Subscribe
V kontextu globální bezpečnosti představuje hybridní válka rostoucí hrozbu, která kombinuje tradiční vojenské operace s nekonvenčními taktikami s cílem destabilizovat protivníka. Klíčovým prvkem této hrozby jsou podmořské kabely, zásadní infrastruktura pro globální komunikaci, které se staly potenciálním cílem hybridních útoků. Podmořské kabely zajišťují 93 % světové komunikace, včetně datových přenosů přes internet, telekomunikací a finančních transakcí. Tyto kabely, které se táhnou v délce více než 1,2 milionu kilometrů, tvoří páteř globálního připojení. Jejich strategický význam je nezměrný a jejich zranitelnost je kritickou slabinou moderních ekonomik. Rusko vyvinulo pokročilé ponorkové schopnosti a v rámci své strategie hybridní války se zaměřilo na schopnost sabotovat podmořské kabely. NATO vyjádřilo vážné obavy ze schopnosti Ruska ohrozit tuto kritickou infrastrukturu, zejména po útoku na plynovod Nord Stream, který poukázal na zranitelnost podmořské infrastruktury vůči vnějšímu útoku. V Rudém moři projevila povstalecká skupina Hútíů zájem o sabotáž námořní infrastruktury, včetně podmořských kabelů. Útoky na obchodní plavidla a námořní infrastrukturu v regionu zdůrazňují riziko, které představují nestátní aktéři, kteří mohou relativně jednoduchými a levnými prostředky ohrozit bezpečnost globálních komunikací. Kromě Ruska a Hútíů by zranitelnosti podmořských kabelů mohli využít i další státní i nestátní aktéři. Incidenty této infrastruktury mohou být také důsledkem přírodních příčin, jako jsou bouře a zemětřesení, nebo náhodných srážek s loděmi. Nejznepokojivějším rizikem však zůstává úmyslná sabotáž, která by mohla mít ničivé důsledky pro globální komunikace a národní bezpečnost. Evropská unie uznala důležitost ochrany podmořských kabelů a přijala několik opatření ke zlepšení jejich bezpečnosti. Iniciativy, jako je Národní klastr pro podmořskou oblast, vedený Itálií, zahrnují významné technologické společnosti a jejich cílem je posílit pozorovací a obranné schopnosti podmořské infrastruktury. EU rovněž zkoumá možnosti využití pokročilých senzorů a dalších inovativních technologií pro monitorování a ochranu těchto kabelů. Ochrana podmořských kabelů vyžaduje úzkou mezinárodní spolupráci. NATO posiluje své schopnosti protiponorkového boje a spolupracuje se spojenci a partnery na zlepšení dohledu a rychlé reakce na incidenty. Toto společné úsilí je nezbytné pro zajištění bezpečnosti kritické infrastruktury na celém světě.
V tomto rozhovoru s námi o tom hovoří senátorka Isabella Rautiová, náměstkyně ministra obrany v Meloniho vládě.
Jaké jsou klíčové prvky hybridní války a jak se liší od tradičních konfliktů?
Hybridní konflikty zahrnují státní aktéry – jako jsou pravidelné ozbrojené síly – s nekonvenčními nástroji schopnými politicky destabilizovat a materiálně oslabit protivníka, zejména v nových oblastech, jako je kyberprostor nebo vesmír, a v nově vznikajících dimenzích, jako je takzvaná „kognitivní válka“, prostředí, v němž hrozba spočívá ve zkreslujícím využívání informací nebo dezinformací k ovlivňování názorů nebo chování s cílem dosáhnout politických nebo strategických výhod. Hybridní nástroje sahají od kybernetických útoků až po teroristické činy a zahrnují široké spektrum dezinformačních kampaní založených na falešných zprávách a vytvářených pomocí aplikací umělé inteligence, ale také útoky na strategickou podvodní infrastrukturu, jako jsou kabely a plynovody, manipulaci s kolektivním vnímáním a záškodnické vměšování do volebních procesů. Hybridní válka zahrnuje různé státní i nestátní aktéry, od místních milicí a mezinárodních sítí flankéřů a finančníků až po organizované hackerské skupiny pro kybernetické útoky. Z operačního hlediska je pro hybridní válku charakteristická nejednoznačnost samotných útoků a obtížná identifikace agentů a nepřátelských subjektů; tato „tekutost“ ztěžuje obranné reakce. Hybridní válka je nevyhlášená a může být vedena tajně, aniž by překročila „práh“ otevřeného, tradičního konfliktu. Hybridní režim může nenápadně překračovat zdánlivý mír a není ekonomicky nákladný; ve skutečnosti je snadno proveditelný a na rozdíl od tradičních konfliktů může být účinný a dokonce schopný způsobit protivníkovi značné škody bez boje na zemi.
Jaká jsou hlavní rizika pro podmořské kabely v hybridním konfliktu a jak je lze chránit před touto hrozbou pro komunikace a hospodářství?
