Subscribe
Švédsko se dlouhodobě pyšní vysokými ambicemi a dodržováním předpisů v oblasti snižování emisí. Ke klimatické misi se horlivěji hlásí levicové strany, ale i současná středopravicová konzervativní vláda opakovaně ujišťuje, že se hlásí ke globálnímu programu transformace svého energetického a průmyslového sektoru. Rozpor mezi těmito politickými cíli a veřejným míněním však ambice poněkud vydrolil.
Nenechte se mýlit – technologický pokrok, který vede ke snižování emisí a znečišťujících látek a k rozumnější spotřebě zdrojů, je ve své podstatě pozitivní. To je, velkoryse řečeno, do jisté míry jádro zelené transformace. Alespoň tak si ji mnozí lidé ve veřejnosti i v politice vykládají.
Současná švédská vláda složená z umírněných, křesťanských demokratů a liberálů s důvěrou a podporou Švédských demokratů to pravděpodobně do značné míry chápe. Nejslabším článkem z těchto čtyř stran jsou liberálové. Tato centristická strana s lidově nevábným elitářstvím a příliš akademickým cítěním souhlasila se vstupem do vládní konstelace podporované nacionalistickými Švédskými demokraty s prohlášením, že jsou zárukou dlouhověkosti základních liberálních hodnot – k nimž v roce 2020 zřejmě patří i obavy o klima.
Liberálové však ve své misi pravděpodobně neuspěli, přestože mají ve vládě portfolio pro klima. Jedním z klíčových slibů Švédských demokratů a Křesťanských demokratů bylo snížit trestný reduktionsplikt, což je zákonná povinnost pro výrobce fosilních paliv míchat benzín a naftu s výrazně dražšími obnovitelnými alternativami, jako jsou biopaliva. Tato kontroverzní politika, která vychází z „nadměrně implementované“ směrnice EU, byla téměř zrušena již na začátku vládního období. Výsledkem je, že Švédsko má v současnosti jedny z nejnižších cen pohonných hmot v Evropě, přičemž v roce 2022 byly ceny nejvyšší. Kde byli liberálové? Tiše se podřizovali.
Liberálové také převzali kritiku za to, že vláda „neplní“ (případně nemá zájem plnit) řadu národně definovaných i Evropskou unií stanovených cílů v oblasti klimatu. Vždy s překvapivou houževnatostí a bez protisignálu svých vládních partnerů.
V únoru učinili liberálové další překvapivý ústupek v tom, co jejich voliči a veřejnost vnímali jako nekompromisní. Romina Pourmokhtari, liberální ministryně pro klima, oznámila, že chce, aby Švédsko zrušilo cíl snižování emisí v dopravě. V současné podobě, v jaké je obsažen v celostátně přijatých klimatických cílech, musí být emise z dopravních prostředků do roku 2030 sníženy o 70 % oproti úrovni z roku 2010. Dosažené snížení se uvádí na úrovni 19 procent, což přimělo ministryni přiznat, že tato politická směrnice je daleko za hranicí dosažitelnosti a nereálná, pokud má mít Švédsko vůbec nějakou životní úroveň. Poté, co liberálové zmírnili krizi nákladů na pohonné hmoty jen proto, aby vstoupili do další energetické krize s prudce rostoucími cenami elektřiny, chápou, že trpělivost veřejnosti s klimatickou politikou se velmi ztenčila. Tlak veřejnosti na to, aby Švédové i nadále jezdili svými auty, přivedl liberály do stejné politické pozice jako Švédské demokraty, „regresivní“ a populistickou stranu, kterou přísahali držet na uzdě.
Snížení emisí má být proto nahrazeno cílem elektrifikace, navrhuje ministr. To však představuje další problém, který švédské spotřebitele a průmysl nezbavuje křečovité ideologie.
Jak již bylo zmíněno, ekologický přechod, který je širším rámcem, k němuž se celý tento pragmatismus váže, spočívá v technologickém rozvoji, jehož cílem je snížit množství odpadu. A to jak doslovného plýtvání, tak nehospodárného využívání zdrojů. S rigidními politickými cíli však odpadají organické pobídky pro průmysl, aby reagoval na poptávku trhu. Veřejnost bude chtít výrobky, které jsou šetrné ke zdrojům, levné a v souvislosti s klimatem nenáročné na svědomí. S ideologicky nabitými cíli ze strany vlády se jim však dostane pouze rostoucích nákladů na energii a pohonné hmoty a neefektivních megaprojektů financovaných z daní, jejichž účelem je promítnout splnění globálního klimatického cíle vlády (Northvolt a Stegra, o nichž jsem již dříve obšírně psal). Kdyby stoupenci liberalismu dostáli duchu svého jména a věřili jednoduchým tržním mechanismům, zelený přechod přijde, až si ho společnost bude moci dovolit vyrobit.
Liberálové, a jistě i mnoho rozumných a pragmatických lidí napříč politickým spektrem, konečně opustili myšlenku trestat obyčejné lidi za závislost na fosilních palivech. Zdaleka si však neuvědomují, že příliš ambiciózní klimatické cíle diktované idealisty v křeslech v Bruselu či Stockholmu přinášejí více škody než užitku. Zatím to chápou jen „populisté“, jako jsou Švédští demokraté.