Subscribe
Evropská sociální demokracie se nachází v obtížné situaci. V uplynulém desetiletí byly její strany v různých zemích zdecimovány, zničeny vnitřními rozpory a selháním při plnění požadavků voličů. Od poloviny roku 2010 je tento jev pozorován jako „pasokizace“, po rozpadu řecké sociálnědemokratické strany Pasok v letech 2009-2015.
Tento model se však v různých zemích projevuje odlišně a všechny sociálnědemokratické recese mají obvykle jedinečné příčiny, které jsou specifické pro jejich hostitelskou zemi. Zatímco pasokifikace může popisovat výzvy pro sociálnědemokratické modely vládnutí, které jsou důsledkem finanční krize z roku 2008, to, čeho jsme dnes svědky v rodině západoevropských sociálnědemokratických stran, je něco jiného; osudová srážka mezi sociálním progresivismem a přistěhovanými nepříliš progresivními hodnotami.
Nebezpečná hra s masovou migrací
V Německu, Francii, Spojeném království a severských zemích vidí sociálnědemokratické strany strategickou hodnotu v přijetí masové migrace a přijetí cizinců jako voličů, kteří se často stávají . strana multikulturalismu ve svých zemích. To je notoricky známé, protože většina sociálnědemokratických hnutí má historické kořeny ve skutečných zájmech dělnické třídy a hlásí se k typu sociálního korporativismu, který někdy hraničí s konzervativismem a nacionalismem. Sociálnědemokratické odmítání sociálního konzervatismu a přijímání masové migrace a multikulturalismu je jako takové záhadné téma.
Některé z těchto stran získávaly v 90. letech až do současnosti hlasy přistěhovalců a relativně úspěšně se vypořádávaly s riziky s tím spojenými – příkladem jsou dánští sociální demokraté. Tato strana díky své sebevědomě obnovené politice přísného přistěhovalectví, integrace a odporu k multikulturalismu zažehnala mnohá napětí, která existují ve zbytku západní Evropy, kde si rodící se konzervativní a nacionalistické strany upevnily své pozice jako větší nebo druhé po sociální demokracii. Dánští sociální demokraté se tak v očích mnoha voličů stali spíše než zřejmou stranou multikulturalismu zřejmou stranou národní stability.
Jedním z dánských návrhů, který ztělesňuje většinu dojmů „zdravého rozumu“, je zákaz usazování neevropských přistěhovalců v příliš velkém počtu v dané obytné oblasti. Tato metoda, oblíbená u mnoha pravicových pozorovatelů zvenčí, má zabránit kulturním problémům, které vznikají, když se neintegrovaní přistěhovalci segregují od širší dánské společnosti. Méně bublin cizích kultur znamená podle tohoto modelu méně kriminality a bezproblémovější soužití Dánů a přistěhovalců. V praxi poněkud těžkopádný a svévolný soubor zákonů, „antighetto“ („ghetto“ je právní termín používaný v Dánsku pro segregované oblasti s převahou přistěhovalců), však sklidil mnoho kritiky za to, jak se zaměřuje na lidi na základě jejich nezápadního původu a násilně je vystěhovává z jejich domovů. Navzdory tomu tento přístup, ačkoli ho nevymysleli dánští sociální demokraté, strana bezvýhradně podporuje. Přijetí politiky, která zasahuje jádro přistěhovaleckého separatismu, učinilo sociální demokraty v Dánsku trvale populárními, ale také je velmi odlišilo od jejich sesterských stran v Evropě.
V zemích, jako je Německo (SPD) a Spojené království (labouristé), se sociálnědemokratické strany naopak ocitly v pozici jedné ze dvou hlavních vládních stran, kterou výrazně oslabily nacionalistické strany. I když to lze možná částečně přičíst „pasokizaci“ (neschopnosti sociálnědemokratického ekonomického myšlení reagovat na ekonomiku roku 2010), je to způsobeno především rozporem mezi sociálnědemokratickým étosem jednoty, stability a progresivismu a důsledky masové imigrace; to, že sociální demokracie v mnoha západoevropských zemích může být vnímána jako tolerantní k islámskému extremismu a dalším protizápadním ideologiím, je pro současné konzervativce sotva novinkou.
