Subscribe
30. října, zatímco se mezinárodní pozornost stále soustředila na viditelnější války a diplomatické krize, Čína oznámila další kolo vojenských hlídek ve sporných vodách Jihočínského moře. Jižní velitelství Lidové osvobozenecké armády potvrdilo, že námořní a letecké síly provedly hlídky bojové pohotovosti v okolí útesu Scarborough Shoal, oblasti, na kterou si činí nárok jak Peking, tak Manila, a dodalo, že tyto operace se v průběhu měsíce zintenzivnily. Současně čínská pobřežní stráž oznámila své vlastní hlídky zaměřené na prosazování práva v okolních vodách.
Tento vývoj, o kterém 30. října informovala agentura Reuters a který analyzovala geopolitická zpravodajská společnost RANE ve své situační zprávě, by se mohl jevit jako další epizoda v rámci dlouhodobých napětí v západním Pacifiku. Jeho význam se však stává jasnějším, pokud jej nahlížíme v širším strategickém kontextu: v kontextu mezinárodní soutěže, v níž se kontrola nad moři stále více prosazuje kombinací vojenské přítomnosti, prosazování námořního práva, ekonomického tlaku a postupného zpochybňování zavedených hranic.
Jedná se o konflikt, který se přímo týká Evropy, i když se odehrává tisíce mil od evropských břehů.
Scarborough Shoal a strategie permanentního tlaku
Scarborough Shoal je již dlouho jedním z hlavních ohnisek sporů mezi Čínou a Filipínami. Peking si od roku 2012 udržuje de facto kontrolu nad mělčinou, zatímco Manila nadále zpochybňuje čínské nároky a hájí svá námořní práva.
Tento spor se odehrává v rámci obzvláště významného právního rámce. V červenci 2016 vydal rozhodčí soud zřízený na základě Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu přelomové rozhodnutí týkající se Jihočínského moře, v němž odmítl právní základ pro expanzivní nároky Číny na historická práva v rámci takzvané „devítitečné čáry“. Peking odmítl tento nález uznat, který však nerozhodl o územní suverenitě nad spornými mořskými útvary.
O deset let později je rozpor mezi mezinárodním právem a účinnou kontrolou na moři stále zřejmý.
Podle hodnocení organizace RANE ze dne 30. října představuje nejvýznamnější strategický vývoj stále užší propojení činností pobřežní stráže, nástrojů tzv. nátlaku v šedé zóně a operací za účasti pravidelných ozbrojených sil.
Operace v šedé zóně zahrnují donucovací činnosti, jejichž cílem je zajistit strategické výhody, přičemž se však v maximální možné míře drží pod hranicí otevřeného ozbrojeného konfliktu. Na moři mohou tyto činnosti zahrnovat soustavné hlídkování, bránění plavidlům v plavbě, operace námořních milicí a různé formy nátlaku, které ztěžují rozlišení mezi běžným prosazováním práva, úmyslnou provokací a vojenskou agresí.
V okolí útesu Scarborough Shoal však stále viditelnější zapojení válečných lodí a bojových letadel vnáší do situace další rozměr.
Organizace RANE se domnívá, že tento vývoj by mohl zvýšit četnost přímých střetů mezi čínskými a filipínskými ozbrojenými silami, čímž by vzrostla pravděpodobnost eskalace i v případech, kdy ani jedna ze stran zpočátku nemá v úmyslu vyvolat rozsáhlejší konflikt.
Politický význam je značný. Peking nemusí nutně dobývat nová území prostřednictvím rozsáhlé vojenské operace, aby změnil regionální rovnováhu sil. Může se místo toho snažit postupně upevňovat svou přítomnost, učinit ji běžnou součástí každodenního života a proměnit to, co bylo kdysi výjimečné, v přijímanou operační realitu.
Nebezpečí nespočívá pouze v možné konfrontaci, ale také v kumulativním účinku tlaku, který je stále obtížnější zvrátit.
Riziko krize s účastí Washingtonu
Strategická poloha Filipín činí tento proces obzvláště citlivým.
Manila není pouze jednou z několika zemí zapojených do sporů v Jihočínském moři. Je také smluvním spojencem Spojených států na základě Smlouvy o vzájemné obraně z roku 1951.
