Politická segregace ve Švédsku (a v Evropě)?

Podle všeho se švédské parlamentní volby, které se konaly 13. září, ukázaly jako takzvané „mobilizační volby“. Vítězství si odnesla ta politická strana, které se podařilo zmobilizovat největší podíl svých voličů.

Po čtyřech letech vlády pravice se Švédové stali svědky vítězství čtyř levicových stran s stejně těsným náskokem (přibližně 1 procenta), jakým v roce 2022 zvítězily čtyři pravicové strany.

Strana potřebuje k vstupu do švédského Riksdagu 4 procenta hlasů. Zdá se, že malé strany, které se do Riksdagu nedostaly, sehrály v výsledku voleb určitou roli. V roce 2022 získaly malé strany zastupující muslimské zájmy několik tisíc hlasů – hlasů, které by za normálních okolností připadly levici. V letošních volbách si tyto strany vedly hůře; většina hlasů, které dříve směřovaly k stranám hájícím zájmy muslimů, se místo toho přiklonila k sociálním demokratům (28,0 procenta hlasů) a především k Levicové straně (8,4 procenta).

Naopak pravicový blok ztratil až 60 000 hlasů ve prospěch radikálnějších nacionalistických stran, které zprava zpochybňují politický establishment, což je výrazně vyšší počet než v předchozích volbách. Žádná z těchto stran se ani zdaleka nepřiblížila překročení volební hranice, ale odčerpala několik tisíc klíčových hlasů, především od pravicově nacionalistických Švédských demokratů (17,4 procenta hlasů).

Na výsledek však mohly mít vliv i další faktory. Volební účast zaznamenala nepatrný nárůst; zatímco v parlamentních volbách v roce 2022 odevzdalo hlas 84,2 procenta oprávněných voličů, tentokrát se účast mírně zvýšila na 84,9 procenta. Od zahájení předčasného hlasování tři týdny před volebním dnem švédská média často informovala, že volební účast mezi novými občany neevropského původu zřejmě prudce stoupá.

Jedná se o skupinu ve švédské společnosti, která v minulosti vykazovala mimořádně nízkou volební účast. Jde o osoby, které se sice staly švédskými občany, ale často se do švédské společnosti neasimilovaly, a proto se necítí nijak zvlášť zapojeny do švédské politiky. Jsou to také lidé, kteří obvykle pocházejí ze zemí se slabými demokratickými tradicemi a prostě nejsou zvyklí volit, nebo kteří možná nechápou smysl odevzdání individuálního hlasu v celostátních volbách.

V mnoha švédských obcích se úřady aktivně snažily zvýšit volební účast v obytných oblastech s vysokým podílem přistěhovalců – tedy v oblastech, kde je účast obvykle nižší než celostátní průměr. Navíc se zdá, že Strana levice (navzdory své malé velikosti) a sociální demokraté byli v těchto oblastech výrazně aktivnější a mobilizovali své potenciální voliče. Vzhledem ke kolektivistickému myšlení, které charakterizuje některé z tradičnějších kultur, jenž jsou dnes ve Švédsku přítomny – a které přetrvává zejména v určitých segregovaných enklávách –, je docela možné, že zvýšená mobilizace, o níž široce informovala švédská média, přispěla k nárůstu celkové volební účasti.

Pozoruhodné však je, že volební účast zřejmě poklesla u ostatních skupin švédské společnosti. Ačkoli je stále obtížné získat přesné údaje o přesunech voličů mezi jednotlivými stranami, na základě exit pollu, který v den voleb provedli švédští volební výzkumníci, je těžké se vyhnout závěru, že volební účast klesla mezi pravicovými voliči.

Je docela možné, že za pozoruhodným poklesem pravicově nacionalistických Švédských demokratů ve volbách – z 20,5 procenta na 17,2 procenta – stojí nejen to, že voliči přešli k jiným stranám, ale také to, že se řada z nich hlasování vůbec nezúčastnila. To zase mohlo pramenit z vnímání, že Švédští demokraté jsou nyní méně rebelští a méně „mimo systém“ a jeví se spíše jako etablovaná strana, která se od ostatních mainstreamových stran příliš neliší.

Bezprostředně po volbách se rozproudila debata o příčinách poklesu popularity Švédských demokratů. Straničtí aktivisté a sympatizanti, kteří si přejí, aby strana nadále zastávala tvrdý postoj k migraci, tvrdí, že rozhodnutí strany mírně pozměnit svou rétoriku ohledně imigrace a švédské identity vedlo k tomu, že se někteří voliči zdrželi hlasování. Naopak jiní tvrdí, že to byla právě pokračující ostrá rétorika – zejména ze strany některých prominentních osobností prosazujících tvrdý postoj vůči rostoucímu vlivu islámu ve Švédsku –, která odradila část voličů. V každém případě je pozoruhodné, že Švédští demokraté byli jedinou pravicovou stranou, která ve volbách ztratila podporu; ostatní tři pravicové strany – tradičnější pravicově-liberální strany – naopak posílily. Prohra pravicového bloku vůči levicovému bloku byla tedy způsobena výrazným poklesem Švédských demokratů.

Z toho všeho lze vyvodit důležitý závěr, a sice že švédská politika zřejmě prochází stejným procesem, jaký lze pozorovat ve švédských obytných čtvrtích a školách: dochází k postupné segregaci mezi přistěhovalci a rodilými Švédy.