V důsledku tolerance k mnoha problematickým postojům, které se objevují u některých skupin přistěhovalců, mohou sociálně demokratické strany ztratit podporu i u jiných skupin přistěhovalců. Existuje například fenomén, kdy jsou uprchlíci v Evropě zděšeni, protože vidí, že násilí, před kterým utekli ve své vlasti, je následovalo i do místa jejich údajného útočiště. Mnozí z těch, kteří opouštějí muslimský svět, tak činí kvůli ozbrojeným konfliktům a pronásledování ze strany náboženských radikálů, což se následně stává ve Francii, Švédsku nebo Velké Británii stále běžnějším jevem v důsledku nekontrolované imigrace a neexistující integrace. Obzvláště časté je to u skupin, které ve svých domovských zemích patří ke zranitelným menšinám, jako jsou menší muslimské sekty a křesťané. Například ve Švédsku žije mnoho křesťanských Asyřanů, kteří se politicky ztotožňují s pravicí pro její přísnější imigrační politiku.
Mnohé sociálnědemokratické strany sice zachovávají vysokou toleranci vůči hodnotovým systémům přistěhovalců, které jsou v rozporu se západními hodnotami, ale občas si tuto dynamiku uvědomují. Není neobvyklé, že strany, jako jsou labouristé ve Spojeném království nebo sociální demokraté ve Švédsku, dělají gesta, aby znovu potvrdily sociální progresivismus jako svou vůdčí hvězdu, zejména když je jejich oddanost této věci zpochybňována. Příkladem může být přiznání labouristické vlády k vyšetřování (a zatím povrchní) skandálů tzv. groomingových gangů, které v Anglii systematicky sexuálně zneužívaly dívky převážně z přistěhovaleckých komunit, často s netolerantní islámskou záminkou. Sociální demokraté ve Švédsku také již řadu let velmi kritizují konfesijní školy, což ovlivňuje způsob, jakým mohou muslimové oddělit své děti od běžného švédského školského systému (ačkoli zákaz takových škol je něco, co pravděpodobně ponechává nejvíce postižené křesťanské školy).
Jedním z důsledků přílišného kompromisu s podporou přistěhovaleckých a zpravidla muslimských skupin je, že tyto skupiny mají často motivaci odštěpit se do menších stran, které sociální demokracii napadají zleva. Několik příkladů, jako jsou bývalí kandidáti labouristů v místních britských volbách, kteří samostatně kandidují na propalestinské a proislámské platformě, strana Denk v Nizozemsku a strana Nyans ve Švédsku, ukazuje, že evropská sociální demokracie možná podcenila, do jaké míry imigrace z mimoevropských zemí zkomplikuje a diverzifikuje voličskou základnu.
Může si sociální demokracie dovolit pokračovat ve své strategii?
Sociální demokracie, která je součástí evropského politického dědictví 20. století, je v současnosti zřídkakdy vnímána jako idealistické hnutí. Spíše se jedná o představitele starého establishmentu, který se snaží přicházet s originálními myšlenkami a držet krok s mnohem dynamičtějším a energičtějším národně-konzervativním proudem let 2020. Jednou z běžných analýz sociálnědemokratických stran je, že je definuje chladný pragmatismus orientovaný na moc a že mohou přizpůsobit svůj postoj téměř jakémukoli tématu, pokud to prospívá jejich uchopení vlády; to je běžné v pravicových kruzích ve Švédsku, kde sociální demokracie zanechala snad nejrozsáhlejší stopu ze všech evropských zemí.
