Pronásledování křesťanů v dnešní době

Nad pronásledováním křesťanů v některých zemích s muslimskou většinou, zejména v Nigérii, kde bylo od roku 2009 kvůli své víře zavražděno více než 50 000 křesťanů, se rozhostilo překvapivé ticho. V sedmi zemích s muslimskou většinou je odklon od islámu ke křesťanství (apostáze) trestán smrtí, ačkoli tento zákon je uplatňován pouze sporadicky. Proč bychom se ale měli znepokojovat? „Bůh je mrtvý,“ řekl Nietzsche. Napadá mě šest pádných důvodů, proč by věřící i nevěřící měli respektovat a bránit naše křesťanské dědictví, přičemž žádný z nich nenaznačuje, že by křesťané měli své náboženství vnucovat ostatním.

Oddělení pravomocí

Za prvé, křesťanství činí zásadní rozlišení mezi světskou a duchovní mocí. Je nám řečeno, abychom odevzdali císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží. Ve velkém konfliktu mezi papeži a knížaty ve 12. a 13. století se postupně prosadily zásady, že církev by neměla ovládat stát, že kníže vládne na základě souhlasu a že může být sesazen, pokud poruší zákony země.

Rovné uznání všech

Za druhé, křesťanství rozšiřuje svou morální vizi na celé lidstvo. V Božích očích jsou si všichni rovni – bílí i černí, muži i ženy, bohatí i chudí, páni i služebníci, Židé i Samaritáni. Není náhodou, že si Kristus vybral Samaritána – příslušníka menšiny, kterou mnozí Židé neměli v oblibě – jako ústřední postavu podobenství o morálním chování, v němž Dobrý Samaritán pomohl židovskému poutníkovi, který byl právě přepaden na cestě z Jeruzaléma do Jericha.

Bohatství: Schopnost konat dobro

Zatřetí, podobenství o milosrdném Samaritánovi v sobě obsahuje důležité politické principy. Naznačuje, že stát musí být založen proto, aby nás chránil před loupežníky a zajistil bezpečný průchod mezi Jeruzalémem a Jerichem, a vlastně i do všech ostatních míst. Navíc byl milosrdný Samaritán zámožný muž: potřebujeme lidi, kteří si mohou dovolit být štědří. Konal dobro na vlastní náklady, nikoli prostřednictvím nuceného přerozdělování. Jsou snad vládci, kteří okrádají bohaté, aby dali chudým (a obvykle si většinu kořisti nechávají pro sebe), o něco lepší než lupiči, kteří okradli cestujícího na cestě do Jericha? A opět, než dorazil milosrdný Samaritán, prošli kolem oběti dva intelektuálové, kněz a levita, aniž by jí pomohli. Pro většinu intelektuálů je soucit jen tématem univerzitních seminářů.

Lidská slabost a nevědomost

Za čtvrté, křesťanství v nás vštěpuje pokoru. Uvědomuje nám, jak málo my jako jednotlivci víme nebo ovládáme. Italský filozof sv. Tomáš Akvinský (na obrázku výše, jak na obraze Giovanniho di Paola zahanbuje muslimského filozofa Averroese) si uvědomoval naši morální křehkost. Všichni jsme hříšníci, učil Akvinský, ale stát by se neměl pouštět do beznadějného úkolu vymýcení hříchu; měl by se místo toho soustředit pouze na ty hříchy, které škodí druhým, a tím nás, jinými slovy, chránit před loupežníky. Anglo-rakouský ekonom Friedrich A. von Hayek navíc představil fascinující teorii o tom, jak lze individuální nevědomost překonat předáváním znalostí: v prostoru prostřednictvím cenového mechanismu a v čase prostřednictvím tradice.

Ne všechno je přípustné

Za páté, kdyby Bůh neexistoval, bylo by vše přípustné. Ruský spisovatel Fjodor Dostojevskij uvedl příklad krutého starého generála, který poštval své psy na malého chlapce; ti ho pronásledovali a zabili ho před očima jeho matky. Je téměř nesnesitelné pomyslet na to, že by tento zlý člověk mohl pokojně zemřít ve spánku. Lidská spravedlnost je nedostatečná. Je třeba předpokládat existenci božského řádu, rámce pevných morálních pravidel.

Rozumná sázka

Za šesté, francouzský filozof Blaise Pascal navrhl slavnou sázku. Buď Bůh existuje, nebo ne. Potenciální náklady spojené s jeho odmítnutím v případě, že existuje, daleko převyšují náklady spojené s jeho odmítnutím v případě, že neexistuje. Je tedy racionální vsadit na Boží existenci a věřit a chovat se jako oddaný křesťan. Nemáme co ztratit a můžeme hodně získat.