Dne 28. března 2025, během návštěvy amerického ministra obrany Petea Hegsetha na Filipínách, Washington a Manila znovu potvrdily, že smlouva se vztahuje na ozbrojené útoky proti ozbrojeným silám, letadlům a státním plavidlům kterékoli z těchto zemí, včetně lodí pobřežní stráže, a to kdekoli v Jihočínském moři.
To neznamená, že by každá srážka nebo námořní incident automaticky vedly k americké vojenské intervenci. Znamená to však, že zdánlivě lokální střet by mohl rychle nabýt mezinárodních rozměrů.
Právě toto riziko identifikovala organizace RANE: přímější čínská vojenská přítomnost zvyšuje pravděpodobnost, že nějaký incident bude vykládán jako hrozba vyžadující ozbrojenou reakci.
Pro Peking může tlak na Filipíny představovat nástroj k posílení jeho regionálního postavení. Pro Washington zůstává důvěryhodnost bezpečnostních záruk poskytovaných jeho spojencům zásadní součástí odstrašování v Tichomoří.
Mezi těmito dvěma strategickými požadavky se nachází stále užší prostor pro chyby.
Dopady přesahují rámec bilaterálních vztahů. Jakákoli vážná konfrontace mezi americkými a čínskými silami by vyvolala složité otázky pro další regionální mocnosti, včetně Japonska a Austrálie, a zároveň by odhalila křehkost mezinárodního systému, v němž ekonomická vzájemná závislost nedokázala odstranit vojenskou rivalitu.
Tchaj-wan a kontrola námořních tras
Spor o Scarborough Shoal by neměl být považován za identický s otázkou Tchaj-wanu. Tyto dvě situace se liší svými politickými, právními a vojenskými charakteristikami.
Mají však společný jeden důležitý strategický rys: snahu Číny rozšířit svou schopnost ovlivňovat plavbu a přístup v námořních oblastech značného geopolitického významu.
V komentáři zveřejněném 1. listopadu v deníku The Telegraph upozornil Vincent Chin-Hsiang Yao, zástupce Tchaj-wanu ve Spojeném království, na nátlakové námořní aktivity Pekingu a varoval, že postupné oslabování mezinárodních pravidel by mohlo ohrozit bezpečnost demokratických států.
Jeho argumentace samozřejmě odráží diplomatický úhel pohledu Tchaj-wanu. Nicméně vyvolává otázku, jejíž dosah sahá daleko za hranice Tchajwanské úžiny.
Případná námořní blokáda Tchaj-wanu by měla důsledky daleko přesahující rámec politického střetu mezi Pekingem a Tchaj-pejem. Ostrov zaujímá klíčovou pozici v celosvětové výrobě pokročilých polovodičů, zatímco východoasijské námořní trasy zůstávají pro mezinárodní obchod nepostradatelné.
Pro evropské ekonomiky, které jsou hluboce začleněny do globálních dodavatelských řetězců, proto svoboda plavby v Tichomoří zdaleka není jen vzdáleným problémem.
Má to dopad na dostupnost průmyslových komponentů, fungování technologických dodavatelských řetězců, mezinárodní dopravu a v konečném důsledku i na schopnost evropských podniků fungovat, aniž by byly vystaveny důsledkům vojenské krize v Asii.
Narušení výroby pokročilých polovodičů by mohlo mít dopad na evropské výrobce automobilů, výrobce průmyslových strojů, telekomunikační společnosti a obranný průmysl. Důsledky by se nemusely nutně omezovat pouze na odvětví, která mají přímé obchodní vztahy s Tchaj-wanem: moderní výrobní systémy závisí na složitých sítích dodavatelů, jejichž slabá místa je často obtížné odhalit, dokud nedojde k narušení.
Námořní bezpečnost a hospodářská bezpečnost jsou stále více neoddělitelné.
Evropa nemůže tvrdit, že usiluje o strategickou autonomii, a přitom přehlížet mezinárodní dopravní trasy a technologickou závislost, na nichž spočívá velká část její průmyslové kapacity.
Od Tichého oceánu po Baltské moře: Zranitelnost samotné Evropy
Bylo by však chybou považovat tento vývoj za problém výlučně asijský.
