Subscribe
Mnoho zemí Evropské unie se snaží vnést řád do dříve často značně chaotické migrační politiky. Evropa měla potíže s kontrolou nelegálního přistěhovalectví a mnoho zemí mělo také potíže s odmítnutím migrantů, kteří neměli legální právo na pobyt v EU.
V roce 2024 přijaly země Unie nový pakt o migraci, který má vstoupit v platnost v červnu 2026. Cíl paktu je jasný: řád a pořádek v migrační politice, méně osob, které do Evropy vstupují nelegálně a kterým se daří zůstat, přestože obdržely nebo měly obdržet rozhodnutí o vyhoštění. Vnější hranice EU mají být posíleny, žadatelům o azyl s nízkou šancí zůstat bude vstup odepřen prostřednictvím screeningu a zkrácených procesů a mají být zavedena přísnější pravidla, aby bylo možné rychleji vracet zpět osoby, jejichž žádost o azyl byla zamítnuta.
Ať už si o přesném obsahu paktu myslíme cokoli, země EU nyní reagují na situaci, kdy jsou národní politici vystaveni rostoucímu tlaku ze strany svých obyvatel, aby převzali kontrolu nad migrací.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ve svém projevu o stavu Unie z 11. září 2025 zdůraznila, že nový pakt musí nyní podpořit všechny země a že je mimo jiné důležité, aby vyhošťování a navracení fungovalo. Lidé, jejichž žádosti o povolení k pobytu byly zamítnuty, musí Evropu opustit.
Existuje několik vysvětlení, proč v Evropě již dlouho vedeme tak bezohlednou migrační politiku. Blízký východ je od počátku roku 2010 nestabilní, a to je hnací silou uprchlických vln. Migrační toky se také generují samy od sebe. Skutečnost, že mnoho lidí z Blízkého východu a Afriky již do Evropy zamířilo, způsobila, že jich chce přijít ještě více.
V Evropě také existovaly silné síly, které si skutečně přály rozsáhlou imigraci, i když byla nelegální a nebyla pod kontrolou. Nevládní organizace byly obviňovány z toho, že pomáhají lidem dostat se přes Středozemní moře a jinými cestami nelegálními způsoby. Samy přitom tvrdily, že chtěly zachránit životy. A mezi evropskými občany, a dokonce i ve vlivných médiích, se občas objevil silný názor na velkorysé přijetí.
Na abstraktnější úrovni lze ochotu západního světa přijímat lidi z jiných zemí a jiných kultur chápat jako odraz myšlenkových vzorců, které jsou charakteristické pro naše vlastní kultury.
Na známé kulturní mapě, kterou vytvořila výzkumná síť World Values Survey a kterou neustále reviduje a upravuje, se většina zemí, které jsou součástí EU, nachází v horní a pravé části mapy. Západoevropské země EU jsou součástí tří různých tzv. kulturních sfér: 1. Protestantská Evropa 2. 3. Katolická Evropa 3. Anglicky mluvící svět. Tyto tři kulturní sféry mají vysoký podíl sekulárně-racionálních hodnot a nízký podíl tradicionalistických hodnot (na společenské úrovni). Jsou také vysoké v hodnotách sebevyjádření a nízké v hodnotách individuálního „přežití“ (na úrovni jednotlivce).
V evropské kulturní sféře je proto také relativně nízká hodnota úcty k tradicím a individuální snahy o prosté přežití. Existují nuance. Protestantská Evropa je samozřejmě sekulárnější a individualističtější než Evropa katolická. A země jako Maďarsko, která je součástí katolické Evropy, má po desetiletí radikálně odlišný pohled na tradice a přistěhovalectví než například Švédsko a Německo.
Jinými slovy, je zřejmé, že mezi hodnoty, které charakterizují moderní Evropu, a především moderní západní Evropu, patří otevřenost vůči změnám. Tradice a historie hrají menší roli než víra v racionalitu a zdokonalování.
To možná vysvětluje, proč EU a země jako Kanada a USA přistupují k imigraci tak tolerantně, že se téměř neobtěžují ji kontrolovat. Kdyby byl Západ více tradicionalistický, kdyby se jeho obyvatelé více soustředili na přežití než na osobní seberealizaci, mohla být nedůvěra vůči rozsáhlé imigraci větší.
A možná bychom se měli domnívat, že nařízení, které se nyní snad stane realitou migrace do EU, je výrazem nápravy zranitelnosti, která souvisí s naší kulturou a našimi hodnotami. Dobře nám posloužila víra v otevřenost a individualismus, ale musíme sledovat i stinné stránky našich vlastních výhod.