Subscribe
Proces rozšiřování Evropské unie na západním Balkáně je již několik let jednou z nejsložitějších otázek v agendě EU. Prolínají se v něm geopolitické otázky, vnitropolitické podmínky v kandidátských zemích a dynamika rozhodování samotné Unie. V této souvislosti nedávný neúspěch v přístupovém procesu Srbska poukazuje na strukturální obtíže současného modelu rozšiřování a na napětí mezi evropskými institucemi a členskými státy. Patová situace ohledně vyjednávacích kapitol takzvaného Clusteru 3 nabyla symbolického významu, který přesahuje technickou oblast a odráží strategické rozpory ohledně role Bělehradu v evropském politickém prostoru.
ZASTAVENÍ CLUSTERU 3 A REAKCE BĚLEHRADU
Přestože Evropská komise v listopadu loňského roku vydala kladné stanovisko, Srbsko zablokovalo svůj vstup do třetí skupiny vyjednávacích kapitol týkajících se hospodářských a sociálních otázek. V reakci na rozhodnutí Evropské rady učinil srbský prezident Aleksandar Vučić velmi působivé politické gesto, když opustil summit mezi Evropskou unií a zeměmi západního Balkánu, který se konal 17. prosince v Bruselu. Poprvé po čtrnácti letech se tohoto setkání nezúčastnil žádný srbský zástupce, což bylo motivováno formálním protestem proti zpomalení přístupového procesu.
PROCES VYJEDNÁVÁNÍ POZNAMENANÝ STRUKTURÁLNÍMI ZPOMALENÍMI.
Srbsko se vydalo na cestu do Evropy v roce 2009, kdy podalo oficiální žádost o členství, ale jeho pokrok byl nerovnoměrný. K výraznému zpomalení došlo po vypuknutí války na Ukrajině, což byla událost, která nově definovala strategické priority Unie a zvýšila očekávání politického souladu mezi kandidátskými zeměmi. V tomto rámci zůstala pozice Srbska nejednoznačná, zejména kvůli nedodržení evropských sankcí vůči Ruské federaci, což je faktor, který hluboce ovlivnil vnímání spolehlivosti země mezi několika členskými státy.
ROZPORY MEZI ČLENSKÝMI STÁTY A RUSKÁ OTÁZKA
Vztahy mezi Bělehradem a Moskvou jsou jedním z hlavních zdrojů třecích ploch v evropské diskusi. Osm členských států, včetně Německa, Nizozemska, Švédska, pobaltských států a Chorvatska, vyjádřilo nesouhlas s otevřením nových vyjednávacích kapitol se Srbskem. Naopak země jako Itálie, Francie a Rakousko vyjádřily podporu pokračování přístupového procesu. Kromě zahraniční politiky Srbska vznášejí opoziční vlády trvalé pochybnosti o pokroku země v oblasti právního státu. Ačkoli se klastr 3 týká především ekonomických a sociálních aspektů, sporným bodem zůstává otázka svobody médií, kterou skeptičtější partneři stále považují za nevyřešenou.
DEBATA O MODELU ROZŠÍŘENÍ
V hodinách předcházejících bruselskému summitu se napětí rychle stupňovalo. Jen o několik dní dříve Vučić během neformální večeře oživil myšlenku současného rozšíření Unie o země západního Balkánu. Tento návrh se vrací k modelu z roku 2004, kdy do Unie v jednom kole vstoupila velká skupina bývalých komunistických zemí. Myšlenka byla rozvíjena s cílem zabránit tomu, aby si země regionu, které se právě vzpamatovávají z konfliktů 90. let, vzájemně blokovaly vstup prostřednictvím křížových vet. Podle Joviće evropské zkušenosti tyto obavy potvrdily. Spor mezi Slovinskem a Chorvatskem o Piranský záliv dlouho zdržoval přistoupení Záhřebu, zatímco Severní Makedonii blokovalo nejprve Řecko kvůli otázce názvu a poté Bulharsko kvůli historickým a jazykovým sporům. Přesto Unie zvolila na Balkáně princip individuálního přistoupení, což bylo motivováno rozdílným politickým a soudním dědictvím jugoslávských konfliktů. Zejména Srbsko se muselo vypořádat s rozsudky haagského tribunálu a nevyřešenou otázkou nezávislosti Kosova, která nadále zatěžuje jeho politický vývoj.
BUDOUCÍ VYHLÍDKY A INSTITUCIONÁLNÍ VÝZVY UNIE
Od března 2022 se evropští lídři snaží obnovit rozšíření jako nástroj pro vymezení hranic kontinentální bezpečnosti. Možné přistoupení Ukrajiny je rovněž považováno za diplomatickou páku v budoucím mírovém scénáři, vyžaduje však důvěryhodné obnovení procesu na západním Balkáně. Bosna, Kosovo a Srbsko však zůstávají na vedlejší koleji, brzděny jak vnitřními krizemi Unie, tak vlastními nevyřešenými konflikty. Podle Joviće by překonání této dynamiky vyžadovalo hlubokou reformu evropského rozhodovacího systému a přechod od jednomyslnosti k hlasování kvalifikovanou většinou, neboť současný mechanismus umožňuje jedinému členskému státu zablokovat celý přístupový proces kandidátské země.