Tlaky na demokracii

Politická levice často hovoří o tom, jak důležité je pěstovat a zachovávat demokracii. A my, konzervativci, s tím můžeme jen souhlasit. Věříme v Západ, věříme v západní demokracii a věříme ve vládu lidu.

Snad nejobtížnějším aspektem demokracie je to, že protichůdné politické tábory musí být schopny přijmout, že jejich protivníci mohou volby vyhrát. Navíc tito protivníci mohou vyhrát i několik voleb za sebou. Pokud však zvítězí v souladu se společnými pravidly demokratické hry, nedá se s tím nic dělat; taková jsou pravidla demokracie. Voliči si sami rozhodují, kterým politikům chtějí svěřit moc.

Ve stabilních západních demokraciích tento systém dosud obecně fungoval dobře. Možnou výjimkou jsou americké prezidentské volby v roce 2020, kdy pro mnoho Trumpových příznivců bylo nesmírně těžké smířit se s volební porážkou.

Pro mnoho evropských konzervativců to byla bolestivá zkušenost. Problém ještě zhoršila skutečnost, že sám prezident Trump tvrdil, že mu volby byly ukradeny podvodem. Trumpův odchod z prvního funkčního období v lednu 2021 nebyl důstojný. I jako konzervativci to bohužel musíme uznat.

Zároveň je třeba říci, že události v USA po volbách v roce 2020 jsou v podstatě projevem hluboce zakořeněné nedůvěry, která panuje mezi pravicí a levicí v celém západním světě. Současná levice vykresluje západní demokracii jako ohroženou autoritářskou novou pravicí. Pravice zase tvrdí, že levice se zmocnila demokracie tím, že ovládla veřejné instituce a média a označuje své oponenty za nedemokratické. Možná, že rozdělení, které v současné době v západním světě pozorujeme mezi progresivní levicí a konzervativní pravicí, pramení z odmítání levice brát na vědomí varování, která konzervativci již dlouho vysílají proti rychlým a neuváženým společenským změnám.

Již více než dvě stě let konzervativní myslitelé varují před důsledky rychlých a radikálních společenských proměn. Již v roce 1790 předpověděl Edmund Burke, že Francouzská revoluce – která tehdy teprve začínala – povede k despotismu. A dnes, o 230 let později, víme, že žádná revoluce provedená s cílem vytvořit novou a rovnostářskou společnost se ani zdaleka nepřiblížila k naplnění svých deklarovaných záměrů. Právě naopak.

Už nejsme vystaveni ozbrojeným revolucím. Na ideologické a společenské úrovni však levicová revoluce probíhá v plném proudu. Moderní levice považuje naši tradiční západní společnost za hluboce nespravedlivou. V důsledku toho musí být vše přetvořeno. Hierarchie musí být zpochybněny. Národní a genderové identity by v ideálním případě měly být zrušeny. Biologický muž je stejně tak ženou jako biologická žena – za předpokladu, že o sobě tvrdí, že jí je…

Konzervatismus věří v komunitu, ale také v prospěšné hierarchie a tradiční identity. Tyto identity nás však nemusí omezovat. Ženy a muži by měli mít stejná práva a povinnosti; konzervativci však nevidí žádný problém v tom, že ženy a muže považují za dvě odlišné kategorie lidí, ani v tom, že uznávají roli, kterou hraje biologie v souvislosti s naším pohlavím.

Můžeme tedy také říci, že konzervatismus prosazuje úctu k přirozenému řádu – k tomu, co nám dává příroda – stejně jako k zdravému rozumu a tradici. To znamená, že konzervativní společnost zásadně nezpochybňuje lidské vnímání reality. Možná příliš zřídka diskutujeme o tom, jak radikální jsou některé části levice ve své kritice tradičních norem a hierarchií. Levice se již nespokojuje pouze s vyrovnáváním ekonomických rozdílů; zpochybňovány jsou i samotné základy našeho chápání lidské přirozenosti (jako například skutečnost, že lidé jsou buď muži, nebo ženy).

Rozsáhlá a často nekontrolovaná imigrace do západního světa rovněž představuje pro naše západní společnosti významnou výzvu. Ačkoli se nově příchozí mohou integrovat a stát se francouzskými, německými či třeba švédskými občany, faktem zůstává, že mnoho Evropanů má pocit, že se demografické složení jejich zemí mění příliš rychle. To znamená, že naše národní identity již nejsou zcela samozřejmé.

V našich západních společnostech bychom pravděpodobně čelili menšímu napětí, kdybychom se dohodli na omezení a regulaci migračních toků. Samozřejmě by lidé, kteří chtějí pracovat a stát se součástí našich společností, měli mít možnost přijít do Evropy. To však nevylučuje názor mnoha Evropanů, že bude snazší udržet sociální soudržnost a zachovat naše demokracie, pokud budou lidé žijící v jejich zemích sdílet stejné hodnoty a kulturu.

Konzervatismus nás učí vážit si naší kultury, identity a jazyka, stejně jako našich škol, zdravotnických systémů a pocitu bezpečí. Mohli bychom dodat, že nás také učí pečovat o naše demokracie. Radikální společenské změny, které si nezískají podporu všech občanů, nevyhnutelně vyvolají třenice. Měli bychom se proto vyvarovat zbytečného namáhání pocitu sounáležitosti, na němž demokracie spočívá.

Z konzervativního hlediska je zcela oprávněné tvrdit, že radikalismus progresivní levice je příčinou právě těch rozporů, s nimiž se naše demokracie v současné době snaží vypořádat. Pokud lidé nebudou mít pocit, že jsou zpochybňovány jejich názory – ať už jde o to, jaká část obyvatelstva by měla utvářet Západ, nebo o definice pojmů „muž“ a „žena“ –, budou se mnohem méně obávat toho, že levice vyhraje volby.