Subscribe
Od systému vratných záloh až po společnost Uisce Éireann vybudovala irská vláda paralelní ekonomiku, jejímž účelem je shromažďovat prostředky od spotřebitelů, která se nikomu nezodpovídá a nic nevytváří. Kultuře irských kvazivládních organizací bylo dovoleno, aby se vymkla kontrole, a vzhledem k tomu, že stát čelí hrozícím finančním potížím, je naléhavě nutné tento sektor zcela zrušit.
Tento týden přišel jeden vládní poslanec na skutečnost, kterou opoziční poslanci i široká veřejnost vědí už léta. Poslanec za stranu Fine Gael Michael Murphy z Tipperary požádal společnost Uisce Éireann o vysvětlení poté, co mělo nejméně 11 000 jeho voličů problémy s dodávkami vody. Odpověď společnosti Uisce Éireann byla, jak se dalo očekávat, podle Murphyho „neochotná“.
Uisce Éireann je veřejnoprávní subjekt financovaný z veřejných prostředků s ročním rozpočtem kolem 1,8 miliardy eur. Vzhledem k jeho zákonem stanovené nezávislosti však nelze Uisce Éireann klást parlamentní otázky. Murphy má pravdu, když požaduje změnu tohoto statusu; jak sám říká: „Provozní nezávislost nemůže znamenat absenci demokratické odpovědnosti.“ Bohužel pro stranu Fine Gael, která začala Uisce Éireann kritizovat, zapomíná na jednu zásadní skutečnost: byla to právě ona, kdo tuto organizaci založila.
V roce 2011 strana Fine Gael kritizovala Irsko jako zemi tisíce kvazivládních organizací a zveřejnila prohlášení, v nichž vyzvala k omezení jejich počtu. V té době mělo Irsko téměř 1 000 státních agentur a strana se oprávněně zavázala k jejich zrušení nebo sloučení na základě individuálního posouzení jednotlivých případů. Po vstupu do vlády v roce 2011 zrušila strana Fine Gael do roku 2014 pouze 45 z nich a vytvořila 33 nových, včetně Irish Water. Tento statutární orgán, jehož název byl nyní gaelizován na Uisce Éireann, je nyní stranou Fine Gael kritizován za nedostatek transparentnosti. Ironie tohoto případu je charakteristická pro moderní irskou politiku. Je nepochopitelné, že strana mohla slíbit zrušení kvazivládních organizací, aby vzápětí vytvořila nové, jen aby je o několik let později kritizovala.
Právě v tom spočívá problém irské politiky. Opakuje se zde vzorec zakládání kvazivládních organizací, což není pouhá náhoda – zřizování těchto orgánů dává voleným zástupcům možnost pojistit se proti úspěchům či neúspěchům veřejných služeb, zatímco se další peníze daňových poplatníků vyhazují oknem.
Ještě do očí bijícím příkladem je systém vracení záloh. Ten byl zaveden v roce 2022 výrobci nápojů a vláda schválila jeho spuštění od února 2024. Nyní je každá láhev a plechovka zakoupená v tomto státě opatřena „zálohou“ ve výši 15 nebo 25 centů v závislosti na objemu. Tato eufemisticky nazvaná „záloha“ je ve skutečnosti dobrovolnou daní; teoreticky by spotřebitel mohl získat své peníze zpět tím, že by láhve recykloval v automatech umístěných na vyhrazených místech. V praxi tomu tak ale zdaleka není – ať už jde o nefunkční automaty nebo nedostatek času na cestu do sběrného místa kvůli částce kolem 5 eur, existuje velké množství lidí, kterým to jejich rozvrh nedovoluje, aby si své peníze vyžádali zpět.
Peníze získané společností Re-turn byly vybírány přímo od irských spotřebitelů u pokladen; nikdy neprošly státní pokladnou ani nesloužily k financování jediné veřejné služby. Místo toho jsou tyto prostředky v držení společnosti, jejíž vládní povolení platí na deset let, přičemž každé tři roky je naplánováno přezkoumání programu. Vzhledem k povaze fungování tohoto programu jako kvazivládní organizace, podobně jako v případě společnosti Uisce Éireann, nepodléhá parlamentní kontrole.
Další otázkou je, komu tento program ve skutečnosti prospívá. Společnost Re-turn nezveřejnila, kolik její generální ředitel Ciarán Foley za svou funkci v organizaci vydělává. Z její účetní závěrky však vyplývá, že pět klíčových členů vedení, včetně Foleyho, obdrželo v roce 2024 dohromady 1,1 milionu eur. Deník Irish Times letos informoval, že generální ředitel a představenstvo si rozdělili 16procentní zvýšení platů. Společnost Re-turn uvedla, že zvýšení činilo 3,4 procenta, odmítla však poskytnout čísla, která by toto tvrzení podpořila.
