Trumpova podpora sjednocení Irska a možnost ústavních změn v Irsku

Když 12. září v Dublinu seděl vedle irského premiéra Micheála Martina, byl Donald Trump dotázán na sjednocení Irska a odpověděl: „No, nechci způsobovat žádné problémy, ale řeknu vám, že bych byl rád, kdyby se sjednotilo.“ Šel ještě dál – „Nakonec k tomu dojde… Myslím, že by to byla fantastická věc“ – a poté naznačil, že „to může klidně proběhnout už teď.“ Později se objevily zprávy, že toto téma nadhodil z vlastní iniciativy při setkání s irským prezidentem, když se ptal, jak „sloučení“ postupuje.

Následující den ještě přitvrdil a sjednocení označil za „jednu z nejpřirozenějších věcí všech dob“.

Říci, že Trumpovy výroky otřásly irskou politickou scénou, by bylo přehnané, ale rozhodně oživily diskusi o sjednoceném Irsku. Kromě těchto komentářů byla jeho návštěva vcelku klidná; šlo o rutinní návštěvu amerického prezidenta, na kterou si Irsko v posledních letech již zvyklo. Jeho rozhovor s levicovou prezidentkou Catherine Connollyovou byl údajně srdečný, čímž se rozptýlily obavy z konfrontačního setkání. Trumpovy poznámky o sjednocení Irska byly nakonec vnímány jako otevřený signál americké podpory ústavních změn na irském ostrově, přičemž byla jasně dána přednost zájmům Irské republiky. V důsledku toho se debata o sjednocení, která v posledních letech upadala do pozadí, dostala do popředí irské politiky.

Martinova reakce na Trumpovy výroky byla, jak je pro něj typické, lhostejná. Komentáře k tomuto prohlášení označil za „přehnanou reakci“ a poznamenal, že americký prezident pouze hovořil o sjednocení z hlediska logických geografických hranic ostrovního státu. Takové charakterizování prezidentových výroků – jako pozorování spíše než jako výslovnou podporu – je třeba chápat jako pokus o zdržování a odvedení pozornosti veřejnosti od této otázky. Taoiseach má svou vlastní vizi irské jednoty, v jejímž čele stojí od roku 2020 iniciativa „Shared Island“, jejímž cílem je podpořit usmíření ještě před sjednocením. Jinými slovy, Martinova vize sjednoceného Irska spočívá v tom, že se řešení tohoto problému odkládá o další jednu či dvě generace.

Navzdory signálům nečinnosti ze strany vlády viděla hlavní opoziční strana Sinn Féin příležitost, kterou mohla bez váhání využít. Předsedkyně strany Mary Lou McDonald prohlásila, že „naší národní cestou je nyní sjednocení“ a že „je na premiérovi, aby zahájil plánování“. Pro Martina je ironií, že jeho vláda v červenci tohoto roku zamítla návrh zákona Sinn Féin, který požadoval, aby premiér do osmnácti měsíců zveřejnil zelenou knihu o sjednocení a svolal občanské shromáždění. Je pozoruhodné, že tento návrh zákona podpořily všechny opoziční strany v Dáil Éireann. Několik poslanců z koalice v soukromí naznačilo, že by jej v případě volného hlasování podpořili. Slovy poslance Sinn Féin Donnchadha Ó Laoghaireho: „Po vyslechnutí dnešních projevů v plénu a po rozhovorech s kolegy musím upřímně říci, že jediný závěr, ke kterému mohu dojít, je ten, že dnes večer by ani nedošlo k hlasování, nebýt názoru jednoho člověka.“ I v rámci vlastní strany premiéra panují značné neshody ohledně jeho přístupu k irskému sjednocení. V červnu ministr spravedlnosti Jim O’Callaghan na konferenci v Belfastu prohlásil, že příští vláda se musí na sjednocení připravit a uvést, jaké ústavní změny je ochotna akceptovat. Tento postoj je v přímém rozporu s vyčkávací strategií premiéra, ale vzhledem k komentářům Donalda Trumpa se nyní může stát nezbytným.