V Evropě již řada incidentů týkajících se podmořské infrastruktury v Baltském moři prokázala zranitelnost sítí, které jsou pro moderní hospodářský život nepostradatelné.
Telekomunikační kabely, energetická připojení a další podvodní infrastruktura tvoří strategickou síť, která v veřejné diskusi často zůstává nepovšimnuta, dokud nedojde k výpadku.
Odpovědnost za jednotlivé incidenty musí být samozřejmě stanovena na základě důkazů. Přítomnost cizího plavidla v blízkosti poškozeného kabelu sama o sobě neznamená automaticky sabotáž, ani neopravňuje k tomu, aby se posádce tohoto plavidla bez řádného vyšetřování připisoval nepřátelský úmysl.
Obtížnost rozlišit nehodu od úmyslného nepřátelského činu však sama o sobě představuje bezpečnostní problém.
Tato nejistota otevírá prostor pro nátlak. Vlády musí rozhodnout, jak reagovat, někdy ještě dříve, než dostupné důkazy umožní vyvodit definitivní závěr. Nadměrné váhání může podnítit další tlak, zatímco neopodstatněné obvinění s sebou nese riziko vzniku diplomatické krize.
NATO si vážnost této výzvy uvědomilo 14. ledna 2025, kdy oznámilo zahájení operace „Baltic Sentry“, vojenské akce zaměřené na posílení ochrany kritické podmořské infrastruktury v Baltském moři.
Tato iniciativa zahrnuje námořní plavidla, letouny pro námořní hlídkování a vylepšené sledovací kapacity, včetně bezpilotních systémů. Jejím cílem je také užší koordinace mezi vnitrostátními monitorovacími prostředky a strukturami NATO.
Toto rozhodnutí odráželo konkrétní strategickou realitu: ochrana námořní infrastruktury se nemůže opírat výhradně o schopnost zasáhnout až poté, co již došlo ke škodám. Vyžaduje trvalé sledování, věrohodné odstrašování a schopnost rozpoznat podezřelé chování dříve, než způsobí závažné důsledky.
Mezi čínskými operacemi v Jihočínském moři a hrozbami pro evropskou podmořskou infrastrukturu existují zřejmé rozdíly. Bylo by nepřesné popisovat je jako prokázané prvky jediné koordinované strategie.
Přesto však odhalují podobnou strategickou slabinu: potíže, s nimiž se demokratické vlády potýkají při reakci na nejednoznačné, postupné a potenciálně nepřátelské aktivity, než se jejich kumulativní důsledky stanou nezvratnými.
Tato výzva je obzvláště důležitá pro evropské země, jejichž hospodářská bezpečnost do značné míry závisí na námořním obchodu, propojených energetických systémech a spolehlivé digitální infrastruktuře.
Reakce Evropy se nesmí omezit pouze na prohlášení
Evropská unie již přijala důležité politické a právní postoje.
Dne 11. července 2026, u příležitosti desátého výročí arbitrážního rozhodnutí ve věci Jihočínského moře, Rada Evropské unie znovu potvrdila, že rozhodnutí z roku 2016 je konečné a pro strany právně závazné. Prohlášení znovu zdůraznilo význam Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu, svobody plavby a mírového řešení námořních sporů.
Rovněž vyjádřila znepokojení nad rostoucím napětím a nebezpečnými incidenty v Jihočínském moři a zároveň se postavila proti jednostranným krokům ohrožujícím regionální stabilitu.
Význam tohoto evropského postoje by se neměl podceňovat. Potvrzuje totiž, že Brusel považuje stabilitu v indopacifickém regionu za důležitou pro širší mezinárodní řád.
Podpora mezinárodního práva a disponování praktickými prostředky k ochraně zájmů, které toto právo zajišťuje, jsou však dvě odlišné věci.
Reakci Evropy je proto třeba posuzovat nejen na základě diplomatických prohlášení, ale také z hlediska jejích operačních schopností a investic do odolnosti.
Dne 5. února 2026 Evropská komise oznámila nový balíček opatření zaměřených na zvýšení bezpečnosti podmořských kabelů, který je doprovázen přidělením prostředků ve výši 347 milionů eur na strategické projekty.
