Subscribe
Margaret Thatcherová se narodila 13. října 1925. Sté výročí jejího narození oslaví bruselský think tank New Direction 11. prosince v Římě, kde předá první ceny Margaret Thatcherové. S Thatcherovou jsem se setkal při několika příležitostech, například na večeřích pořádaných Mladými konzervativci v Londýně a Nadací Heritage ve Washingtonu, na koktejlových večírcích ve Sněmovně lordů ve Westminsterském paláci a na estonském velvyslanectví v Londýně. Skutečnou příležitost k diskusi s ní jsem však měl až na večeři v Londýně 5. října 2002. Když se dozvěděla, že jsem z Islandu, blahopřála mi k tomu, že moje země není členským státem Evropské unie, vůči níž je stále kritičtější. Dodala, že jedním z problémů Evropské unie je to, že mnoho lidí na kontinentu nikdy nepochopilo britskou tradici svobody v rámci zákona. Thatcherová byla pohledná žena průměrné výšky, s planoucíma ocelově modrýma očima, bezvadně oblečená a s dokonale upravenými tmavě blond vlasy. Měla silnou osobnost a měla větší sklon mluvit než poslouchat. Ze dvou slavných hereček, které ji ztvárnily na plátně, se jí více podobala Gillian Andersonová, zatímco Meryl Streepová lépe vystihla její veřejnou osobnost.
Svoboda podle zákona
Thatcherové poznámka o anglické tradici svobody pod zákonem byla hluboká. Omezená vláda se v Anglii vyvíjela pomalu, s Magnou chartou v roce 1215, vítězstvím parlamentu nad králem v roce 1646 a nekrvavou revolucí v roce 1688. Na kontinentu však ve většině zemí převzali králové absolutní moc, především francouzský král Ludvík XIV. Anglický historik George Macaulay Trevelyan jednou požádal své čtenáře, aby předpokládali, že boj v sedmnáctém století mezi králem a parlamentem skončil jinak. „Proud evropského myšlení a praxe, směřující tvrdě k despotismu, by Anglii zachytil do proudu,“ napsal. „Anglie by se pak stala pouhou okrajovou částí státního systému Evropy. Později se Francouzská revoluce v roce 1789 nesnažila omezit absolutní moc králů, ale spíše ji přenést na samozvané zástupce lidu. To vedlo k teroru, vojenské diktatuře a krvavým napoleonským válkám. Střízlivá je také myšlenka, že na jaře 1941 existovalo v Evropě pouze šest demokracií: Velká Británie, Irsko, Island, Švédsko, Finsko a Švýcarsko. Proti nacistům bojovala pouze Velká Británie.
Úspěšné reformy
Thatcherová studovala na Oxfordu, když Cesta k nevolnictví von Hayeka, která na ni měla velký vliv. Byla také vášnivou čtenářkou dalších Hayekových děl. Krátce poté, co byla v roce 1975 zvolena předsedkyní Konzervativní strany, se zúčastnila schůzky ve výzkumném oddělení strany. Když se jeden z účastníků zmínil o „střední cestě“, sáhla do aktovky, vytáhla Hayekovu Ústavu svobody, zvedla ji, bouchla s ní o stůl a vykřikla: „Tomuhle věříme.“ Všichni účastníci porady byli přesvědčeni, že se jedná o „střední cestu“. Když se Thatcherová v roce 1979 stala premiérkou, skutečně realizovala ambiciózní a nakonec úspěšný program stabilizace, liberalizace a privatizace. Odhalila nezaměstnanost, která se do té doby skrývala v nerentabilních podnicích vydržovaných státními dotacemi, „kapitalismus v kyslíkovém stanu“, řečeno výstižnou větou Josepha Schumpetera. Jejím ideálem byla demokracie s podílovým vlastnictvím, v níž má každý občan podíl.
Štěstí přeje odvážným
Na začátku 80. let jsem studoval na Oxfordu. Když ji jeden z mých učitelů, právní filozof Ronald Dworkin, na přednášce obvinil z nárůstu nezaměstnanosti, zvedl jsem ruku a zeptal se: „Ale není nezaměstnanost v krátkodobém horizontu způsobena nepružným trhem práce a nesníží ji v dlouhodobém horizontu hospodářský růst?“ „Ano,“ odpověděl jsem. Dworkinová odpověděla se širokým úsměvem: „Ale trvá to tak dlouho. Ve skutečnosti krátce poté začala ekonomika růst a nezaměstnanost klesla. Jak poznamenal římský dramatik Terence: Fortes fortuna adiuvat, Štěstí přeje statečným.