Tato analýza samozřejmě vychází z antagonismu vůči sociální demokracii a značně zjednodušuje motivaci těchto stran. Odvozenou „teorií“ sociálnědemokratických ambicí je, že se z hlouposti – a nikoliv ze zlovolnosti – prostě příliš natahovala ve snaze zajistit hojnost pro všechny, přičemž zapomínala, že tradiční priorita státu, kterou jsou vlastní občané, nevyplývá ze sobectví, ale pouze z praktické nutnosti.
Nicméně tato perspektiva může racionalizovat přijetí masové migrace a islámu sociální demokracií; vytváří úzký vztah mezi stranou a přistěhovaleckými komunitami, který se často promítá do politické podpory, jež nahrává známé sociálnědemokratické marxistické třídní analýze – utlačovaný přistěhovalec versus sobecký domorodec. Na druhou stranu však sociální demokracie může být také kritikem masové migrace, protože neomezená imigrace podkopává trh práce, snižuje mzdy a má kulturní důsledky, které jsou v rozporu s progresivní utopií, o niž sociální demokracie usiluje. Pro strany tohoto typu je typické, že se jim daří vyvažovat jak hlasy původních Evropanů, tak hlasy přistěhovalců tím, že na různých fórech oslovují obě strany. Jak dlouho však bude tato strategie duality skutečně fungovat, aby si sociální demokracie udržela relevanci?
Labouristický gambit
V různých zemích jsme byli svědky toho, jak se tato dvojkolejnost, hraničící až s otevřenou dvojtvárností, skvěle uplatňuje. Ve Spojeném království labourista Keir Starmer šokoval mnohé levicové ideology svým nedávným projevem o „ostrově cizinců“, v němž přiznal, že nekontrolovaná masová migrace způsobila, že britská města jsou k nepoznání a že etnické spory, dovoz cizích kultur a zhoršující se sociální důvěra téměř nahradily původní kulturu.
Labouristická vláda se také mohla v oblasti migrace prezentovat jako udržitelnější alternativa, a to díky závažným chybám toryů v letech 2010 až 2024. I při „skromných“ 500 000 příchozích ročně by labouristé zavedli poměrně přísnou imigraci ve srovnání s šílenými široce otevřenými hranicemi Borise Johnsona a toryů, které stále platí.
Starmerův obrat o 180 stupňů v otázce migrace (jistě velmi relativní) přišel v době obav z hrozby růstu populistické Reformní Británie, která je považována za nejsilnější populistickou stranu v zemi. . rozumné strany v této otázce, může představovat pro labouristy. Za současného stavu však nelze určit, zda labouristé ze Starmerova „konzervativního“ zvratu vyrostli, či nikoli. Její průzkumy veřejného mínění odrážejí spíše beznadějnou zastaralost, podobnou jako u sesterských stran ve většině Evropy, než sílu, která loni v létě dosáhla drtivého vítězství.
I když Starmer získal labouristům řadu centristů a podařilo se mu dočasně udržet pozornost části protiimigračně naladěné bílé anglické dělnické třídy, čelí za svůj nový pohled na migraci silnému odsouzení ze strany širšího levicového hnutí v Británii. Krajně levicoví aktivisté, radikálové a některé skupiny přistěhovalců, kteří v posledních desetiletích tvoří stále větší část mužstva strany, Starmerův gambit na získání pravicových hlasů zjevně nepřijímají. Jsou to lidé, kteří se s labouristy identifikovali v době, kdy strana byla pro masovou migraci a kdy přijala politiku probuzené identity. Mezi těmito radikálními řadovými členy panovala nespokojenost již ve chvíli, kdy se Starmer pokusil skoncovat s corbynovskými prvky labouristů a vrátil stranu blíže ke středu politiky.
Ve snaze zachránit svou stranu před útokem Reformní Británie Starmer možná ohrozil podporu nové generace labouristických voličů a naopak nezískal nikoho z rozčarované dělnické třídy, která nyní volí pravici. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že možná existuje hranice toho, jak dlouho jsou voliči ochotni snášet rozpory, které se labouristé a sociální demokracie v jiných západoevropských zemích tak dlouho pokoušeli používat jako strategii.
