Subscribe
Odporné události, jejichž průběh v španělské Ceutě sledoval celý svět, nám připomněly nechvalně proslulou větu, kterou v srpnu 2015 pronesla bývalá německá kancléřka Angela Merkelová – „Wir schaffen das“ (Zvládneme to). Tato slova, pronesená – a to ne jen jednou – v podobně mimořádně bouřlivé době, kdy do Evropy proudily obrovské vlny migrantů ze zemí třetího světa, se od té doby rozléhají po celém světě. To, co bylo popsáno jako projev sebevědomí a morální síly, se ve skutečnosti stalo prvním dějstvím hry, která se ukazuje být čím dál děsivější – politiky otevřených hranic Evropské unie a jejích katastrofálních a zlověstných důsledků. Před jedenácti lety byly stovky tisíc vetřelců s otevřenou náručí přivítány optimistickou paní Merkelovou, která byla pevně přesvědčena, že situaci lze řádně zvládnout a že vše bude v pořádku. Nic však tehdy v pořádku nebylo a rozhodně není v pořádku ani dnes.
Angela Merkelová svými nechvalně známými slovy otevřela brány Německa – a v podstatě i schengenského prostoru –, aby je zaplavili vetřelci. Svým cynismem maskovaným jako „důvěra“, jímž zradila nejen své vlastní občany, ale celou Evropu, paní Merkelová vydláždila cestu pro budoucí invaze. Všichni známe cenu této sebezničující politiky: rodiče a děti, kteří viděli, jak se jejich vlastní čtvrti proměnily v něco k nepoznání, ženy, které po setmění již nevycházejí z domu, rostoucí kriminalita, šílené společenské nepokoje, a mladí lidé, kteří zjistili, že talent a dovednosti již nemají žádnou hodnotu tváří v tvář novému „nejvyššímu“ standardu – blahu menšin na úkor většiny. „Wir schaffen das“ byl pouhý sen, ale sen nesmírně drahý a děsivý.
Na konci července 2026, jedenáct let po výroku „Wir schaffen das“, byl celý svět svědkem děsivých scén v Ceutě, kdy více než 60 000 migrantů ze sousedního Maroka zaútočilo na tuto malou španělskou enklávu v severní Africe, v níž žije jen něco přes 84 000 lidí. V tomto pobřežním městě, které je součástí Evropské unie, vypukl chaos během pouhých několika hodin. Masivní příliv migrantů vyvinul tlak na evropské území, šokoval civilní obyvatelstvo a odhalil, jak zranitelný je členský stát EU, když čelí tak závažné události.
Když je vlastní území vydáno na milost a nemilost vetřelcům, je to jistá cesta k rozpadu a katastrofě. Otázka, kterou by si měl položit každý vůdce, zní: do jaké míry přispěly tyto masivní vlny migrantů k prosperitě, bezpečnosti a soudržnosti zemí, do nichž se nahrnuly? Odpověď? Rozhodně ne ta, kterou vám chce vnutit oficiální propaganda.
Kromě zjevné krize v oblasti kontroly hranic čelí Evropa tragédii své vlastní civilizace. Zlověstné klišé, které v roce 2015 pronesla Angela Merkelová – příklad jejího pohrdavého postoje vůči vlastnímu národu – dnes zní jako bouřka. Ceuta není konec. Mohla by však být začátkem konce, pokud bude skutečné ponaučení ignorováno. Dokud evropské pseudoelity nebudou masovou migraci vnímat takovou, jaká skutečně je – jako bezprostřední hrozbu pro bezpečnost, identitu a suverenitu –, budou se tragédie jako ta v Ceutě opakovat.
Slogan „Wir schaffen das“ ukázal, jak obrovská a děsivá je propast mezi slovy a skutečností. Hrozivá zkušenost z Ceuty, která zdaleka není „normalizovaná“, jak tvrdí úřady, by měla sloužit jako znepokojivý poplach, který zní v tichu noci. Když jsou porušovány hranice, suverenita není nic jiného než iluze. Bránit vlastní hranice znamená bránit vlastní identitu. Volba je jasná a jednoduchá: buď budeme bránit to, kým jsme a v co věříme, nebo budeme nečinně přihlížet a sledovat, jak se rozpadají naše společnosti i samotná civilizace.