Vlády by neměly být pověřeny regulací internetu

Velká Británie slouží jako varování, k čemu může vést současný vládní trend regulace internetu. Tato země, která je potenciálním „kanárkem v uhelném dole“ Západu v oblasti cenzury internetu od doby, kdy byl zákonem o komunikacích z roku 2003 kriminalizován „urážlivý“ nebo „neslušný“ obsah online zpráv, čelí rozsáhlým vnitřním protestům proti labouristickému vládnímu zákonu o bezpečnosti na internetu, který sice povrchně zohledňuje potřebu chránit nezletilé před obsahem a komunikací s dospělými, ale má řadu dalších neblahých důsledků. Jedním z kritizovaných bodů jsou dopady zákona na soukromí běžných uživatelů internetu a to, že zakazuje sdílení a diskusi o citlivých politických tématech, zejména o imigraci, na sociálních sítích.

Ve Velké Británii vyústila bouřlivá debata kolem nového zákona v ostrou rétoriku mezi politickými tábory. Odpůrci zákona byli obviňováni, že se staví na stranu dětských predátorů, zatímco zastánci zákona byli obviňováni ze zákeřných cílů, které nemají nic společného s dětmi a mají spíše co do činění s kontrolou internetu. Labouristická vláda Keira Starmera se však zavázala, že od zákona neustoupí, a to navzdory populárním peticím a kritice ze strany médií a zájmových organizací.

Evropské zákony mohou sklouznout do absurdity a také tak činí.

Jednou z častých obav ohledně cenzurních zákonů je argument „šikmé plochy“. Výklad takových zákonů se nevyhnutelně posune tak, že bude zahrnovat více než jen výslovný cíl právních předpisů, a to kvůli dynamice jazyka.

Podněcuje někdo nenávist vůči nějaké skupině jen proto, že v souvislosti s ní diskutuje o určitém negativním jevu? Požadavek nejprve definovat skupinu a poté odůvodnit potřebu její právní ochrany jsou rovněž oblasti, které jsou plné sporů a které nevyhnutelně povedou ke svévolnému začleňování a vylučování. Účel zákona o „nenávistných projevech“, který má chránit obyvatelstvo před nepřiměřeným obtěžováním, se náhle zvrhl v nástroj boje proti právu, který může jedna skupina použít proti druhé.

To se stalo například letos ve Švédsku, kde byl kritik islámu a spalovač Koránu Salwan Najem odsouzen za podněcování nenávisti vůči muslimům jen proto, že se aktivně účastnil manifestace pálení Koránu – aniž by se slovně zaměřil na muslimy jako skupinu a zaměřil se na konkrétní knihu a náboženství islámu.

V současné atmosféře evropské politiky si lze jen těžko představit, že by se podobné zákony uplatňovaly stejně, protože výroky a trestné činy výslovně namířené proti Švédům kvůli jejich etnické příslušnosti nejsou ve Švédsku stíhány jako trestné činy z nenávisti. Dalším nedávným příkladem, který ve Švédsku vyvolal velkou debatu, bylo rozhodnutí nestíhat několik propalestinských aktivistů za to, že přirovnávali civilní oběti v Gaze k historickému nacistickému vyvražďování Židů, přičemž k tomu používali figuríny na šibenicích, aby připomněli holocaust. Ačkoli je sporné, zda instalace figurín skutečně představovala trestný čin z nenávisti či nikoli, případ nebyl nikdy předložen soudu, což polarizovalo veřejné mínění. Snaží se zákon proti podněcování skutečně chránit všechny skupiny stejně před pomluvami a výhrůžkami, jak tvrdí jeho obhájci?

To ilustruje problém s cenzurními zákony, který byl identifikován především pravicí, pravděpodobně proto, že jsou to většinou konzervativci, kdo je příjemcem pochybných rozsudků.

Ve Spojeném království již dochází ke svévolným a nespravedlivým „nenávistným projevům“, které se většinou odehrávají na sociálních sítích a jsou umožněny zákonem o komunikacích z roku 2003. Zákon o bezpečnosti na internetu je však něco jiného. Preventivně brání tomu, aby si informace prohlížely další osoby, a to ještě předtím, než dojde k jakémukoli vystavení „škodlivému“ obsahu. To znamená, že bude obtížnější zjistit, zda byl zákon nezákonně použit k minimalizaci šíření určitého tématu nebo typu obsahu.

Cenzura diskuze o imigraci?

Mnozí kritici označili zákon o bezpečnosti na internetu za pokus o politickou cenzuru, a to zejména kvůli formulaci v jednom z vládních vysvětlení, kde jsou uvedena citlivá témata. Jednou z odrážek jsou „rasově nebo nábožensky motivované přestupky proti veřejnému pořádku“ a další „nelegální přistěhovalectví a pašování lidí“.