Podmořská oblast – takzvané „podmoří“ – je pátou fyzikální dimenzí vedle pevniny, moře, vzduchu a vesmíru. Sabotáž plynovodu North Stream pod vodami Baltského moře v roce 2022 – s otevřením nejméně tří netěsností v potrubí North Stream 1 a 2 – způsobila vážné škody na energetické infrastruktuře spojující Rusko a Evropu a poukázala nejen na důsledky energetické závislosti jako potenciálního nástroje politického vydírání, ale také na význam několika strategických bezpečnostních infrastruktur v podvodní dimenzi. Útoky na takovou podmořskou infrastrukturu – jako jsou kabely, po nichž probíhá 98 % světového digitálního provozu, nebo plynovody, které zajišťují dodávky energie – jsou oprávněně součástí strategií hybridní války, protože se jedná o nepředvídatelné, rušivé akce s okamžitým účinkem, které jsou navíc náchylné k mediální manipulaci ohledně odpovědnosti pachatelů. Fyzickou hrozbu mohou představovat speciální lodě a ponorky nebo bezpilotní podvodní plavidla (UUV) schopná sabotovat cíl základními metodami, jako je neúmyslný náraz kotvy nebo úmyslné přetažení rybářských sítí, nebo sofistikovanějšími zásahy. Pro obranu proti útokům z ponorek je nutné zdokonalovat technologie a investovat do inovativních aspektů. Lze snadno předvídat nárůst aktivit autonomních podmořských vozidel (AUV), tj. hi-tech vozidel schopných pracovat v hloubce a odhalovat a zasahovat tváří v tvář hrozbám, jejichž projevy je třeba zachytit a monitorovat s předstihem. V podmořské oblasti hrají italské ozbrojené síly prostřednictvím italského námořnictva klíčovou roli díky Národnímu podmořskému centru (PNS), které má být otevřeno v La Spezii 12. prosince 2023, což je centrum excelence, které spojí a urychlí všechny národní kompetence, včetně průmyslu, výzkumu a akademické obce, a pomůže tak upevnit technologický náskok Západu v tomto nově vznikajícím odvětví.
Jakou roli by měla Evropská unie hrát v geopolitické oblasti zvané „širší Středomoří“?
Evropská unie se v oblasti bezpečnosti a obrany členských států odvolává na „strategický kompas“, dokument, který po letech diskusí přijala Evropská rada 21. března bezprostředně po ruské agresi na Ukrajině, tedy po události, která znamenala návrat konvenční války na evropský kontinent. Smyslem „kompasu“ je „posílit“ Unii tváří v tvář rostoucím výzvám a hrozbám posílením jejích obranných schopností prostřednictvím konkrétní a strategické cesty, která má být dokončena do roku 2030, aniž by byla oslabena spolupráce s NATO a OSN. Proces budování společné evropské obrany vyžaduje společné ekonomické úsilí zemí Unie a rozvoj bezpečnostní doktríny a strategie, která spojí ozbrojené síly členských států s vědomím, že žádný stát se nemůže bránit sám; bezpečnostní systém, který doplňuje NATO, ale je autonomní a jehož cílem je zaručit mír a stabilitu na evropském kontinentu na mezinárodní a globální úrovni a umožnit Evropské unii hrát ústřední roli na světové scéně. Evropa hraje strategickou roli v takzvaném „širším Středomoří“, což je geopolitický pojem, který zahrnuje oblasti bezprostředně sousedící se Středozemním mořem „v pravém slova smyslu“ až po Balkán a Černé moře, Blízký východ (včetně Arabského poloostrova a Perského zálivu) a severní a subsaharskou Afriku, která se rozprostírá od Afrického rohu přes Sahel až po Guinejský záliv. Právě v tomto regionu se soustřeďují a přímo či nepřímo odrážejí všechna současná napětí a konflikty, od války na Blízkém východě až po hrozbu, kterou představují Hútíové v Rudém moři, jejichž cílem je odříznout cesty do Středomoří, což má obrovské negativní důsledky pro evropské ekonomiky a znevýhodňuje Západ v hospodářské soutěži ve prospěch jiných zemí. Rozšířené Středomoří se stává hybridní oblastí a tento potenciální zdroj nestability by mohl ovlivnit i budoucnost Evropy z hlediska obchodu, migrace a dokonce i dodávek energie. Evropa a Itálie se musí vymanit z energetické závislosti a vybudovat si autonomii; Meloniho vláda v tomto směru pracuje na „Matteiho plánu“, jehož cílem je vytvořit podmínky pro hospodářský a sociální růst Afriky prostřednictvím nových forem spolupráce a partnerství a vytvořit z Itálie evropské energetické centrum v centru Středomoří s vědomím, že bez budoucnosti afrického kontinentu neexistuje budoucnost Evropy.