Reakce Londýna na kontroverzní výroky prezidenta byla naproti tomu výjimečně jednotná. Premiér Andy Burnham ještě před několika týdny prohlásil, že referendum o hranicích je „mimo hru“, a později byl nucen své tvrzení odvolat kvůli vlně kritiky, že podle Velkopáteční dohody nemá pravomoc takové prohlášení učinit. Pravomoc vypsat referendum o hranicích má ministr pro Severní Irsko, jehož funkci zastává labouristický poslanec Chris Bryant, který po Trumpových komentářích zveřejnil text Velkopáteční dohody na internetu jako „opakovací kurz“. Předsedkyně konzervativců Kemi Badenochová obvinila Trumpa z „střelby od boku“, zatímco Nigel Farage se od Trumpa distancoval a hájil integritu Unie.

Nejvýraznějším projevem politické šokové vlny, kterou Trump vyvolal na Britských ostrovech, byly komentáře předsedy DUP Gavina Robinsona – ten prohlásil, že o ústavní budoucnosti Severního Irska nebudou rozhodovat hlasy vnějších aktérů. Toto poselství o britské suverenitě ohrožené americkou intervencí naznačuje, že napříč celým politickým spektrem v Británii byly Trumpovy výroky vnímány jako projev nepřátelství vůči britským zájmům jako takovým. Vzhledem k prezidentově podpoře argentinského prezidenta Javiera Mileiho a k oživení územních sporů ohledně Falklandských ostrovů se tento předpoklad jeví jako správný.

Avšak i kdyby bylo vyhlášeno referendum o hranicích, bylo by nejprve zapotřebí většinové podpory pro sjednocené Irsko. Průzkum agentury Amárach zveřejněný v květnu 2026 ukázal, že 63 % obyvatel Severního Irska by podpořilo sjednocené Irsko jako součást EU, zatímco 29 % by bylo proti. V Irské republice podporovalo sjednocení za těchto podmínek 59 % respondentů, zatímco 22 % bylo proti. Upřímně řečeno, referendum o hranicích před rokem 2030 je sice možné, ale stále nepravděpodobné. Pouze v případě, že by se strana usilující o sjednocení Irska, Sinn Féin, dostala do vlády v Dublinu, mohlo by se referendum reálně stát cílem irské vládní politiky.

Pokud jde o otázku, jak by Evropská unie reagovala na sjednocení Irska, debata je již uzavřena. Na summitu o brexitu v dubnu 2017 Evropská rada formálně prohlásila, že v případě sjednocení „by se celé území takového sjednoceného Irska stalo součástí Evropské unie“ – bez přístupového procesu, bez článku 49, bez veta. Precedentem, podle kterého se bude irské sjednocení řídit, je sjednocení Německa v roce 1990. Bude se jednat jednoduše o územní rozšíření stávajícího členského státu, nikoli o přijetí nového členského státu.

Nacionalisté v Edinburghu a Cardiffu budou toto zvláštní zacházení se Severním Irskem vnímat s jistou hořkostí. Severní Irsko má na základě smlouvy stanovenou cestu k odchodu a zaručený návrat do EU. Skotsko a Wales nemají ani jedno z toho. Odtržení od Spojeného království by oba regiony ponechalo mimo Unii a donutilo by je požádat o členství podle článku 49 jako nové kandidátské státy – což by znamenalo potenciálně roky vyjednávání, při nichž bude třeba překonávat citlivé překážky členských států, které samy čelí vlastním separatistickým hnutím.

Volební situace se nicméně změnila. V květnu získala SNP v Holyroodu 58 křesel, což je o sedm méně než většina, přičemž John Swinney prohlásil, že jeho strana dosáhla „výrazného“ pátého volebního období u moci, a zopakoval svůj záměr uspořádat referendum do roku 2028. Ve Walesu získala strana Plaid Cymru 43 křesel, díky čemuž se waleský separatistický vůdce Rhun ap Iorwerth stal prvním ministrem, čímž skončila politická dominance Labouristické strany v této zemi a Wales se vydal na vlastní cestu k nezávislosti.

Ačkoli prezident Donald Trump jako aktér v žádné z těchto debat nemá žádné skutečné politické postavení, jeho spontánní výroky v Irsku donutily irskou vládu k velmi nepříjemnému přiznání. A to konkrétně, že stát sice usiluje o ústavní změnu, ale neprovedl přípravné kroky k jejímu dosažení. Pro Spojené království jako celek jeho komentáře v podstatě otevřely Pandořinu skříňku v době, kdy je sociální soudržnost Unie možná nejslabší v historii. Bez ohledu na to, jaké výsledky nakonec nastanou, můžeme konstatovat, že Britské ostrovy se zdají být na prahu závažných politických změn.