Ve Švédsku se blíží předčasné volby: I přes vítězství levice není v dohledu žádná vláda

Naposledy se ve Švédsku konaly předčasné volby v roce 1958. V roce 2026 by k tomu mohlo dojít znovu.
Švédské parlamentní normy se po parlamentních volbách, které se konaly 13. září, ocitly pod nebývalým tlakem. Levicová opozice – sociální demokraté, Levicová strana, Strana zelených a Strana středu – jen těsně předstihla vládnoucí pravicovou koalici – Umírněné, Švédské demokraty, Křesťanské demokraty a Liberály. Když byly zveřejněny konečné výsledky, levice získala 49,57 procenta hlasů a pravice 48,84 procenta. Těsný výsledek ilustruje nestálost současné švédské politiky, kterou navíc komplikuje nedostatek soudržnosti na levici.
Jak špatná je tedy situace vlastně přesně? Švédská levice je natolik nesourodá, že se nyní dá diskutovat o tom, zda získání parlamentní většiny vůbec nutně znamená vítězství. Než bude možné pochopit parlamentní dilema, před nímž Švédsko stojí, je třeba vysvětlit politické spory, které v současné době drží zemi v šachu.
V době psaní tohoto článku uplynulo již 33 dní od uzavření volebních místností, avšak vláda dosud nebyla sestavena. Patová situace v jednáních mezi „vítěznými“ červeno-zelenými stranami je způsobena nekompromisními postoji Strany středu a Levicové strany, které jsou v mnoha ohledech navzájem diametrálně odlišné, přestože jsou součástí stejného politického bloku. Z otázek, které jsou na stole, jsou snad dvě, které je spojují: zrušení přísného imigračního systému zavedeného pravicovou vládou v Tidö a podpora předsedkyně Sociálnědemokratické strany Magdaleny Anderssonové jako švédské premiérky. Jejich rozdíly spočívají v klasických napětích mezi socialisty a zastánci volného trhu – ano, švédská levice v sobě skrývá některé z nejoddanějších kapitalistů v zemi.
Lze revoluci zastavit na prahu?
Nejvýraznějším politickým konfliktem na levém křídle švédské politiky však byla situace v Levicové straně. Poté, co byla Levicová strana více než sto let pasivním koaličním a důvěryhodným partnerem dominantních sociálních demokratů, přijala pod vedením své současné předsedkyně Nooshi Dadgostarové ofenzivnější strategii zaměřenou na získání ministerských postů. To by pro Levici znamenalo obrovský krok vpřed, neboť kromě Švédských demokratů je to jediná významná strana ve Švédsku, která nikdy nezastávala žádné místo ve vládě.
V souladu s demokratickými principy nesmí být strana, která má slušnou podporu voličů (Strana levice dosahuje 8,4 procenta hlasů), svévolně vyloučena z obsazování důležitých funkcí, pokud je součástí vládní koalice. Je proto snadné pochopit a sympatizovat s motivy Levicové strany, které jsou ve skutečnosti docela podobné motivům Švédských demokratů, nacionalistické strany. Obě strany jsou, i když s velmi odlišným zázemím, historií a ideologií, „černými ovcemi“ svých příslušných bloků, s nimiž se politická elita a etablovaná média vypořádávají odmítáním a obcházením.
Požadavky Levice na uznání jejího zástupce ve vládě narážejí na ostrý odpor Strany středu. Jak již bylo řečeno, ideologický konflikt mezi těmito dvěma stranami hraje v tomto tahanici významnou roli, není však jediným faktorem. Strana středu ztělesňuje „buržoazní“ slušnost, a proto ji značně uráží neustálé problémy Levicové strany s sympatiemi k terorismu mezi jejími zástupci. Palestinská věc se stala pro politický úspěch Levicové strany natolik důležitou, že se tato strana na místní úrovni (a stále častěji i na vyšších úrovních) skládá z aktivistů, kteří více či méně zjevně schvalují násilí a prosazují protizápadní a „třetisvětové“ světové názory.
