Zelené hřiště Evropy: Nutná debata o ceně idealismu

Zatímco Ursula von der Leyenová oslavuje vytrvalý postup EU směrem ke klimatické neutralitě do roku 2050, konzervativci varují, že zelené ambice Evropy riskují obětování hospodářské stability, suverenity a sociální soudržnosti na oltář ideologie.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová na slavnostním ceremoniálu Paktu starostů a primátorů EU 2025 potvrdila svůj závazek učinit z Evropy do roku 2050 první klimaticky neutrální kontinent na světě. Její projev, plný optimismu a sebechvály, představil kontinent, který se sjednotil na „zelené transformaci“ – transformaci zaměřené na lidi, komunity a udržitelný růst. Pod sebevědomou rétorikou se však skrývá hlubší znepokojení, které sdílejí miliony Evropanů: je klimatický idealismus Bruselu udržitelný, nebo tlačí Evropu k hospodářské a sociální nerovnováze?

Pro mnohé konzervativce v Evropě zní prohlášení von der Leyenové, že „Evropa drží kurz“, méně jako slib a více jako varování. Evropská zelená dohoda – označovaná za vrcholný úspěch Unie – se stala symbolem technokratických excesů při tvorbě politiky EU: obrovské ambice, málo realismu a slepota vůči rostoucím nákladům, které nesou běžní občané.

Náklady na zelenou utopii

Von der Leyenová trvá na tom, že EU je „na správné cestě k dosažení našich cílů pro rok 2030“, což zakrývá znepokojivou skutečnost. Ano, emise klesají, ale za jakou cenu? Ceny energií prudce vzrostly, konkurenceschopnost průmyslu se zhoršila a domácnosti na celém kontinentu se potýkají s finančním šokem, který jim způsobují povinné ekologické normy a uhlíkové daně.

Cíl snížit emise o 55 % do roku 2030 může potěšit ekologické aktivisty, ale hrozí, že se tím oslabí evropská výrobní základna. Továrny se zavírají nebo stěhují do zahraničí, kde je energie levnější a předpisy mírnější. Ve jménu „pokroku“ jsou opouštěni právě ti pracovníci, které Brusel údajně chrání – zaměstnanci ocelářského, uhelného a automobilového průmyslu.

Konzervativci tvrdí, že evropská zelená dohoda se stala spíše morální křížovou výpravou než pragmatickou politikou. Zdá se, že místo toho, aby vedení EU vyvažovalo odpovědnost za životní prostředí s ekonomickým realismem, chce vnutit 27 různým ekonomikám univerzální model. To, co vyhovuje bohatým městským elitám v Bruselu nebo Berlíně, nemusí nutně vyhovovat zemědělcům v Polsku nebo drobným podnikatelům v Itálii.

Rozpočet řízený ideologií

Von der Leyenová hrdě oznámila, že 35 % příštího finančního rámce EU bude věnováno na projekty v oblasti klimatu a přírody. Na papíře to zní vizionářsky. V praxi to představuje obrovský transfer peněz daňových poplatníků do politického experimentu, jehož návratnost je přinejlepším nejistá.

Přestože inovace v oblasti čisté energie a zelených technologií jsou zásadní, konzervativci varují, že současný přístup narušuje trh a upřednostňuje dotovaná odvětví před volnou soutěží. Posedlost „zelenými“ investicemi hrozí vytvořením kultury závislosti, kde úspěch není definován efektivitou nebo zásluhami, ale přizpůsobením se bruselské environmentální ortodoxii.

Toto „zelené rozpočtování“ navíc přichází v době, kdy Evropa čelí bezprecedentním výzvám: masové migraci, bezpečnostním hrozbám a klesajícímu hospodářskému růstu. Měly by výdaje na ochranu klimatu skutečně převážit nad výdaji na obranu a ochranu hranic – samotnými základy národní suverenity?

Lidé, kteří zůstali pozadu

Von der Leyenová trvá na tom, že „středem zájmu ekologické transformace jsou lidé a komunity“. Od Paříže po Prahu, od nizozemských zemědělců po německé řidiče kamionů však sílí lidový odpor. Takzvaný „mechanismus spravedlivého přechodu“ sice může do postižených regionů nalít miliardy, ale žádné dotace nemohou nahradit důstojnost ztracené práce nebo hrdost na soběstačnost.

V celé Evropě platí obyčejní občané za to, že elita dává najevo svou ctnost. Říká se jim, aby se vzdali cenově dostupných aut a vyměnili je za elektromobily, které si nemohou dovolit, aby nahradili plynové kotle drahými tepelnými čerpadly a aby se smířili s vyššími cenami potravin ve jménu „udržitelnosti“. Zelený přechod, kdysi symbol jednoty, se stal dělící čarou mezi vládnoucí třídou a pracující většinou.

Znovuzískání rovnováhy a zdravého rozumu

Evropští konzervativci nepopírají význam péče o životní prostředí. Chápou, že ochrana planety je morální povinností. Trvají však také na tom, že politika v oblasti klimatu musí sloužit lidem – nikoli naopak.

Skutečně udržitelná Evropa je taková, která zachovává pracovní místa, respektuje národní suverenitu a chrání konkurenceschopnost a zároveň sleduje realistické environmentální cíle. Namísto velkolepých mandátů shora by EU měla umožnit státům, aby si samy zvolily cestu k čistšímu hospodářství, aniž by trestala ty, kteří jsou závislí na tradičních průmyslových odvětvích.

Zatímco se von der Leyenová chystá představit novou „městskou klimatickou agendu“, konzervativci vyzývají Brusel, aby nezapomínal, že města nejsou laboratořemi pro ideologii. Jsou domovem skutečných rodin, pracovníků a podniků, které nemohou prosperovat pod nekonečnou regulací a zdaněním.

Výzva k pragmatickému vedení

Von der Leyenová ve svém projevu vyjádřila důvěru a kontinuitu, ale samotná důvěra nezaplatí účty za energie ani neochrání živobytí. Evropská konzervativní hnutí volají po nápravě kurzu – po opětovném prosazení ekonomického realismu, demokratické odpovědnosti a respektování národních priorit.

Má-li Evropa skutečně „vést svět“, musí se nejprve naučit moudře vést sama sebe. Sen o klimaticky neutrálním kontinentu je vznešený, ale ne na úkor evropské prosperity, stability a svobody. Před námi není úkol zdvojnásobit ideologii – ale obnovit rovnováhu, suverenitu a zdravý rozum v zelené budoucnosti Evropy.

Alessandro Fiorentino