitelé nemají žádnou právní ochranu pro svá vystoupení v zasedacích sálech zastupitelstev. To znamená, že jim hrozí právní odpovědnost, i když jsou jejich výroky jednoznačně správné nebo hájí zájmy jejich voličů. Za druhé, zpráva nezahrnuje přístup k financování skutečně nezávislého právního poradenství, které si irští zastupitelé musí hradit z vlastní kapsy bez nároku na náhradu, protože ústřední vláda od nich očekává, že se budou obracet na interní právní tým zastupitelstva. Za třetí, stejný princip nezávislosti a integrity ve veřejné funkci se vztahuje i na přístup k odbornému právnímu poradenství a nezávislým auditorským službám.
Místo toho jsou vládní plány seznamem 79 bodů, jejichž splnění slibuje do roku 2029, kdy se mají konat příští komunální volby. Není pochyb o tom, že poslanci v Dáil Éireann plánují politický manévr, jehož cílem je ochránit si svá křesla na úkor svých stranických kolegů v místních samosprávách. To zahrnuje „poskytnutí“ více peněz místním zastupitelstvům tím, že jim bude umožněno upravit místní daň z nemovitostí ze současných 15 % na 25 % od roku 2027, jako by takový krok neměl vyvolat pobouření veřejnosti.
Zřídí se městské rady, které budou složeny z již zvolených zastupitelů, což v podstatě zvýší jejich pracovní zátěž. Ačkoli zpráva tvrdí, že to městským radám umožní sestavovat rozpočty s finančními prostředky určenými konkrétně pro dané město, neřeší to základní příčinu finančních problémů rad: nepřiměřenou centralizaci těchto pravomocí v rukou národní vlády. To však není cílem tohoto plánu; jeho záměrem není reformovat pravomoci místních samospráv, ale byl navržen v souladu s politickými zájmy selhávající národní politické třídy, která zoufale hledá obětního beránka.
Velká část dokumentu slibuje vytvoření nových plánů, dokumentů a postupů pro členy zastupitelstva, avšak neobstojí při bližším zkoumání ani v souběhu se zásadami subsidiarity a decentralizace politické moci. Všude tam, kde zpráva tvrdí, že radním udělí pravomoci či autoritu, je zde výhrada v podobě dohledu ústřední vlády a dodatečné odpovědnosti, aniž by byly k dispozici finanční prostředky potřebné k dosažení stanovených cílů.
Jedním z takových příkladů je daň z opuštěných pozemků, daň z pozemků v obytných zónách a daň z prázdných domů, u nichž budou příjmy účelově vázány a budou z nich hrazeny administrativní náklady. To ve skutečnosti povede k tomu, že se stane realitou právě ta kritika, kterou Simon Harris šířil v celostátních médiích, totiž že zastupitelé neplní své povinnosti. Upravují nepravdivé tvrzení ve svém narativu, aby se ujistili, že se uchytí při příštích všeobecných volbách.
Z všech návrhů obsažených ve zprávě jsou však nejzajímavější právě ty dva poslední. Vytvoření Regionální sítě ženských klubů, která by měla být zřízena jako celostátní orgán pro zastupitelky, a povolení organizacím AILG a LAMA zřizovat regionální či celostátní kluby pro menšinové skupiny zastupitelů. To jsou ze všech návrhů ty nejkřiklavější. Vzhledem k tomu, že žijeme ve společnosti se dvěma pohlavími, mužským a ženským, z nichž každé tvoří polovinu populace v demokratické zemi, kde úlohou voleného zástupce je zastupovat své voliče bez ohledu na pohlaví, neexistuje žádný důvod pro vytvoření národního ženského klubu kromě politického bodování.
Stejně tak povolení vytváření frakcí pro menšinové skupiny zastupitelů nevyhnutelně povede k tomu, že náboženské a etnické menšiny, jako jsou například nově příchozí, kteří tvoří irskou muslimskou populaci, získají jedinečné postavení v politickém systému. Vzhledem k tomu, že nevládní organizace financované z veřejných prostředků, jako je například Irish Network Against Racism (Irská síť proti rasismu), spolupracují s Evropskou sítí proti rasismu (European Network Against Racism) napojenou na Muslimské bratrstvo, ústřední vláda v Dublinu svými novými „reformami“ místní demokracie fakticky otevírá dveře vnějším aktérům, aby získali vliv v irském politickém systému.