Zablokování pokusu o reformu švédské sociální demokracie
Koncem května se konal pololetní sjezd švédských sociálních demokratů, který byl dlouho očekáván jako příležitost pro současné vedení, snažící se zbavit zátěže z období vládnutí mezi lety 2014 a 2022, aby stanovilo „přísnou“ imigrační politiku. Strana se od volební porážky v roce 2022 zabývá jakousi revizí historie, v níž komplikuje svůj podíl na migračním a kriminálním chaosu, který ve Švédsku panuje od poloviny roku 2010. Nová migrační politika byla chápána jako soulad se současnou středopravicovou vládou, která je podbarvena podporou nacionalistických Švédských demokratů.
Pro předsedkyni strany Magdalenu Anderssonovou však nebylo tak snadné přimět stranický kongres, aby přijal nový pohled na migraci. Návrh, který prošel hlasováním, nebyl tím, co se dva roky skloňovalo v médiích, ale byl rozmělněn promigračními prvky, které stranu od devadesátých let stále více tvoří.
Zatímco vedení strany hledělo doprava, radikální lidovci bránili sociálním demokratům, aby šli dál, než jim dovoluje vodítko. A vodítko drží, stejně jako v mnoha sociálnědemokratických stranách v Evropě, krajně levicoví aktivisté a skupiny, které si nepřejí rozumnou a konzervativní migrační politiku.
Sociální demokraté ve Švédsku jsou na stejné lodi jako labouristé a mnoho jejich sesterských stran v Evropě. Je nepravděpodobné, co by získali tím, ţe by se vzdali politiky své nedávné minulosti, protoţe v současnosti je velká část strany přitahována právě takovou politikou.
A kde zůstávají obyčejní voliči uprostřed nebo ti, kteří opustili levý střed a stali se konzervativci či nacionalisty? To se teprve uvidí, ale mnohé nasvědčuje tomu, že mnozí z nich nyní vidí vnitřní rozpory sociální demokracie jasněji než kdykoli předtím.
Více než záchrana… nebo?
Jak se může sociální demokracie, v mnoha evropských zemích kdysi pilíř občanské angažovanosti, vymanit ze žumpy a ukončit svou volební krizi? Nejdůležitějším faktorem je samozřejmě plné přiznání chyb minulosti. I rétorika v této věci urazí dlouhou cestu, jako například projev Keira Starmera o „ostrově cizinců“, který v povědomí veřejnosti rozhýbal míč ohledně změny směru labouristů.
Je však samozřejmě třeba, aby byla spojena s akcí. Vývoj ve Švédsku však ukazuje, že není snadné přesvědčit všechny frakce velké sociálnědemokratické strany, aby uzavřely hranice a ukončily podporu multikulturalismu. Zastánci tvrdé linie v otázce migrace, kteří ve straně existují, jsou zřejmě v přesile a bude třeba hodně úsilí, aby se zastánci masové imigrace vzdali svého postoje, vzhledem k tomu, že současné sociální a kulturní problémy ve Švédsku je nedokážou zviklat. Významná reforma, jako je opuštění multikulturalismu, může vyžadovat volební porážku, a v takovém případě se přesvědčivého posunu nejspíš ještě nějakou dobu nedočkáme – levicová opozice ve Švédsku v době psaní tohoto textu v průzkumech prudce stoupá.
Dánští sociální demokraté jsou ve srovnání se svými sesterskými stranami v luxusním postavení. Všechny tyto nezbytné změny ve své politice provedla před více než deseti lety, než se rozpory mezi tradičními sociálnědemokratickými hodnotami a multikulturalismem staly příliš výraznými. Bylo by sice především ku prospěchu sociálnědemokratických hnutí v Evropě, kdyby se na tuto cestu vydalo více stran, ale bylo by to nejlepší i pro Evropu; strany tohoto typu budou pravděpodobně ještě dlouho ovlivňovat politiku a je lepší, když to budou dělat jako sociální konzervativci, a nikoli jako multikulturalisté.