Součástí balíčku byl nový nástroj pro bezpečnost kabelových sítí (Cable Security Toolbox), seznam kabelových projektů evropského významu a výzva k podávání žádostí o finanční podporu ve výši 20 milionů eur na posílení kapacit pro opravy podmořských kabelů.
Jedná se o konkrétní kroky. Uznávají nutnost jít nad rámec pouhého posuzování rizik a směřovat k větší odolnosti a rychlejšímu zotavení po narušení provozu.
Zůstává však nevyřešena širší politická otázka: jakou roli by měly evropské národy převzít při ochraně námořních tras a infrastruktury, na nichž závisí jejich prosperita?
Řešením nemůže být pouze rozšiřování pravomocí evropských institucí či zvyšování počtu regulačních nástrojů.
Námořní bezpečnost vyžaduje operační kapacity, investice do technologií, spolupráci v oblasti zpravodajských informací, koordinaci mezi vnitrostátními orgány, účinnou spolupráci s NATO a politickou odpovědnost.
Národní vlády hrají v tomto úsilí i nadále klíčovou roli, protože velí ozbrojeným silám, vykonávají pravomoci v oblasti vymáhání práva a disponují hlavními nástroji potřebnými k reakci na hrozby pro svou bezpečnost.
Evropská spolupráce by měla tyto kapacity posílit, a nikoli je nahrazovat institucionálními strukturami, které nedisponují operačními zdroji nezbytnými k jednání.
Právě v tomto ohledu může politická vize založená na národní suverenitě konstruktivně přispět k evropské diskusi.
Suverenita neznamená, že by se evropské národy měly uzavřít do izolace. Naopak, dává spolupráci jasnější smysl: státy spolupracují, protože si uvědomují společné strategické zájmy, přičemž si zachovávají odpovědnost za ochranu svých občanů, infrastruktury a národní bezpečnosti.
Účinná evropská politika v oblasti námořní bezpečnosti by měla vycházet právě z tohoto praktického pochopení.
Suverenita začíná také na moři
Evropa vybudovala velkou část své prosperity na otevřených trzích, mezinárodním obchodu a přístupu k hlavním světovým námořním trasám.
Po mnoho let byly tyto jevy považovány za relativně stabilní rysy mezinárodní ekonomiky.
Současná strategická konkurence ukazuje, že je již nelze považovat za samozřejmost.
Moc, která je schopna ovládat námořní průliv, přerušit podmořské spojení nebo omezit přístup do strategicky důležitého regionu, disponuje nástrojem nátlaku, jenž může vyvolat politické důsledky, aniž by bylo nutné vyhlásit válku.
Z tohoto důvodu není obrana svobody plavby pouze vojenskou záležitostí. Jedná se také o otázku hospodářské suverenity a politické nezávislosti.
Evropské země se nemusí přímo zapojovat do každého asijského územního sporu. Musí si však uvědomit, že oslabení námořních pravidel, normalizace donucovacích operací a rostoucí zranitelnost kritické infrastruktury mohou mít přímý dopad na jejich zájmy.
Evropa, která je závislá na bezpečných námořních trasách, ale nemá k dispozici dostatečné prostředky k jejich ochraně, bude nevyhnutelně čelit tomu, že její politické možnosti budou omezeny rozhodnutími přijatými jinde.
Vznikající námořní konfrontace nevyžaduje, aby se Evropa rozhodovala mezi diplomatickou obezřetností a věrohodným odstrašováním. Naopak činí rozvoj obou těchto prvků stále nezbytnějším.
Diplomacie je účinnější, je-li podpořena skutečnými obrannými schopnostmi. Mezinárodní spolupráce je odolnější, jsou-li zúčastněné státy připraveny převzít odpovědnost za svou vlastní bezpečnost.
Čínské hlídky v okolí útesu Scarborough Shoal, tlak vyvíjený na Tchaj-wan a slabá místa odhalená v Baltském moři nepředstavují stejnou krizi. Odhalují však společnou proměnu strategického prostředí, v němž musí Evropa hájit své zájmy.
Výzvou, před kterou stojí evropské demokracie, již není pouze zachování mezinárodních pravidel zaručujících svobodu moří. Jde o to prokázat politickou vůli a praktickou schopnost zabránit tomu, aby byla tato pravidla postupně zbavována svého smyslu.