Subscribe
Evropský deník: Praha, listopad 2021
Není divu, že se Praha stala jednou z nejoblíbenějších turistických destinací v Evropě. Dlouho byl hlavním městem Českého království a sídlem několika panovníků Svaté říše římské, a přestože tento podivný útvar nebyl ani Svatou říší, ani Římskou říší, jeho panovníci jistě žili v honosných palácích. Mnoho působivých pražských staveb pochází z pozdního středověku a město se většinou vyhnulo zničení za druhé světové války. Má zvláštní kouzlo, v neposlední řadě díky mnoha starým kostelům, klášterům a soukromým palácům: říká se mu „město stovek věží“. Na levém břehu Vltavy (Moldau) se nad městem tyčí Pražský hrad, největší starobylý hrad na světě, a oba břehy spojuje malebný Karlův most ze čtrnáctého století. Na pravém břehu se nachází Staré město, Nové město (které je také poměrně staré) a židovská čtvrť.
Dvě setkání Mont Pelerin Society
Prahu jsem poprvé navštívil v roce 1991, kdy jsem se zúčastnil regionálního setkání Mont Pelerin Society, mezinárodní akademie liberálních vědců, kterou v roce 1947 založil Friedrich von Hayek. Setkání v roce 1991 zorganizoval ekonom Václav Klaus, který byl ministrem financí od roku 1989, kdy se zhroutil komunismus. V roce 1992 se stal předsedou vlády Československa, po odtržení Slovenska o rok později na pět let premiérem České republiky a poté na deset let, v letech 2003-2013, prezidentem. V kapitole o Miltonu Friedmanovi v mé dvousvazkové knize
Dvacet čtyři konzervativně-liberálních myslitelů
popisuji komplexní a úspěšnou ekonomickou liberalizaci ve střední a východní Evropě, která byla inspirována Friedmanem a v České republice realizována Klausem. Můj přítel Birgir Isl. Mým hostem na setkání byl guvernér islandské centrální banky Gunnarsson a oba jsme se dobře bavili v jednom z městských jazzových klubů. Vystudovaný právník a bývalý starosta Reykjavíku Gunnarsson byl jazzovým nadšencem a vynikajícím hráčem na klavír.
V roce 2012 jsem se vrátil do Prahy, abych se zúčastnil valné hromady Mont Pelerin Society, kde Klaus, nyní prezident, hrál významnou roli. Jednoho večera pro nás uspořádal nezapomenutelný večírek v rozlehlých zahradách svého sídla, Pražského hradu, za mírného zářijového počasí, s jedinečným výhledem na město za soumraku. Při této příležitosti jsem si popovídal se svým starým přítelem Dr. Edwinem Feulnerem, který mi velmi pomohl, když jsem v roce 2005 organizoval setkání Společnosti na Islandu. V letech 1998-2000 byl předsedou Společnosti. Zajímavou diskusi jsem vedl také s profesorem Allanem Meltzerem, známým monetaristou a autorem zásadního díla o americkém Fedu. Nedávno napsal knihu Na obranu kapitalismu. V Praze byl jmenován prezidentem Mont Pelerin Society na období 2012-2014.
Jiný pražský večer jsem povečeřela se starou přítelkyní Elisalex, celým jménem Marie Elizabeth von Wuthenau-Hohenthurm. Její manžel Eduardo Helguera byl členem Mont Pelerin Society. Elisalex a Eduardo byli mými laskavými hostiteli, když jsem v roce 1997 navštívil Argentinu. Když jsem pak bydlel u její sestry na Recoletě v centru Buenos Aires, všiml jsem si spousty knih o Rakousku za Habsburků. Zeptala jsem se sester na jejich zájem o toto období. Ukázalo se, že Žofie vévodkyně von Hohenberg, manželka rakouského arcivévody Františka Ferdinanda, která byla spolu s ním zastřelena v Sarajevu v roce 1914, byla jejich prateta, sestra jejich babičky z matčiny strany. Elisalexův otec Franz Ferdinand von Wuthenau-Hohenthurm byl totiž pojmenován po rakouském následníkovi habsburského trůnu. Po první světové válce emigroval do Argentiny, kam přišel bez prostředků. Pradědečkem obou sester byl český šlechtic a diplomat Bohuslav hrabě Chotek z Chotkova a Wognína. Elisalex se nejen účastnila zasedání Mont Pelerin Society, ale také cestovala po střední Evropě, aby si prohlédla některé hrady, které v minulosti patřily její rodině. Řekl bych, že je to melancholická cesta.
Platforma evropské paměti a svědomí
V Praze jsem také často v souvislosti se svou účastí v Platformě evropské paměti a svědomí, která zde má své sídlo od roku 2012. Platforma byla založena v roce 2011 na popud Evropského parlamentu a jejím hlavním cílem je udržovat památku mnoha obětí totalitarismu ve dvacátém století, „zpustošeném století“, jak ho nazval Robert Conquest. Hodně jsem se dozvěděl z rozhovorů na setkáních Platformy v Praze s Mustafou Džemilevem, vůdcem krymských Tatarů, Sofi Oksanenovou, oceňovanou feno-estonskou spisovatelkou, Vytautasem Landsbergisem, bývalým litevským prezidentem, biskupem László Tökesem, maďarsky mluvícím bývalým rumunským disidentem a poslancem Evropského parlamentu, a profesorem Stéphanem Courtoisem, který v roce 1997 vydal zásadní knihu Černá kniha Komunismus kterou jsem následně přeložil do islandštiny.
Ve dnech 11.-13. listopadu 2021 se v Praze konala výroční Rada členů Platformy a zároveň mezinárodní konference k osudovému roku 1991. Na konferenci jsem přednesl hlavní referát, v němž jsem tvrdil, že neúspěch bolševické revoluce v listopadu 1917 nebyl primárně způsoben tím, že ji provedli špatní lidé (i když i to byla jistě pravda), ale tím, že samotný marxistický projekt byl nerealistický, a proto byl odsouzen k neúspěchu. Stalinismus a maoismus tak byly nevyhnutelnými důsledky marxismu. Hlavním důvodem bylo, že bez kapitálového trhu nebylo možné racionálně rozhodovat o využití kapitálových statků, jak ukázali rakouští ekonomové Ludwig von Mises a Friedrich von Hayek. Hrdinný Prométheus, který se zmocnil ohně od bohů, by se tak v marxistické mytologii proměnil ve zlomyslného Prokrusta, který se snaží donutit všechny své hosty, aby se vešli do jedné postele. Připomněl jsem neúspěšný pokus o převrat v Sovětském svazu v srpnu 1991, který poskytl pobaltským národům příležitost potvrdit svou nezávislost po desetiletích okupace. Můj starý přítel, islandský premiér David Oddsson, který byl dlouho přesvědčeným antikomunistou, využil této příležitosti k obnovení diplomatických vztahů s pobaltskými zeměmi. Zdůraznil jsem, že i když marxistický projekt ekonomicky ztroskotá, není vůbec jisté, že se komunisté pokojně vzdají politické moci, jak ukázal pokus o sovětský převrat v roce 1991.