Vzpoura klasických děl

V době, kdy vládne uspěchaný digitální konzumerismus a moralistické přepisování minulosti, není návrat k velkým knihám jen nostalgickým útočištěm. Je to ten nejradikálnější projev svobody.

Je zvláštní a fascinující ironií, že právě ta nejpropojenější, technologicky nejvyspělejší a nejinformovanější éra v dějinách lidstva trpí zároveň nejzávažnějším chronickým deficitem pozornosti. Dnes konzumujeme myšlenky, zprávy a kulturní trendy stejnou rychlostí, s jakou posouváme obrazovku smartphonu: Všechno je naprogramováno tak, aby nás na pár vteřin pobavilo a pak se vypařilo do vzduchu. Žijeme ve věčné přítomnosti, v obrovském supermarketu jednorázového myšlení, kde se zdá, že hodnota díla či názoru se měří výhradně podle jeho bezprostředního data spotřeby. Pod povrchem tohoto digitálního konformismu se však rodí tichá a nesmírně zajímavá vzpoura. Navzdory všem předpovědím technokratů a guruů ze Silicon Valley značná část mladé generace znovuobjevuje klasiky literatury a filozofie. Ne kvůli školní povinnosti nebo akademickému nátlaku, ale jako formu zdravé vzpoury proti plochosti a trivializaci současnosti.

Sociologie spotřeby nám již po desetiletí vysvětluje, že pokrok bude člověka neúprosně tlačit k stále bezprostřednějším, dostupnějším a hladším formám vyjádření. A kulturní průmysl se tomuto ekonomickému dogmatu skutečně ochotně přizpůsobil a proměnil se v jakési obří „fast foodové“ jídlo pro duši. Současný umělecký obsah musí být, má-li uspět u veřejnosti i na trhu, plynulý, okamžitě stravitelný a především takový, aby u diváka nevyvolával žádné kognitivní ani morální nepohodlí. Tak vznikla kultura absolutního hyperzjednodušení, v níž jsou i velké romány dvacátého století či historické pohádky pravidelně „čištěny“ komisemi redakčních odborníků, aby se čtenář nesetkal s nepříjemnými slovy, složitými pojmy nebo světovými názory, které nejsou dokonale v souladu s ideologickou citlivostí dané doby.

Tato posedlost laboratorní inkluzivitou a eliminací veškerého intelektuálního úsilí však nakonec vyvolala opačný efekt: hluboký pocit nudy, prázdnoty a nespokojenosti. Odstranění složitosti z vyprávění neznamená povznesení publika, ale jeho infantilizaci, redukci čtení na pouhé narcistické zrcadlo, v němž lze hledat pouze potvrzení toho, co si již myslíme. Klasická díla naší civilizace odolávají po staletí nikoli proto, že by je chránil nějaký dobrotivý algoritmus nebo ochranná bublina, ale proto, že prošly tou nejnemilosrdnější, nejnestrannější a nejdemokratičtější zkouškou ze všech: zkouškou času. Když se chlapec rozhodne odpojit se od neustálých oznámení sociálních sítí a otevře si „Odyseu“, platónský dialog nebo Shakespearovu hru, provádí tím akt úplného zlomu s rychlou módou dnešní kultury. Hledá něco trvalého, pevnou kotvu, duchovní oděv na míru, který odolá pomíjivým módním trendům příští sezóny.

Skutečný důvod, proč hyperprogresivní kultura či ideologické proudy „probuzených“ často pohlížejí na klasiku s podezřením, ne-li s otevřenou nepřátelstvím, spočívá v tom, že klasika je ze své podstaty nepříjemným zrcadlem. Skvělá kniha z minulosti nemá v úmyslu vás potěšit, ani se nestará o to, aby potvrdila vaše osobní sociopolitické jistoty či morální dogmata 21. století. Klasika ukazuje člověka v celé jeho tragické, velkolepé, vznešené a protichůdné realitě, bez terapeutických filtrů. Homer nezmírňuje krutost, pomstu a pýchu svých hrdinů pod hradbami Tróje; Dante nezlehčuje politické a morální útrapy své doby a posílá papeže i mocné do pekla; Dostojevskij sestupuje do nejtemnějších a nejznepokojivějších zákoutí lidské duše, aniž by nabízel snadné útěchy či přeslazené šťastné konce.

