Subscribe
V lednu loňského roku se španělský ministr kultury Ernest Urtasun podělil o svůj postoj a pohled na problematiku dekolonizace, zejména dekolonizace muzeí, a uvedl následující: „Jde o vytvoření prostorů pro dialog a výměnu, které nám umožní překonat tento koloniální rámec“, což se „promítne do procesu revize“.
V souvislosti s tímto tématem Urtasun uvedl, že dekolonizace muzeí je záležitost, kterou je třeba se naléhavě zabývat, a proto bude jednou z hlavních oblastí práce jeho ministerstva. Během svého vystoupení před kulturní komisí španělského parlamentu oznámil, že „pokročí“ v tomto tématu, „kterým se již zabývala jiná mezinárodní muzea“, a podpořil proces revize, který „umožní překonat koloniální rámec nebo zakotvení v genderové či etnocentrické setrvačnosti, které v mnoha případech zatěžovaly“ vizi dědictví, historie a uměleckého odkazu.
Tento proces dekolonizace zahrnuje úseky, které sahají od pojetí nového uspořádání sbírek s diskurzem, který je uctivý a tolerantní vůči koloniím, až po akt navrácení předmětů do zemí, v nichž byly původně vyrobeny a nalezeny.
V této souvislosti Urtasun na tiskové konferenci upřesnil: „Naše muzea jsou živá muzea, která po mnoho let přizpůsobují své muzejní projekty tak, aby zahrnovaly nové perspektivy. Španělská muzea to dělají již mnoho let a budou v tom pokračovat“. Po těchto prohlášeních ministra prohlásil mluvčí strany Vox v Kongresu poslanců Pepa Millán, že návrh ministra kultury je „kouřovou clonou, která má odvést pozornost od toho, co je skutečně důležité, a to, že tato vláda hodlá udělit amnestii těm, kteří se dopustili teroristických činů“.
Na druhé straně Vicente Barerra, místopředseda a radní pro kulturu a sport ve Valencijském společenství za VOX, vyzval ostatní regionální vlády PP a Vox, aby se návrhem na dekolonizaci muzeí v oblasti kultury neřídily, a obvinil ministra Urtasuna, že „kupuje černou legendu“ proti Španělsku.
S touto myšlenkou využilo Museo de America v Madridu oslav Mezinárodního dne žen, který připadá na 8. března., uspořádáním aktivity společně s „Movimiento Justicia Museal“, nazvané „8-M. del postureo a la acción“, workshopu, který zahrnoval seznam aktivit, které byly prezentovány jako „kolo myšlenek a grafických akcí“, s konečným cílem vyzvat účastníky k „kladení otázek a přeformulování, aby obývali přítomnost s vědomím“.
Museo de América propagovalo tuto aktivitu na svých sociálních platformách a ujistilo, že: „Aktivita se bude skládat z kola reflexe, která nás vyzve ke zpochybnění koloniálních praktik, propojení transfeministických, antirasistických a intersekcionálních znalostí, a z kola akce, jejímž cílem je uplatnit naše právo na účast, reprezentaci a produkci smyslů“.
Jeden z účastníků se domníval, že tato akce by mohla být dokonalým přiblížením dekolonizační politiky, o níž se ministr kultury podělil již v lednu a kterou se snaží realizovat, přestože by mohla postrádat smysl nebo by mohla mít negativní důsledky. Podle ní přednášeli „bolivijská domorodá žena, peruánský transvestita, transrasista a právník ze Sevilly, který se specializoval na lidská práva a byl aktivistou na obranu cikánů“, a „nikdo z nich vlastně nevěděl, jaká je jejich role v této akci“. Jednou z aktivit, které byly pro tento večer připraveny, bylo předělání některých uměleckých děl, která se nacházejí v muzeu. Ty obsahovaly prázdná místa a vyzývaly účastníky, aby napsali, „co by postavy řekly“. Mezi uměleckými díly vybranými pro tuto aktivitu nebylo nic jiného než obrazy Kasty, díla, která představovala míšení v místokrálovství Nové Španělsko. Nezdálo se však, že by to byl problém, protože zbytek účastníků aktivity úkol s radostí splnil, včetně výrazů jako „antikolonialismus“, „bílý eurocentrismus“ a „krádež zlata“, podělil se o své dojmy účastník.
Během celé aktivity účastníci neustále zmiňovali „patriarchální kapitalismus“ a opakovali výroky typu: „Zdá se, že musíme vtrhnout do muzeí a získat zpět to, co nám patří. Dekolonizace, dekolonizace, náprava, náprava, synergie, heteropatriarchát, bělost, eurocentrismus.“
Tato myšlenka a nová politika, kterou představil španělský ministr kultury Ernest Urtasun, může být ironická a měla by být zvážena, protože ti samí lidé, kteří požadovali předání těchto obrazů do jejich původních zemí, byli první, kteří nebyli původem ze Španělska, ale rozhodli se v této zemi zůstat.