Subscribe
Nedávno podepsaná obchodní dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy, která zahrnuje 15% celní sazbu na evropské zboží vyvážené do Spojených států, jakož i komplexní balíček evropských investic a závazků v oblasti dodávek energie pro americké hospodářství, představuje významný krok vpřed v transatlantických vztazích. Dohoda mimo jiné stanoví, že EU nakoupí americké energetické produkty – zejména zkapalněný zemní plyn (LNG) a jaderná paliva – v hodnotě přibližně 750 miliard dolarů, jakož i investice do strategických odvětví ve Spojených státech, včetně obranného průmyslu. Ačkoli byla dohoda zejména Spojenými státy označována za historický diplomatický úspěch, bližší analýza naznačuje, že představuje především jasný projev současné mocenské asymetrie mezi Bruselem a Washingtonem. Vyjednávací rovnováha se zdála být silně převážena ve prospěch americké strany, zatímco evropské ústupky – jak ekonomické, tak symbolické – se zdály být významnější a méně vyvážené vzájemnými výhodami. Tato konfigurace vyjednávání vyvolává zásadní otázky ohledně schopnosti Evropské unie fungovat jako autonomní strategický hráč v rámci současného mezinárodního systému. V této souvislosti je třeba kriticky analyzovat obsah a důsledky dohody mezi USA a EU a zkoumat nejen její bezprostřední ekonomický dopad, ale také její střednědobé až dlouhodobé geopolitické důsledky. Zejména je snadné poukázat na strukturální nedostatky, které omezují vnější činnost Evropské unie, a to tak, že se ponoříme do vnitřní dynamiky, která brání jednotnému a soudržnému globálnímu postoji. Cílem je identifikovat strategické směry, jejichž prostřednictvím může nebo musí Unie rekonfigurovat svou roli v mezinárodním kontextu a prosazovat větší politickou, energetickou a vojenskou nezávislost na velmocích.
CLA A DIPLOMACIE MEZI EVROPOU A USA
Obchodní dohoda podepsaná ve Skotsku mezi předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou a americkým prezidentem Donaldem Trumpem oficiálně stanovila celní sazbu pro evropské výrobky vstupující na americký trh na 15 %. Přestože podpis dohody zabránil eskalaci obchodu mezi oběma stranami Atlantiku, její obsah vyvolal v Evropě vážné obavy. Rozhodnutí přijmout nereciproční cla spolu s evropským závazkem vůči americké energetice a investicím do americké ekonomiky jasně ukazuje současnou asymetrii v transatlantických vztazích. Dohoda zdůraznila, že v této fázi jednání chybí skutečná rovnováha, což nevyhnutelně vyvolává širší otázky o budoucnosti Evropské unie jako globálního hráče.
GENEZE DOHODY: AMERICKÝ TLAK A EVROPSKÉ REZERVY
Styl vyjednávání prezidenta Trumpa odpovídal jeho transakčnímu pojetí zahraniční politiky: k partnerům přistupoval jako ke konkurentům, z nichž lze vymámit ústupky. Během tiskové konference před summitem Trump zdůraznil, že Spojené státy po desetiletí udržovaly s Evropou jednostranné vztahy. Evropský obchodní přebytek a privilegovaný přístup na americký trh označil za nespravedlivý, čímž ospravedlnil zavedení nových cel. Washington vyvíjel tlak na Brusel především prostřednictvím konkrétních požadavků v otázkách, jako je obrana, energetika a větší otevřenost evropského trhu pro americké výrobky. Jednání vedená von der Leyenovou rozhodně nebyla jednoduchá, zejména s ohledem na značně roztříštěný vnitřní kontext Unie a úkol zprostředkovat zájmy 27 členských států. Německo, které má v automobilovém průmyslu velkou váhu, mělo veškerou motivaci k dosažení dohody, která by omezila cla na automobily, nyní stanovená na 15 % oproti předchozím 25 %. Tato sektorová výhoda však nevyváží celkovou nevyváženost dohody. EU ustoupila na mnoha frontách, od energetické bezpečnosti (s nahrazením ruského plynu americkým LNG) až po investice do americké infrastruktury, čímž obětovala část své strategické autonomie.