Mnozí kritici si to vykládají tak, že tato témata jsou nezletilým zakázána, a proto o nich mohou diskutovat pouze prověření dospělí. Je cílem udržet britské nezletilé v nevědomosti o nelegálním přistěhovalectví a rasových a náboženských konfliktech?

Při kontrole faktů na Yahoo News bylo zjištěno, že v samotném úplném znění zákona není věkově omezen obsah týkající se nelegálního přistěhovalectví, ale ve skutečnosti obsah týkající se asistence nelegální imigrace. To sice může rozptýlit některé obavy, ale úplné znění zákona týkající se rasových nebo náboženských přestupků proti veřejnému pořádku není tak jasné. Namísto toho lze vyvodit, že jakýkoli online obsah, který porušuje zákony proti rasově nebo nábožensky motivovaným trestným činům proti veřejnému pořádku, má podléhat věkovému omezení.

To je komplikované z důvodů, které byly popsány výše. Tyto zákony o „zločinech z nenávisti“ byly často kritizovány za to, že jak v legislativním procesu, tak v soudní praxi jsou zkreslené a zvýhodňují stížnosti některých skupin, zatímco jiné ignorují. Obecná důvěra veřejnosti v to, že tyto zákony jsou uplatňovány spravedlivě, je nízká, zejména ve Spojeném království po několika incidentech jen v minulém roce, kdy obvinění z podněcování vznesená proti osobám, které se účastnily protiimigračních nepokojů v létě 2024 nebo se k nim vyjadřovaly, vynesla kontroverzně dlouhé tresty odnětí svobody.

To, že tyto zákony mají být použity k preventivnímu označování online obsahu, také vytváří situaci, kdy v zájmu snížení rizika vládního pokárání musí online platformy omezit diskuse, u nichž je pravděpodobné podezření z veřejných deliktů tohoto druhu. To negativně ovlivní svobodu diskutovat na internetu o imigraci a vztahu mezi rodilými Brity a přistěhovalci, když všechny takové kanály musí být přísně udržovány nepřístupné potenciálním nezletilým – nebo „neověřeným“ dospělým.

Vynucená identifikace pro používání online platforem

V souladu s deklarovaným záměrem zabránit vystavení nezletilých a dětí urážlivému a škodlivému obsahu online zavedlo nové právo ověřování věku uživatelů na mnoha velkých platformách v Británii – a občas se přeneslo i do zemí EU. Uživatelé X v celé Evropě si vyzkoušeli, jak nový zákon nahrazuje některé příspěvky na webových stránkách prohlášením o tom, jak stránka „určuje“ věk uživatele. Pravděpodobně analýzou jeho obsahových preferencí. Youtube oznámil, že příští rok zavede podobnou funkci, která bude mít zkušební provoz ve Spojených státech. Dokonce i společnost Spotify byla nucena se přizpůsobit novému nařízení britské vlády a odstranit účty, které neověří svůj věk.

Jiné webové stránky a online služby zacházejí tak daleko, že vyžadují identifikaci obličeje, a to buď formou předložených průkazů totožnosti, nebo prostřednictvím fotografie. Banální platformy pro chatování a hraní her zvýšily své zabezpečení téměř na bankovní úroveň, a to vše ve jménu zajištění toho, aby se nezletilí nedočkali nevhodného obsahu.

Ohrožení soukromí na internetu, které to vše představuje, je značné. Zákon o bezpečnosti online lze v praxi přirovnat k takzvané kontrole chatu 2.0, kterou EU plánovala zavést v loňském roce a která by vyžadovala analýzu veškerého obsahu online chatu v Evropě pomocí umělé inteligence – a to i na šifrovaných platformách – s cílem identifikovat materiál, který by mohl představovat sexuální zneužívání dětí. Nejenže bylo vážně ohroženo právo na soukromou komunikaci, ale jako hlavní problém bylo uvedeno i riziko falešně pozitivních výsledků. Je prostě příliš těžké vrhnout tak nekonečně širokou síť a neporušit přitom právo na soukromí běžných občanů, kteří dodržují zákony.

Některé platformy, jejichž zahrnutí do působnosti zákona o bezpečnosti online je samo o sobě sporným tématem, jako například Wikipedie, zpochybňují zavedení ověřování uživatelů ve Spojeném království. Podle Wikipedie zákon ohrožuje anonymitu milionů jejích dobrovolných přispěvatelů, anonymitu, která chrání jejich svobodu projevu a před pronásledováním ze strany různých režimů za jejich činnost ve jménu svobody informací.

Mnoho Britů, ne nepodobných situaci v různých nedemokratických režimech, nyní využívá virtuální privátní sítě (VPN), aby obešlo omezení, která jim ukládá britská IP adresa. Labouristická vláda vyjádřila vůli VPN zakázat, aby si vynutila dodržování předpisů – paradoxně navzdory tomu, že britské Národní centrum kybernetické bezpečnosti VPN propaguje jako metodu, díky níž se společnosti mohou vyhnout hackerům, jak upozorňují někteří kritici.