Odpor Strany středu vůči tomu, aby tento druh politiky zastával některé z nejvyšších funkcí v zemi, je pochopitelný a chvályhodný. Odpovědnost však samozřejmě leží na Straně středu, která tuto stranu přivedla až na práh moci, i když se nyní snaží dveře udržet zavřené. Strana středu, historicky spjatá s ostatními členy tradičního „buržoazního“ bloku, k němuž patří Umírnění, Křesťanští demokraté a Liberálové, opustila ve 2010. letech švédskou pravici kvůli své nevoli vůči nacionalistickým Švédským demokratům. To je možná důsledkem její voličské základny, která tyto výhrady téměř jednomyslně sdílí. Strana středu se však aktivně rozhodla nepodstoupit transformační proces, v jehož rámci by se mohl normalizovat potenciální konstruktivní vztah se Švédskými demokraty.
Liberálové, kteří byli kdysi velmi neochotným členem vlády v Tidö, se v letech 2022 až 2026 úspěšně reformovali shora dolů a stali se spojenci Švédských demokratů; mnoho středopravicových voličů je vnímá jako liberální protějšek konzervativních nacionalistů. Proč nemůže Strana středu učinit totéž, aby se vyhnula spolupráci s kryptokomunisty a socialisty ze Strany levice? Jaký prospěch z toho mají oni sami nebo jejich voliči, když zakládají svá politická rozhodnutí na povrchní nevraživosti vůči nacionalismu, místo aby se zaměřili na to, jak mohou pomoci švédským podnikům a průmyslovým odvětvím v rozkvětu?
Strana středu se naopak intenzivně snaží navázat kontakty s Levicovou stranou. Na začátku října se červeno-zelené strany sešly na semináři na pozvání předsedkyně Strany středu Elisabeth Thand Ringqvistové. Tato událost byla široce medializována a stala se předmětem politických analýz. Poprvé byli společně vyfotografováni všichni čtyři předsedové této eklektické koalice, což mnozí komentátoři označili za významný krok vpřed, a to pouhé tři týdny po volbách. Situaci na „vítězné“ straně švédské politiky lze jistě snadno zesměšňovat a realita je často absurdnější než vtipy.
Kde je budoucí premiérka?
Zatímco se pozornost soustředí na Stranu levice a Stranu středu, vyvstává samozřejmě otázka: kde je Magdalena Anderssonová? Celá volební kampaň sociálních demokratů byla založena na údajné přitažlivosti jejich předsedkyně pro voliče a na její roli sjednocující síly na levici (což se následně stalo terčem vnitřní kritiky, kde byla vnímána tak, jako by se spíše než cokoli jiného osobně „ucházela o prezidentský úřad“ ve Spojených státech).
Tento domeček z karet se rychle zhroutil, pravděpodobně ještě předtím, než se uzavřely volební místnosti, protože již několik dní před 13. zářím zaznamenala v průzkumech prudký propad. Zatímco po celou dobu, co byla v opozici, byla bezkonkurenčně nejlépe vnímanou stranickou předsedkyní v zemi, propadla se pod premiéra Ulfa Kristerssona z Umírněných i pod Ebbou Buschovou z Křesťanských demokratů, a to přibližně ve stejnou dobu, kdy se začal rozplývat předpovídaný vysoký volební výsledek sociálních demokratů. 14. září bylo zřejmé, že Magdalena Anderssonová přinesla sociálním demokratům nejhorší volební výsledek od roku 1908, a to pouhých 28 procent hlasů. Dopadla hůře než její předchůdce Stefan Löfven v roce 2018, a to vše ve prospěch menších stran v její představované koalici. Ze sociálnědemokratického neúspěchu vytěžila zejména Levicová strana, což jí umožnilo velmi důrazně prosazovat své požadavky na zastoupení ve vládě.
