Subscribe
Izrael a USA zahájily rozsáhlé ozbrojené útoky na Írán. Cílem je prý odstranit nejvyšší mocenskou elitu a pomoci íránskému lidu svrhnout režim.
Mnozí si však kladou otázku, jak to bude fungovat v praxi. Zkušenosti z předchozích podobných projektů na Blízkém východě jsou děsivé.
Jako Evropané a obyvatelé Západu můžeme být tímto vývojem nadšeni i znepokojeni. Málokdo na Západě naříká nad tím, že islamistický režim v Íránu slábne. Masakry, které se odehrály kolem 8. ledna proti vlastnímu obyvatelstvu, svědčí o bezohlednosti režimu, který v Teheránu vládne. Na druhou stranu Vladimír Putin je jistě otřesen. Írán byl spolehlivým spojencem ve válce proti Ukrajině a v globálnějších ambicích působit Západu jen potíže.
Nad útokem na Írán truchlí i někteří zmatení levicoví aktivisté v Evropě. Jejich neschopnost vidět svět v jiných barvách než v černé a bílé, kde černá je vždy spojována s „americkým imperialismem“ a jeho „prodlouženou rukou“ Izraelem, znamená, že některé levicové kruhy paradoxně obhajují hluboce reakční islamistickou teokracii.
Navíc málokteré politické kruhy v Evropě hájí právo mulláhů pokračovat v útlaku svého lidu.
Zároveň ze zkušenosti víme, že výsledky mezinárodních ozbrojených konfliktů nelze předvídat. Zkušenosti ze zemí, jako je Afghánistán, Irák a Libye, nás učí, že počáteční nadšení z pádu totalitních režimů se může rychle změnit v hrůzu z vývoje násilí, které, jak se zdá, není schopno nic zastavit.
Kromě toho máme oprávněné obavy z nových rozsáhlých uprchlických vln. Mnozí v Evropě se domnívají, že evropské země již převzaly dostatečnou odpovědnost za lidi, kteří uprchli, zejména v souvislosti s důsledky arabského jara. Tlak na Evropu je však obecně silný již několik let.
EU se v současné době snaží regulovat přistěhovalectví pomocí nového migračního paktu. A rozsáhlé proudy uprchlíků z nových vojenských konfliktů, které by mohly vzniknout v případném mocenském vakuu v Íránu a jeho okolí, nejsou tím, co by EU nyní chtěla ze všeho nejvíce. Rychlé ukončení války a nová mocenská elita v Íránu, kterou by mohly akceptovat USA a Izrael a která by zároveň vykonávala plnou kontrolu nad celým rozsáhlým íránským územím, by byly pravděpodobně vítány.
Demokracii chtějí i samotní Íránci. Kdyby se něco takového podařilo uskutečnit, bylo by to fantastické. Bohužel z historie víme, že etnické a náboženské konflikty nejsou pohřbeny proto, že země na Blízkém východě uspořádají volby a snaží se zavést demokracii. Právě naopak.
Politické síly v Evropě, které jsou nejvíce skeptické vůči pokračujícímu přistěhovalectví, se budou snažit bránit rozsáhlému přijímání uprchlíků i v případě, že konflikty na Blízkém východě budou pokračovat. A to mimo jiné s argumentem, že Írán není v bezprostřední blízkosti Evropy.
Na rozdíl od Ukrajiny, která sousedí s několika zeměmi EU a bojuje s rozpínajícím se Ruskem, které by nakonec mohlo ohrozit další evropské země včetně členů EU, Írán se nenachází v bezprostřední blízkosti Evropy. Lze však předpokládat, že rozsáhlá íránská diaspora v Evropě prosazuje, aby její přátelé, známí, příbuzní a krajané byli chráněni v rámci evropských hranic.
Nevíme také, jaký dopad bude mít prodloužení konfliktu na světovou ekonomiku. A nejde jen o možnost omezení přístupu k ropě a možnost uzavření Hormuzského průlivu. Jde také o to, že nejistá situace vytváří to, co naše trhy zřejmě nemají rády ze všeho nejvíc: nejistotu.
Hospodářské napětí, kterému musel svět čelit po pandemii, po válce na Ukrajině a po tom, co prezident Trump použil cla jako nástroj politického vlivu, trápí naše západní ekonomiky již několik let. Nyní mnozí doufali v klidnějšího Trumpa a stabilnější hospodářský vývoj. Nyní však situace vypadá nejistě.
Většina věcí se v současnosti vyznačuje nejistotou. Musíme si na ni začít zvykat. My Evropané musíme být v současné situaci konstruktivní silou, ale musíme se také odvážit mít led v žaludku. Nejedná se o konflikt v absolutní blízkosti Evropy. Není to ani konflikt, do kterého jsme primárně zapojeni my sami. Budeme muset počkat, co se stane. Musíme být schopni žít s nejistotou.