Pod půlnočním kladivem: Útok USA na íránská jaderná zařízení: pod půlnočním úderem.

V Itálii bylo krátce po půlnoci, když operace „Půlnoční kladivo“ náhle změnila geopolitickou rovnováhu na Blízkém východě. Americký nálet na íránská jaderná zařízení – Fordow, Natanz a Isfahán – zasáhl jádro atomového programu Islámské republiky a zanechal za sebou stopu napětí, strategické nejasnosti a hrozbu globální eskalace. Spojené státy se vrátily k silovému zásahu v srdci Íránu a vojensky se spojily s Izraelem, který se po letech hybridní války již zapojil do bezprecedentní ofenzívy.

Operace představuje nejdramatičtější bod v několikaměsíční eskalaci mezi Íránem a Izraelem, ale také vyvolává hluboké otázky ohledně skutečných záměrů Washingtonu, křehkosti teheránského režimu a velmi reálné možnosti, že by se konflikt mohl rozšířit do celého regionu – ne-li do celého světa.

Americká stávka: Americký úder: chirurgický, ale ničivý

„Půlnoční kladivo“ byla pečlivě naplánovaná mise, kterou v přímém přenosu sledoval prezident Donald Trump a jeho nejvyšší vojenští poradci. Bombardéry Stealth B-2, vypuštěné z amerických základen, uskutečnily nejdelší bojový let od 11. září, s doplňováním paliva ve vzduchu a vzdušnými koridory údajně vyčištěnými předchozími izraelskými údery v jihozápadním Íránu.

Hlavním cílem byl Fordow: satelitní snímky ukazují velké krátery a uzavřené přístupové body. Natanz a Isfahán – obě klíčové oblasti íránské jaderné infrastruktury – byly rovněž zasaženy s přesností. Ministr obrany Pete Hegseth označil operaci za „naprostý úspěch“ a poznamenal, že cílem byly pouze vojenské jaderné struktury. Civilní jaderná elektrárna v Búšehru byla záměrně ušetřena, čímž se posílilo poselství USA o cílené akci, nikoli o válce v plném rozsahu. Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) později potvrdila, že nedošlo k žádnému úniku radioaktivity.

Asi nejkontroverznějším aspektem útoku je však skutečnost, že Teherán mohl být předem varován. Americké zdroje tvrdí, že šlo o strategický signál – akt odstrašení, nikoliv zničení – zaměřený nejen na Írán, ale i na Moskvu a Peking: Amerika má kapacitu, vůli a politickou odvahu zasáhnout hluboko.

Trumpova strategická nejednoznačnost: Dialog, nebo změna režimu?

Navzdory oficiálním prohlášením zdůrazňujícím zdrženlivost se v následujících dnech vyjasnila skutečná povaha operace. Prezident Trump vzkřísil heslo „MIGA – Make Iran Great Again“ (Udělejme Írán znovu velkým) a otevřeně se hlásil k myšlence změny režimu. Byla to dramatická změna tónu, která překvapila i viceprezidenta J. D. Vance, který jen několik hodin předtím prohlásil, že USA „nejsou ve válce s Íránem, pouze s jeho jaderným programem“.

Smíšená sdělení Bílého domu přispěla k diplomatickému zmatku. V době, kdy údajně probíhala zákulisní jednání v Římě a Maskatu, byly již americké bombardéry ve vzduchu. Z pohledu Teheránu nešlo o nic jiného než o „zradu diplomacie“, uvedl Esmaeil Baqaei, mluvčí íránského ministerstva zahraničí. Zdá se, že strategie Washingtonu je těkavým koktejlem odstrašování a provokace, který používá jak mrkev, tak klacek – a riskuje nekontrolovatelnou eskalaci.

Úloha Izraele: Role Izraele: spojenec, architekt a katalyzátor

Za americkou operací stojí nepřehlédnutelný vliv Izraele. V uplynulých deseti dnech zahájil Tel Aviv jednu z nejagresivnějších kampaní za poslední desetiletí: vraždil jaderné vědce, útočil na vysoké velitele Revolučních gard a zasahoval raketové základny a radarové systémy. Izraelská letadla a bezpilotní letouny pronikly do íránského vzdušného prostoru s lehkostí, která jasně naznačuje hlubokou infiltraci Mosadu do íránského státního aparátu.

Premiér Benjamin Netanjahu uvítal Trumpovo „odvážné rozhodnutí“ a prohlásil: „Amerika udělala to, co by se žádná jiná země na světě neodvážila.“ Za rétorikou se však skrývá promyšlená strategie: Izrael je odhodlán zlikvidovat íránský jaderný program, odstranit hrozbu ajatolláhů a nastolit novou éru mírových dohod se sunnitskými státy Perského zálivu – a posílit tak protiíránskou osu.