Dnes, měsíc po svém triumfálním vítězném projevu, je Magdalena Anderssonová prakticky neviditelná a k postupu při sestavování vlády (a už vůbec ne k jeho stagnaci) se veřejně téměř nevyjadřuje. Místo toho se zdá, že proces řídí Strana středu a Levicová strana, byť každá zcela jiným směrem. Skutečnost, že se Anderssonová okamžitě ukázala jako neschopná splnit svůj ústřední volební slib – rychlou, stabilní a předvídatelnou vládu – byla obrovskou ranou pro její osobní prestiž. Dalším úderem je i to, že ani po volbách není v popředí politického dění. Pravděpodobně se nacházíme v negativní spirále, kde její neúspěchy na několika frontách mohou urychlit její pád. Mnozí komentátoři se domnívají, že není vůbec nepravděpodobné, že Anderssonová bude v blízké budoucnosti donucena odstoupit, a to buď v souvislosti s neúspěchem při schvalování jejího jmenování premiérkou v parlamentu, nebo v případě vyhlášení předčasných voleb, při nichž se důvěra v ni pravděpodobně vyčerpá.
Cesta k předčasným volbám
15. října Riksdag nakonec hlasoval proti jmenování Magdaleny Anderssonové do funkce předsedkyně vlády. Jak se dalo očekávat, její ambice podpořila pouze její vlastní strana, Sociální demokraté. Procesu předcházely projevy parlamentních klubových předsedů jednotlivých stran, kteří podrobně vysvětlili své postoje; Strana levice a Strana středu své odmítnutí Anderssonové nijak nezkrášlovaly. Vzhledem k tomu, jak funguje švédský parlament, však bude mít za několik týdnů další šanci.
Volba švédského předsedy vlády je v rukou Riksdagu, jehož prvním úkolem po volbách je zvolit předsedu parlamentu, který následně osloví vhodného kandidáta z řad předsedů politických stran a pověří ho sestavením vlády. V případě odmítnutí je vybrán nový kandidát a tento cyklus pokračuje až ve čtyřech kolech, než musí být vyhlášeny předčasné volby. To je potenciální scénář, kterým Švédsko právě prochází.
Předseda je sice pouze nejvyšším administrativním představitelem Riksdagu, nicméně tato funkce je přesto nabitá symbolikou. Podle tradice je předseda volen z řad největší strany vládní koalice, přičemž tři místopředsedové jsou obvykle (s výjimkami) voleni z řad největší opoziční strany, druhé největší vládní strany a poté čtvrté největší strany v parlamentu.
Již při volbě předsedy parlamentu v září došlo v rámci červeno-zeleného tábora k vážným třenicím. Strana levice, v reakci na to, že jí sociální demokraté neslíbili místa ve vládě, zradila předvídatelný výsledek a nepodpořila sociálnědemokratického kandidáta na funkci předsedy parlamentu. Když se ukázalo, že parlamentní normy procházejí změnami, podařilo se stranám z Tidö s pomocí Levicové strany prodloužit funkční období dosavadního předsedy parlamentu z řad Umírněných, Andrease Norléna. Přirozeně to, že byli sociálnědemokrati zbaveni svého symbolického zastoupení v čele parlamentu, vrazilo klín mezi sociálnědemokraty a Levicovou stranu. Levice však svůj postoj jasně dala najevo – poprvé za více než století se nehodlala nechat Magdalenou Anderssonovou šlapat po hlavě.
Předseda parlamentu, který se sice formálně choval neutrálně, ale z pochopitelných důvodů přesto v jistém smyslu jednal spíše ve prospěch Strany umírněných než ve prospěch Sociálních demokratů, svěřil Magdaleně Anderssonové úkol sestavit vládu. Výsledek jejích snah vyjednat udržitelný vládní program, který by uspokojil jak Levicovou stranu, tak Stranu středu, byl přesně takový, jak se dalo předvídat: tři týdny po svém jmenování byla Magdalena Anderssonová nucena před předsedou parlamentu přiznat, že se jí nepodařilo překlenout propast mezi těmito dvěma stranami.
Odmítnutí Riksdagem je pouhou formalitou. Nyní čeká úřadujícího premiéra Ulfa Kristerssona (který od 14. září vede pouze přechodnou vládu) další úkol – vyjednávání se Stranou středu a Švédskými demokraty s cílem dosáhnout uspokojivého programu, který by zahrnoval obě strany. Vzhledem k již zmíněnému odporu Strany středu vůči Švédským demokratům je však i tento pokus předem odsouzen k neúspěchu.