Kontroverzní zákon bude mít obecně dalekosáhlé důsledky pro internetovou kulturu, která se buduje po desetiletí a která je tvořena velmi zvláštním druhem sociální důvěry online. A nakonec neovlivní jen Spojené království, ale celý svět.

Politický tlak na regulaci internetu v Evropě

Omezení věku a ověřování pro prohlížení online obsahu není jen novým požadavkem z Downing Street. S různým odůvodněním byl navrhován v celé Evropě a v jiných podobách jej lze pravděpodobně vysledovat až do počátků internetu jako populární technologie.

V současné době se ve Švédsku roztočilo kolo zavádění věkových omezení pro sociální média v důsledku toho, že organizované zločinecké gangy využívají některé platformy k náboru dětí pro nebezpečné nelegální mise. Nejde tedy ani tak o obavy z nevhodného materiálu, jako je obsah pro dospělé, politický extremismus nebo kriminalita, který je zobrazován nezletilým, ale spíše o to, s kým se děti mohou na sociálních sítích dostat do kontaktu. Stejně jako na Západě se také hodně diskutuje o tom, jak jsou na sociálních sítích propagovány nezdravé tělesné ideály a jak to ovlivňuje duševní zdraví mladých lidí.

V době, kdy vlády nebo EU zjišťují, jak veřejnost přijímá různé typy omezení na internetu, samotné platformy sociálních médií samozřejmě vždy praktikovaly určitou formu domácího dohledu, kdy se chtěly vyhnout odpovědnosti v případě, že by jejich služby byly obviněny z negativního vlivu na mládež. Mnoho populárních webových stránek má již řadu let měkké požadavky na věk, ale jen zřídkakdy nutí své uživatele, aby se skutečně ověřovali.

Obecně je špatným marketingem webových služeb nebo videoher požadovat, aby se jejich uživatelé vzdali své anonymity, která je na internetu samozřejmostí. V jistém smyslu lze očekávat, že webové stránky a platformy sociálních médií pak budou ochotny dodržovat nové zákony, které to po nich vyžadují, protože to řeší jejich problém potenciální odpovědnosti a zároveň je to omlouvá z porušování posvátného soukromí jejich uživatelů. Koneckonců je to vláda, kdo to po nich požaduje.

To by mohlo vysvětlovat, proč se navzdory znepokojivým důsledkům zákona o bezpečnosti na internetu žádný z technologických gigantů nepřipojil k masám požadujícím zrušení zákona v zájmu svobody projevu, přestože by to zdánlivě odpovídalo ideálům technologického průmyslu.

Vzhledem k tomu, že ve Spojeném království (přinejmenším po zbytek funkčního období Keira Starmera) platí nový systém a EU je v oblasti regulace internetu stále v ofenzivě, je pravděpodobné, že v blízké budoucnosti bude podobně přísné legislativě podroben i zbytek Evropy. To je třeba přijmout se stejným rozhořčením, jako je tomu v současné době v Británii.

Alternativní řešení

Povzbudivou skutečností v potenciálně hrozícím kybernetickém temnu, kterému Evropa čelí, je, že internet v zásadě nelze kontrolovat. Existují různé technologie nebo způsoby, jak obelstít nekalý dohled, a pro demokraticky odpovědný systém, ať už národní vládu nebo Evropskou komisi, bude těžké je všechny odstranit. Dojde však k tomu, že důvěra v řídící instituce bude s každým pokusem o narušení stále více klesat, protože zkušenost se sdílením informací online, která je pro člověka 21. století tak důležitá, bude stále napjatější.

Snaha potlačit technologie nakonec povede pouze k nekonečnému honění vlády, která bude muset neustále přehodnocovat a opravovat zavedená omezení vzhledem k jejich přirozené dynamice.

Pokud chceme děti skutečně chránit před škodlivými vlivy, je lepší neregulovat software, ale spíše hardware; seriózním návrhem zaměřeným na omezení nezdravých a neproduktivních návyků u obrazovky by mohlo být zavedení věkové hranice pro nákup chytrých telefonů. Tím by se snížil spontánní přístup nezletilých k internetu a případně by se omezil na lépe kontrolovatelné prostředí, jako je domov nebo škola. Výskyt mladých lidí potenciálně poškozených nevhodným obsahem na sociálních sítích, který víceméně explodoval současně s chytrými telefony, by se jistě snížil – to vše při zachování nedotknutelnosti internetu jako místa, kde svobodomyslní a zodpovědní občané mohou stále sdílet a diskutovat o všech myšlenkách, které chtějí, bez cenzury a ohrožené anonymity.

Žádný zákon z pera vlády by však neměl nahradit ten nejlepší nástroj, jak zabránit tomu, aby se škodlivý obsah dostal k dětem – rodičovskou zodpovědnost.