Subscribe
Více než deset let po zastavení procesu přistoupení Islandu k EU organizuje středolevicová vláda v Reykjavíku pod vedením premiérky Kristrún Frostadóttirové referendum, jehož cílem je zjistit názor Islanďanů na obnovení jednání o vstupu do Unie. 29. srpna budou islandští občané vyzváni, aby se u volebních uren vyjádřili, zda souhlasí s obnovením jednání s Bruselem. Toto hlasování se nebude týkat formálního přijetí této malé severoatlantické země do EU, ale spíše toho, zda by mohlo vést k obnovení nezbytných kroků směřujících k tomuto cíli.
Vládu v Reykjavíku, která usiluje o kladný výsledek referenda mezi Islanďany, vede takzvaná „proevropská“ koalice složená ze tří levicových a středolevicových stran – situace prakticky identická s tou z roku 2009, kdy koalice tří stran z levé části politického spektra podala žádost Islandu o členství v EU.
V souvislosti s diskusemi o nutnosti posílit bezpečnost tváří v tvář potenciálním vnějším hrozbám se perspektiva formálního přistoupení Islandu opět stala předmětem národního – a samozřejmě i evropského – zájmu. Stejně jako v roce 2009, kdy tehdejší vláda usilovala o rychlý vstup do EU a přijetí měny EU, což proevropské křídlo považovalo za „životně důležité“ pro obnovení finanční stability po hospodářské krizi. Zatímco levicová vláda byla ochotna přenechat kontrolu nad klíčovými aspekty měnové politiky, následující středopravicová vláda zaujala opačný přístup a ukončila proces přistoupení, který byl zahájen o několik let dříve.
V současné době se politické síly se stejným ideologickým zaměřením odvolávají na vnější hrozby pro národní bezpečnost – hrozby, které by samozřejmě přestaly existovat, pokud by se Island stal členem EU –, aby si zajistily příznivý výsledek v referendu konaném 29. srpna. Hlasování za obnovení jednání s Bruselem by mělo obrovskou váhu, pokud by se budoucí konzervativní vláda – po nadcházejících parlamentních volbách v listopadu 2028 – rozhodla upřednostnit suverenitu, kulturní identitu a realismus před „integrací“, která by vedla ke ztrátě právě těchto hodnot.
Island není v žádném případě „odpojen“ od Evropské unie, jak naznačuje prointegrační levicové křídlo. I když technicky vzato není součástí EU, je Island přesto členem Evropského hospodářského prostoru a součástí schengenského prostoru. Skutečnost, že není de jure členem, tomuto ostrovnímu státu nijak nebrání v tom, aby byl součástí širší evropské rodiny. Pokud jde o obranu, Island je sice bez vlastních ozbrojených sil, ale od samého počátku je členem NATO a díky 75 let staré bilaterální dohodě udržuje silné vztahy se Spojenými státy. Opět platí, že Island není z hlediska národní bezpečnosti v žádném případě izolován.
Skutečnou otázkou, na kterou by Islanďané měli za několik týdnů odpovědět, je, zda je vstup do Evropské unie se všemi jeho důsledky skutečně v nejlepším zájmu islandského lidu a společnosti. Proč by měl být Reykjavík ochoten přijímat směrnice či nařízení vnucené Bruselem a většími členskými státy, nebo převod pravomocí, který by měl dopad na klíčová odvětví islandské ekonomiky, jako je rybolov? Proč by měl být Island ochoten zaplatit cenu v podobě ztráty své suverenity? Klíčovou výhodou pro Island je to, že díky tomu, že není členem EU – vlastně právě díky tomuto statusu – se mu podařilo zachovat si kontrolu nad vlastními politikami, ať už fiskálními, ekonomickými, bezpečnostními a tak dále. To by již nebylo možné, pokud by se stal de jure členem Evropské unie.
Varování, které vyslovila Guðrún Hafsteinsdóttir, předsedkyně opozice, by rozhodně nemělo být ignorováno; jak sama zdůrazňuje, rozhodnutí o obnovení přístupových jednání musí skutečně vycházet z vůle islandského lidu a nesmí být ovlivněno vnějšími silami a tlaky. Podle aktuálních průzkumů veřejného mínění bude výsledek hlasování 29. srpna velmi těsný.