fbpx

Evropský pakt o azylu a přistěhovalectví: Nedostatečné a neuspokojivé zlepšení

Právní - 20 dubna, 2024
Inmigrantes ilegales llegando a Canarias

Letošní duben 2024 se zapíše do krátké historie Evropské unie. Nakonec Evropský parlament po dohodě s Radou Unie předložil k projednání a hlasování na plenárním zasedání tzv. pakt o azylu a přistěhovalectví. Jedná se o balíček až devíti legislativních reforem, od reformy a aktualizace databází otisků prstů žadatelů o azyl a nelegálních přistěhovalců (EURODAC) až po směrnici upravující podmínky přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu. . .

Bruselský tisk pod tlakem nevládních organizací, sdružení a organizací spojených s přistěhovalectvím až do poslední chvíle šířil fámu, že Evropský parlament pakt, který již schválila Rada, neschválí. Nepochybně se jednalo o téma týdne, měsíce i roku a spolu s katastrofálním Zeleným paktem, který v mnoha zemích zničil zemědělství a živočišnou výrobu, o téma legislativy.

Radikální levice si s novým paktem jako obvykle nevěděla rady a na bruselském plenárním zasedání ztropila scénu právě ve chvíli, kdy europoslanci odhlasovali první z textů. V tu chvíli bylo všem jasné, že texty předložené k hlasování projdou. Po několika minutách křiku a směšné podívané hlasování pokračovalo.

Nařízení a směrnice budou schváleny všechny; s větším či menším rozdílem hlasů, ale žádné zvláštní projevy radosti se nekonaly, protože pakt jako celek zanechává všechny nespokojené. Nejradikálnější evropská levice – část socialistické skupiny Levice, Zelení – se vyslovila proti reformě nařízení Eurodac a proti pravidlům nového postupu hraničních kontrol a ověřování totožnosti migrantů a žadatelů o azyl. Byli přesvědčeni, že mohou zablokovat situaci, případně upevnit velkou koalici proti středním a lidovým vrstvám, kterou vytvořili s liberály a podstatnou částí Evropské lidové strany během tohoto volebního období. Byli přesvědčeni, že jejich teze o otevřených dveřích, dokladech pro všechny a o tom, že problémem nelegálního přistěhovalectví je pohraniční policie, zvítězí. Na jejich tvářích bylo vidět deziluzi a hněv. Radost však nepanovala ani na pravé straně sněmovny, protože zavedení povinné solidarity s relokacemi migrantů, které jasně zasahuje do národní suverenity, je pro mnoho národních delegací červenou – nebo černou – čarou.

Pravdou však je, že ulice opět zvítězila. Blízkost evropských voleb – a tlak konzervativních, vlasteneckých, identitářských a suverenistických stran, které si z kontroly hranic a boje proti nelegálnímu přistěhovalectví udělaly hlavní heslo -, rostoucí nejistota v evropských městech a skutečnost, že otázka přistěhovalectví narušuje „pravo-levé“ schéma, neboť je ovlivněna také tím, zda je země hraniční zemí, tj. zemí, jejíž hranice jsou vnější hranicí Evropy. Od Španělska po Finsko, přes Itálii, Řecko, Maďarsko, Rumunsko, Polsko, Francii, existuje nespočet členských států, kde se nucené přistěhovalectví projevuje obzvláště intenzivně, protože představují více či méně stálé trasy masového a nekontrolovaného vstupu nelegálních přistěhovalců a žadatelů o azyl.

Proč nedostatečné a zklamání? Především proto, že nejdůležitější a rozhodující reforma pro zajištění účinné kontroly přistěhovalectví, reforma návratové směrnice, byla z „azylového balíčku“ od počátku vyřazena, neboť jednání uvízla na mrtvém bodě a Komise nebyla schopna předložit odpovídající návrh.

V každém případě jsou opatřeními, která mohou podpořit navracení – spíše než vnitřní postupy – dohody se třetími zeměmi, a ty buď neprobíhají kvůli neschopnosti Komise, nebo kvůli nedostatku politické vůle zúčastněných národních vlád, jako v případě Maroka a Španělska; na rozdíl například od Itálie s Melonim, která podporuje dohody s Tuniskem, Egyptem nebo Albánií, aby usnadnila navracení, kontrolu přistěhovalectví nebo dokonce hledala více či méně životaschopné řešení masivní a neuspořádané imigrační zácpy.

Pokud chcete, protože jde bezpochyby o klíčovou otázku tohoto roku, budu pokračovat a stručně vám řeknu, z čeho se tento Azylový a přistěhovalecký pakt skládá, která opatření se zdají být a priori dobrá a která ne. Samozřejmě s ohledem na většinový názor Evropanů, kteří od politiků požadují účinná opatření, jež by vnesla pořádek do desetiletí trvajícího chaosu a nedostatku kontroly.