Teherán pod útokem: Mezi hrdostí, pomstou a nejistotou

První reakce Íránu byla omezená, ale zlověstná. V hodinách následujících po americkém úderu Teherán vypustil na Izrael raketové střely, které způsobily výpadky proudu a spustily sirény v Tel Avivu a Jeruzalémě. Při izraelských náletech na provincii Jazd bylo zabito nejméně 10 příslušníků Revolučních gard, což přimělo íránské elitní síly k přísaze, že „naše válka začíná nyní“.

Hlubší krize se však odehrává uvnitř íránského vedení. Nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí, který se několik dní skrýval v bunkru údajně známém americkým a izraelským zpravodajským službám, se znovu objevil s propagandistickým příspěvkem na téma pomsty. Přesto se zdá, že jeho autorita je otřesena: podle *The New York Times* si již vybral seznam duchovních jako potenciálních nástupců, zatímco někteří z nejvyšších íránských představitelů – včetně bývalých prezidentů – se s ním údajně nemohli spojit přímo.

Možnost odvety spících buněk uvnitř USA již není teoretická. NBC uvádí, že Teherán prostřednictvím prostředníka na summitu G7 v Kanadě varoval Trumpa, že americký útok vyvolá domácí odvetu.

Dlouhý stín války: globální rizika a budoucí scénáře

Americký úder znovu vyvolal obavy z regionální – nebo dokonce globální – války. Teherán má řadu možností odvety, od uzavření Hormuzského průlivu (kterým proudí třetina světové ropy), přes útoky na americké základny v Iráku, Sýrii a Perském zálivu až po kybernetické útoky nebo asymetrický terorismus v Evropě nebo ve Spojených státech.

Každá z těchto reakcí s sebou nese obrovská rizika. Vnitřní tlak na Chameneího však roste: veřejné mínění v zemi, která je již zničena sankcemi a hospodářským kolapsem, si žádá ráznou reakci. Izolace nejvyššího vůdce – střeženého elitní, tajnou jednotkou, o níž nevědí ani vysocí představitelé Revolučních gard – však vážně brání strategické koordinaci.

Rada bezpečnosti OSN se sešla na žádost Teheránu, ale globální diplomatická nečinnost by mohla umožnit, aby konflikt nekontrolovaně pokračoval. „Půlnoční kladivo“ bylo formulováno jako omezená operace, která má Írán odradit od vývoje jaderných zbraní. Trumpova válečnická rétorika a nestabilita Teheránu však nyní mohou posunout region – a svět – do mnohem nebezpečnější fáze.

Region na pokraji sil

Situaci dále komplikuje role Ruska a Číny, které americký úder odsoudily. Moskva oznámila pokračující kontakty s americkou vládou, ale naznačila možnou logistickou podporu Íránu, pokud bude eskalace pokračovat. Peking zase požadoval svolání mimořádného zasedání OSN a obvinil Washington z „podkopávání globální stability“.

V arabském sunnitském světě byly reakce umírněnější. Saúdská Arábie, SAE a Bahrajn vyjádřily „znepokojení“, ale neodsoudily je. V soukromí bezpečnostní představitelé údajně úder uvítali jako úder proti svému dlouholetému regionálnímu rivalovi. Strategická sunnitsko-izraelská shoda se nadále prohlubuje – vzácná shoda zájmů založená na společném nepřátelství vůči Íránu.

Evropa je rozdělena. Velká Británie americkou akci podpořila, Francie a Německo ji označily za „nepřiměřenou“ a „destabilizující“. Italská premiérka Giorgia Meloniová svolala Radu pro národní bezpečnost, zatímco ministr zahraničí Antonio Tajani varoval, že „to Evropu vystavuje nepřímým rizikům – včetně energetických“.

Nyní se všechny oči upírají k Teheránu. Írán je zraněný, ale ne zlomený. Trump prokázal, že je ochoten překročit červené linie. Otázka zní: kdo zastaví tuto spirálu dříve, než se stane nezastavitelnou?

Odstrašení, nebo předehra k válce?

„Půlnoční kladivo“ mělo být poselstvím – demonstrací síly, která měla Írán odradit od dokončení jeho jaderných ambicí. Jeho důsledky však odhalily strategické rozpory americké politiky, nestálost íránského režimu a neschopnost globálních institucí zvládnout spirálovitě se rozrůstající krizi.

Klíčovou otázkou již není, zda Írán odpoví, ale kdy a jak. Svět znepokojeně sleduje, jak se Blízký východ stále více blíží k okraji. V této křehké rovnováze sil se diplomacie, odstrašování a destrukce sbíhají do nové nebezpečné fáze. Půlnoční kladivo padlo. Ozvěny teprve začínají.