Grónsko, Evropa a hranice moci

Proč je smlouva s EU stejně důležitá jako smlouva s NATO při obraně arktického území Dánska?

Po pět století bylo Grónsko pouhou zamrzlou výspou arktických tresek. Odlehlý, nehostinný a řídce osídlený největší ostrov světa se nacházel na okraji evropské moci. Dějiny však umějí periferie proměnit ve strategická centra. Grónsko dnes stojí na křižovatce geopolitiky, klimatických změn a velmocenského soupeření a připomíná Evropě i Spojeným státům, že suverenita v Arktidě není otázkou improvizace nebo rétoriky.

Novodobý příběh Grónska začíná jako součást kdysi mocného Dánského království. Na počátku devatenáctého století ovládalo Dánsko rozsáhlou oblast v severním Atlantiku, která zahrnovala Norsko, Island, Faerské ostrovy a samotné Grónsko. Tato moc se zhroutila poté, co Kodaň udělala osudovou chybu a přidala se na stranu Napoleona. V roce 1814 za to tvrdě zaplatila: Dánsko ztratilo Norsko ve prospěch Švédska a ponechalo si pouze Grónsko, Island a Faerské ostrovy. Arktický ostrov zůstal Dánsku okrajový, ale symbolicky důležitý.

Druhá světová válka znamenala další zlom. V roce 1944 vyhlásil Island nezávislost, zatímco Grónsko obsadily Spojené státy, aby zabránily nacistickému Německu získat oporu v severním Atlantiku. Po válce Dánsko znovu získalo kontrolu nad Grónskem, ale formalizovalo americkou účast prostřednictvím obranné dohody z roku 1951. Tato smlouva začlenila Grónsko pevně do strategického rámce NATO a uznala jeho význam pro transatlantickou bezpečnost, systémy včasného varování a obranu Arktidy.

Dnes je Grónsko i nadále součástí Dánského království, ale jeho politický status odráží desetiletí vývoje. Obranu a zahraniční politiku řídí Kodaň, zatímco téměř všechny vnitřní záležitosti řeší 56 000 obyvatel ostrova na místní úrovni v rámci široké autonomie. Tento systém, který je všeobecně považován za vyspělý a pokrokový, ostře kontrastuje s koloniální minulostí, zejména s dlouhodobou marginalizací inuitského obyvatelstva. Grónsko si v praxi vládne samo, i když podle mezinárodního práva není suverénním státem.

Vztahy s Evropou se vyvíjely stejně složitě. Když se Dánsko v roce 1973 připojilo k Evropskému hospodářskému společenství, Grónsko vstoupilo po jeho boku. O necelých deset let později však Gróňané hlasovali pro vystoupení ze společného trhu, protože se obávali vnější kontroly nad rybolovem a zdroji. Přesto ostrov nikdy zcela nepřerušil své evropské vazby. V roce 1992, kdy Dánsko vstoupilo do Evropské unie, se Grónsko opět připojilo jako „přidružené území“ a získalo přístup na jednotný trh, aniž by převzalo veškeré závazky. Zásadní je, že Grónsko nemůže samostatně podepisovat smlouvy; jeho mezinárodní status je nadále vázán na Dánsko.

Právě tato právní a politická realita činí nedávnou americkou rétoriku tak důslednou. Prohlášení naznačující, že by Spojené státy mohly usilovat o kontrolu nad Grónskem – která zazněla zejména během prezidentství Donalda Trumpa a byla posílena výroky osobností, jako je J. D. Vance – vyvolala v Evropě znepokojení. Předání svrchovanosti prostě nepřipadá v úvahu. Grónsko není na prodej a Dánsko by se ho nemohlo legálně vzdát, aniž by se rozpadly základy evropského a transatlantického řádu.

Pravděpodobnější je, že Washington bude usilovat o rozšíření dohod o využívání zdrojů a strategickém přístupu, přičemž využije grónské nerostné suroviny, vzácné zeminy a zeměpisnou polohu. Tato ambice má však jasné hranice. Jakýkoli násilný zásah proti Dánsku by nevyvolal pouze diplomatickou krizi, ale vyvolal by krizi systémovou.

Článek 5 NATO je často uváděn jako základní kámen kolektivní obrany, ale není to jediná linie ochrany. Podle článku 42 Smlouvy o Evropské unii zavazuje útok na členský stát ostatní členské státy k poskytnutí pomoci a podpory všemi prostředky, které jsou v jejich moci. Jinými slovy, samotná EU je nositelem závazné klauzule o kolektivní obraně. Útok na dánskou suverenitu v Grónsku by aktivoval nejen NATO, ale i vlastní bezpečnostní mechanismy Evropské unie.

Tento dvojí rámec vysílá jasný signál. Evropa není bezbranná a její bezpečnost není svěřena pouze Severoatlantické alianci. Historie Grónska – od lovu tresek přes výspu studené války až po strategickou cenu jednadvacátého století – ukazuje, jak právo, smlouvy a aliance omezují mocenskou politiku. Pro Washington může být chvástání na domácí scéně dobrým argumentem, ale právní a politická realita je jednoznačná. V Arktidě, stejně jako jinde, není suverenita chráněna hesly, ale závaznými závazky.

Alessandro Fiorentino