Jaký je tedy přirozený další postup? Až se Riksdag dostane do třetího kola jednání, tlak na překážky bránící vzniku červeno-zelené vlády pravděpodobně začne slábnout. Mnozí analytici se shodují, že patová situace mezi levicí a středem se rozpadne, až budou tyto strany postaveny před konečnou volbu: buď přehodnotí své „červené čáry“, nebo se budou muset postavit před voliče v prvních předčasných volbách ve švédské demokracii za téměř 70 let. Z logických důvodů bude po Kristerssonovi na řadě Magdalena Anderssonová a její šance na dosažení dohody budou výrazně vyšší než dříve.
To však neznamená, že je vše řečeno a vyřešeno. Strana levice by mohla mít důvod dotáhnout svůj požadavek na zařazení do vlády až do jeho přirozeného konce, jelikož v této otázce získala nové přesvědčení. Pravděpodobně také může vstoupit do nového volebního cyklu s větrem v plachtách, protože požadavky na zastoupení ve vládě jsou demokraticky opodstatněné. Pro Levicovou stranu je hrozba předčasných voleb pravděpodobně povzbuzující. Pro sociální demokraty, kteří již nyní bojují s nejhoršími volebními výsledky za více než sto let a se slabým a vysmívaným lídrem, by předčasné volby byly noční můrou.
A co Strana středu, která je pravděpodobně největším brzdou politického procesu? Pro svou tvrdohlavost nemají nijak zvlášť pádné důvody, jakkoli se to většině pravicových voličů může jevit jako politicky přijatelné. Zakládat celé své působení na levém křídle politického spektra na minimalizaci vlivu Levicové strany je podivný motiv. Většině voličů by připadalo mnohem přirozenější, kdyby Strana středu prostě přijala vliv Švédských demokratů a spokojila se s přirozenou koalicí s ostatními středopravicovými stranami. Samozřejmě s výjimkou voličů Strany středu.
V nedávném průzkumu veřejného mínění, který se zabýval tím, jak voliči jednotlivých stran vnímají patovou situaci ve vládě, vynikají voliči Strany středu – trvají na vládě, v níž nebude zastoupena ani Levicová strana, ani Švédští demokraté, čímž ztělesňují skrytý centristický blok ve švédské politice. Jak Umírnění, tak Sociální demokraté jsou vnímáni jako realističtí koaliční partneři. Tento pohled se v švédské politice nikde jinde nevyskytuje a pro Stranu středu představuje jak požehnání, tak prokletí. Je to jediná strana, která zastupuje vzácný pravý střed (ve skutečnosti sociálně liberální a pouze fiskálně centristický postoj), ale jedná se také o skupinu s pravděpodobně velmi proměnlivou loajalitou. Když budou voliči Strany středu nuceni se rozhodnout, je velmi pravděpodobné, že přijmou levicovou vládu, než aby se drželi svých zásad – tento vzorec byl pozorován v situacích podobných té švédské, například ve Francii, kde liberální voliči důsledně podporují socialistické kandidáty, když ve druhém kole stojí proti nacionalistickým kandidátům.
Většina pozorovatelů se shoduje, že Strana středu je proto mnohem ochotnější ustoupit od svých námitek než Levicová strana. Již nyní se objevují určité náznaky, že k tomu dochází. Důvody, proč strana odmítá nabídnout Levicové straně místa ve vládě, se postupně posunuly od morálních námitek týkajících se sympatií k terorismu a antisemitismu k pouhé hospodářské politice. Ekonomika sice stále představuje významnou překážku mezi socialisty a kapitalisty, ale alespoň je o ní možné vyjednávat.
V době psaní tohoto článku se další vývoj pravděpodobně odehraje nejdříve za týden. Předseda Riksdagu zřejmě nespěchá – dává netrpělivým švédským voličům i médiím volný víkend, než v pondělí formálně pověří Ulfa Kristerssona úkolem sestavit vládu.