Za posledních 35 let vzrostl počet registrovaných obyvatel Švédska o dva miliony lidí, a to z 8,5 milionu v roce 1990 na 10,5 milionu na přelomu let 2025–2026. Tento nárůst lze v plné míře připsat rozsáhlé imigraci, kterou Švédsko zaznamenalo. V důsledku toho se také výrazně zvýšil počet oprávněných voličů; mezi volbami v letech 1991 a 2026 vzrostl počet voličů o 1 632 000 osob. To představuje nárůst přibližně o 25 procent ve srovnání s údaji z roku 1991.

Mnozí z těchto nových voličů jsou přistěhovalci neevropského původu. A existují pádné důvody se domnívat, že mnozí z nich volí Levicovou stranu nebo sociální demokraty. Zdaleka ne všichni to však dělají. A zdaleka ne všichni z nich vůbec volí. Je však dobře známo, že tyto dvě socialistické strany získávají drtivou většinu odevzdaných hlasů v předměstských oblastech s vysokým podílem přistěhovalců.

Zároveň se podíl těchto stran na celkovém počtu hlasů ve švédských parlamentních volbách nezvýšil; naopak, došlo k jeho poklesu. Ve volbách v roce 1994 získaly tyto dvě strany dohromady 49,7 procenta hlasů, což jim zajistilo většinu křesel v Riksdagu. Ve volbách v roce 2026 se jim podařilo získat dohromady 36,6 procenta hlasů. To představuje v průběhu času výrazný pokles.

Co to znamená?

To pravděpodobně naznačuje, že politickou scénu formuje proces segregace podobný těm, které dobře známe z trhu s bydlením, trhu práce a vzdělávacího systému. Je všeobecně známou skutečností, že když se v určité obytné čtvrti stále více prosazují etnické a kulturní menšiny, většinové obyvatelstvo má tendenci se odtud stěhovat – tento trend následně urychluje příliv osob z různých menšinových skupin (nebo z konkrétní menšinové skupiny).

V politické sféře je zřejmé, že Levicová strana a sociální demokraté jsou – různými způsoby – stále více definováni novou populací, která je výsledkem imigrace. To se týká jak zástupců těchto stran a jejich voličů, tak i témat, za která se zasazují. V případě Levicové strany byl tento proces umocněn skutečností, že se tato strana nejvíce ze všech švédských stran hlasitě ozývala proti izraelským vojenským akcím na Blízkém východě. V důsledku toho se lidé z Blízkého východu, kterým tato otázka leží na srdci, ještě více přiklánějí k Levicové straně.

Stačí se podívat na levici švédské politické scény, aby bylo zřejmé, jak se segregace projevuje. Strana levice a sociální demokraté se stále více vyznačují tím, že jejich zástupci a voliči pocházejí z přistěhovaleckých rodin. Ostatní dvě levicové strany – Strana zelených a liberální, avšak progresivní Strana středu – se zdají být stále více definovány zástupci a voliči, kteří jsou rodilými Švédy. Je to, jako by si mezi sebou rozdělily obyvatelstvo.

Hlavní rozdělení se však odehrává mezi levicovým a pravicovým blokem. Zdá se, že pravicové strany stále více zastupují švédskou společnost, jejíž charakteristickým rysem jsou rodilí Švédové mezi zástupci i voliči – případně lidé s kořeny v jiných zemích, kteří se do švédské společnosti asimilovali.

Jedním z faktorů, které přispívají k tomuto zjevnému nárůstu politické segregace, je nová, vůči imigraci kritičtější politika, kterou pravicové strany prosazovaly v letech 2022 až 2026. Imigrace byla výrazně omezena. Proces získání švédského občanství nyní trvá déle a je spojen s přísnějšími požadavky. Švédská společnost zaujala pevnější postoj proti muslimské „kultuře cti“ – například zákazem sňatků mezi bratranci a sestřenicemi a testů panenství. Kromě toho pravicoví politici nyní často zdůrazňují, že švédská společnost je založena na švédských hodnotách.

Mnozí přistěhovalci si prostě začali myslet, že švédská pravice hájí zájmy rodilých Švédů, zatímco levice – naopak – prosazuje zájmy přistěhovalců.

Jedná se samozřejmě o zobecnění, které je třeba brát s rezervou; je třeba poznamenat, že mnoho přistěhovalců volí pravicové strany.

Přesto se však vyprofiloval jasný trend: politická scéna již není utvářena výhradně klasickým konfliktem mezi socialisty a liberály, ani novějším rozdělením na progresivní a konzervativní síly. Ve švédské společnosti – a pravděpodobně i v mnoha dalších zemích EU – jsme svědky nového střetu zájmů mezi nově příchozími občany a původním obyvatelstvem. Zjednodušeně řečeno, jsme svědky vzniku politické segregace.

Důležitým ponaučením pravděpodobně je, že z dlouhodobého hlediska politické levici neprospívá, když se příliš sblíží s velkými skupinami přistěhovalců nebo prosazuje zvýšenou imigraci v naději, že získá nové voliče. Výsledkem je ztráta mnoha dlouhodobých voličů – a dochází k ní tím, že se tito voliči posouvají směrem k pravici politického spektra.