V kulturních dílech, která dnes vznikají za psacím stolem v marketingových odděleních či na základě algoritmů streamovacích služeb, jsou postavy často redukovány na strnulé stereotypy sloužící určité ideologické tezi a podle etických kánonů daného roku rozděleny na dobré a špatné. Uveďme jako nedávný a velmi příznačný příklad diskuse, které se rozvinuly kolem nejnovějších filmových adaptací Odysey, kde je komplexní, nejednoznačná a někdy i divoká archaická psychologie protagonistů pravidelně zploštěna, nebo ještě hůře přepsána, ve snaze přizpůsobit homérský mýtus současným ideologickým citlivostem či uklidňujícím moderním terapeutickým kánonům. V klasice se naopak vina, čest, zrada, osud, posvátno a vykoupení prezentují s takovou syrovostí a pravdivostí, které současného čtenáře vyvedou z rovnováhy a hluboce znejistí. Klasika vás nutí konfrontovat se s tou nejradikálnější odlišností, zavazuje vás k dialogu s myslí lidí, kteří žili v dávných dobách a kteří vnímali svět, spravedlnost a božství radikálně odlišným způsobem než vy. A právě tato zdravá „nepohodlnost“ nám slouží jako vzduch, který nás vyvede z „ozvěnové komory“ dnešní veřejné debaty – z dusivého prostoru, kde všichni opakují stále ty samé slogany ze strachu, že budou izolováni od skupiny nebo cenzurováni internetovým soudem.

Ztráta kontaktu s klasiky navíc jde ruku v ruce s dramatickým ochuzením jazyka. Omezení slovní zásoby, patrné v digitální komunikaci ovládané tweety a okamžitými zprávami, nevyhnutelně vede ke snížení schopnosti myslet. Ti, kdo nemají slova k vyjádření nuancí reality, nemohou uplatňovat jasné kritické myšlení. Velká díla minulosti představují zlaté poklady slov, metafor a logických struktur, které vrací hloubku našim myslím. Jejich čtení znamená znovuobjevit nástroje nezbytné k rozluštění propagandy a zjednodušující rétoriky technokratické moci.

Konzervativní evropské myšlení, ve svém nejvyšším, nejvznešenějším a filozofickém smyslu, vždy považovalo předávání a kontinuitu kultury za základní pilíř stability a svobody civilizace. Filozofové a intelektuálové jako Roger Scruton nám připomínají, že skutečný konzervatismus nespočívá ve slepé, nostalgické a nehybné obraně popela minulosti, ale v moudrém uchovávání jejího živého ohně: Je to ten hluboký pocit vděčnosti, úcty a zodpovědnosti za duchovní a intelektuální dědictví, které nám jako věno zanechali ti, kteří nás předcházeli. Číst klasiky znamená přesně toto: usednout k ideálnímu stolu s našimi předky a s pocitem upřímného úžasu objevit, že jejich nejintimnější pochybnosti, jejich strachy tváří v tvář smrti, jejich výbuchy lásky, jejich existenciální krize a jejich neúnavné hledání pravdy jsou přesně stejné jako ty naše.

Současná kultura bohužel trpí chronickou patologií, kterou bychom mohli nazvat „chronocentrismem“: naivní, arogantní a domýšlivou iluzí, že ti, kdo žijí v současnosti, jsou ze své podstaty inteligentnější, morálnější, tolerantnější a vyspělejší jen proto, že se nacházejí dále na časové ose. Jedná se o mýtus technologického pokroku, který je mylně aplikován na lidské vědomí a přirozenost. Pilné studium klasických děl tuto současnou pýchu láme. Pokorně nám připomíná, že nejsme první, kdo trpí, kdo zpochybňuje smysl státu, meze moci, hodnotu rodiny či nepochopitelné tajemství posvátna. Spojuje nás s tisíciletou myšlenkovou tradicí a nabízí nám hluboké kořeny, které nám brání v tom, abychom byli smeteni prvním ideologickým větrem, momentální propagandou nebo pomíjivou módou. Ti, kteří mají za zády obry západní historie, se jen stěží nechají zmanipulovat pomíjivými slogany současnosti.

Závěrem lze říci, že toto znovuobjevení by nemělo být chápáno jako výzva k návratu do minulosti, k opuštění modernity, ke spálení našich digitálních zařízení či k úniku do nostalgické a neplodné mnišské izolace. Technologie a rychlost jsou mimořádnými nástroji pro zvládání každodenního života a materiálního rozvoje, ale stávají se katastrofálními, pokud se snažíme jejich frenetické a komerční rytmy aplikovat na hluboký růst naší duše a naší inteligence. Musíme s odhodláním a hrdostí hájit právo na pomalost, studium a hloubku a prosazovat skutečnou kulturu pomalosti proti diktatuře okamžitosti.

Znovuobjevení klasiky tedy není zaprášenou zábavou pro znuděné akademiky či věčné estetiky. Je to klíč k tomu, abychom zůstali skutečně svobodnými lidmi a občany v době, která by nás chtěla redukovat na pasivní spotřebitele předem připravených odpovědí, standardizovaných algoritmem. Chránit minulost a nadále ji s vášní číst neznamená otočit se zády k zítřku, ale právě naopak: znamená to vybavit mysli budoucích generací jedinými kritickými nástroji, které jim mohou zaručit skutečnou, autonomní a suverénní svobodu úsudku. Skutečná avantgarda dnes začíná tím, že se ohlédne zpět.