ASYMETRICKÝ PAKT: EVROPA V PODŘÍZENÉM POSTAVENÍ
Dohoda se Spojenými státy má pro Evropskou unii významné hospodářské důsledky. Zejména dovoz energie z USA, který se vyznačuje vyššími náklady než jiné alternativní zdroje, jako je plyn z Alžírska nebo Blízkého východu, vede ke strukturálnímu zvýšení nákladů na energii, což má následně negativní dopad na konkurenceschopnost evropských podniků a kupní sílu evropských spotřebitelů. Současně závazek nakupovat americké zbraně spolu se závazkem investovat 600 miliard dolarů ve Spojených státech výrazně snižuje finanční zdroje, které jsou k dispozici pro modernizaci evropské průmyslové struktury a pro realizaci cílů ekologické transformace. V geopolitické rovině dohoda zakládá rostoucí závislost Evropy na Spojených státech, a to nejen v oblasti energetiky a vojenství, ale také v oblasti technologické regulace a digitálního obchodu. Vyloučení farmaceutického průmyslu z režimu nulové celní sazby a nedefinování společného regulačního rámce pro americké velké technologické společnosti (jako je Google, Meta nebo Amazon) staví EU do zranitelné pozice i v této oblasti. To vše se děje v době, kdy se technologická konkurence stala jedním z hlavních bojišť mezi globálními mocnostmi.
NA CESTĚ K NOVÉ EVROPSKÉ ARCHITEKTUŘE
Skotská dohoda rovněž představuje hranici současné evropské institucionální struktury. Přestože v čele Komise stojí autoritativní osobnost, jakou je von der Leyenová, je ovlivňována členskými státy a logikou mezivládního kompromisu. Přetrvávající právo veta, které jednotlivé státy uplatňují v hospodářské, fiskální a zahraničněpolitické oblasti, brání tomu, aby EU vystupovala jednotně. Aby bylo možné jednat za stejných podmínek s mocnostmi, jako jsou Spojené státy, Čína nebo Rusko, je zapotřebí soudržnější a centralizovanější řízení. Evropa se musí vybavit skutečně společnou průmyslovou politikou, která bude schopna snížit závislost na vnějších dodavatelích v klíčových odvětvích, jako je energetika, polovodiče, vzácné kovy a obrana. Je rovněž nutné posílit evropský vojenský průmysl, který trpí roztříštěností a nedostatečným využíváním zdrojů. Vytvoření strategické autonomie vyžaduje integraci technologických, finančních a vojenských kapacit a vytvoření Evropského obranného fondu s odpovídajícími zdroji.
EVROPA A SPOJENÉ STÁTY: MEZI SPOJENECTVÍM A KONKURENCÍ
Dohoda podepsaná s Trumpem proto zpochybňuje paradigma západní solidarity, kterým se po desetiletí řídily transatlantické vztahy. NATO a poválečná hospodářská spolupráce byly založeny na sdílených demokratických hodnotách a vzájemné podpoře. Dnes však Washington stále více vystupuje jako suverénní aktér, který má zájem maximalizovat své strategické zisky i na úkor svých spojenců. Tváří v tvář tomuto vývoji se Evropa již nemůže spoléhat na americkou benevolenci, ale musí vypracovat vlastní program. Vztah se Spojenými státy nemůže a nesmí být charakterizován konfliktem; vyžaduje vyváženou redefinici. Partnerství rovných s rovnými, založené na jasných pravidlech, vzájemném respektu a společných výhodách, je stále možné. Aby k tomu však mohlo dojít, musí Evropa opustit své pasivní smýšlení a znovu získat nezávislou roli v hlavních globálních výzvách: energetické transformaci, správě digitálních technologií, společné obraně a zahraniční politice.
BUDOUCNOST EVROPY V MULTIPOLÁRNÍM SVĚTĚ
Mezinárodní systém prochází přechodem k multipolárnímu uspořádání, v němž je jednostranná nadvláda Spojených států zpochybňována nově vznikajícími mocnostmi, jako je Čína, Indie, a dokonce i regionálními hráči, jako je Turecko a Brazílie. V této souvislosti se Evropská unie musí rozhodnout, zda chce být vedoucím hráčem, nebo pouze prostorem pro ovlivňování. Globální výzvy – od změny klimatu po migrační toky, od technologických válek po regionální konflikty – vyžadují Evropu schopnou rozhodovat a jednat soudržně. EU se musí vybavit společnou globální strategií a překonat národní rozdělení. Evropská diplomacie, soudržná zahraniční politika, autonomní obrana a jednotné zastoupení na mezinárodních fórech (např. v Radě bezpečnosti OSN) jsou nezbytnými kroky k upevnění postavení Evropy jako plnohodnotného geopolitického hráče.
VÝZVA STRATEGICKÉ AUTONOMIE
Obchodní dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy je víc než jen ekonomické porozumění: je symbolem měnících se vztahů a signálem naléhavosti. Evropa se musí vymanit z podřízeného postavení posílením svých hospodářských, strategických a institucionálních schopností. Čas technické integrace skončil: je zapotřebí politického skoku, aby se EU stala skutečnou mocností, která je schopna ovlivňovat svět, místo aby mu podléhala. V sázce je nejen hospodářská konkurenceschopnost, ale i samotná demokratická suverenita evropských národů.