Čím se Re-turn liší od jiných polostátních subjektů v Irsku, jako jsou charitativní organizace nebo neziskové organizace? Je známo, že i jiné polostátní organizace zveřejňují příjmy svých vedoucích pracovníků z důvodu veřejného zájmu. Zásadním problémem tohoto systému je už samotná jeho existence; jde o dokonalý příklad ekonomicky neproduktivní skupiny, která byla zřízena se souhlasem vlády v zájmu několika málo společností či ředitelů na úkor celé irské spotřebitelské základny. Irská veřejnost má přinejmenším právo na podrobné informace o těchto typech skupin.
Tato otázka však není pouze záležitostí plýtvání veřejnými prostředky či privatizovaných daní maskovaných jako recyklační programy. Dotýká se samotného jádra nesprávného ekonomického vývoje Irska a zjevné krize produktivity, jíž tato země čelí. Každá státní agentura vytváří ekosystém registračních požadavků, povinností podávat zprávy a plnit zákonné povinnosti, týmů zajišťujících dodržování předpisů, konzultantů, pracovníků v oblasti komunikace a odměn členů představenstva.
Tento trend, který se v plné míře projevuje ve státě, jako je Irsko, s malým počtem obyvatel a hustou městskou zástavbou, směřuje zaměstnavatele i zaměstnance do odvětví, která záměrně nevytvářejí ekonomickou hodnotu. V důsledku toho země nyní klade důraz na odbornou přípravu a upřednostňuje dovednosti, které jsou vhodné pro orientaci v jejím neustále se rozšiřujícím institucionálním labyrintu.
Bohatství Irska plynoucí z příjmů z daně z příjmů právnických osob bylo promarněno, protože nebylo nikdy reinvestováno do přirozeného ekonomického potenciálu země. Vláda, až na několik politicky vlivných výjimek, neinvestovala do irských průmyslových odvětví s cílem exportovat zboží nebo zvýšit mzdy pracujícím lidem. Místo toho se rozhodla svázat ekonomiku s zprostředkovatelskými orgány, které brzdí produktivitu země a vytvářejí zvrácené daňové pobídky pro domácnosti s nízkými příjmy, aby zůstaly nezaměstnané a závislé na štědrých sociálních dávkách.
Toto zkreslení irských ekonomických pobídek vedlo k širšímu problému s pracovní silou v zemi, jelikož podnikatelský a veřejný sektor jsou vzájemně propojeny a v tomto ohledu kráčí ruku v ruce ve svém obdivu k manažerské profesionalitě. Irsko vychovalo – a v některých případech i dovezlo – třídu firemních manažerů s kvalifikací získanou na obchodních školách nebo přímo od samotných korporací. Někdo by si mohl myslet, že je to pro Irsko štěstí, protože mít dobře vyškolené podnikatele je pro každou ekonomiku přínosem. Problémem však je, že kultura vrcholového managementu se nezabývá produktivitou podnikání, ale je spíše cvičením v rafinované sofistice.
Vrcholové vedení, alespoň v Irsku, plní spíše formální dohledové funkce, zatímco organizaci řídí jiní. Zaměstnanci vytvářejí a dodávají zboží či služby, zatímco účetní zajišťují finanční integritu a právníci dbají na dodržování právních předpisů. V úspěšných společnostech v jiných zemích by vrcholové vedení mělo být hnací silou, která vede skupinu k úspěchu. V konkurenčním podniku jsou neúspěšní vedoucí pracovníci nahrazováni a podléhají kontrole investorů; v polostátních organizacích jsou však příjmy zaručeny zákonem a konkurence je záměrně vyloučena. Z toho přirozeně vyplývá, že polostátní organizace se staly přirozeným prostředím pro průměrné síly, které sužují Irskou republiku a její ekonomiku.
Irsko nepotřebuje další neprůhlednou zprávu o řízení agentur či společností podporovaných státem, ani slib, že se v rámci reformy, která je jen kouřovou clonou, několik z nich zruší a přejmenuje. Země potřebuje okamžité a úplné ukončení kultury kvazivládních organizací. Stručně řečeno, stát by měl převzít odpovědnost za svou správu a soukromé podnikání by mělo být nezávislé. V praxi by to mělo znamenat zavedení pravidla časového omezení existence každé státní agentury, dokud o jejím prodloužení přímo nehlasuje Dáil. Ministri by měli nést absolutní odpovědnost a agentury by měly být přímo zodpovědné vůči parlamentnímu vyšetřování. Irsko by udělalo dobře, kdyby ukončilo zdanění nepřímými prostředky; pokud země potřebuje zvýšit příjmy, měli by o tom rozhodnout voliči u volebních uren. Pokud nebude zavedeno žádné z těchto opatření, bude Irsko i nadále fungovat jako „ekonomika pračky“, v níž jsou prostředky spotřebitelů a voličů „prány“ v rámci irského propojení soukromého a veřejného sektoru, managementu a dodržování předpisů, dokud nezbude nic, co by bylo možné utratit ve veřejném zájmu.