Mají konzervativci prospěch z toho, že se církev stává bojištěm?

Náboženství může být často politickým nástrojem a politika může být často náboženským nástrojem. Uvědomění si této skutečnosti bylo jednou z hnacích sil odluky církve od státu na Západě. Ve Švédsku, jedné z nejsekulárnějších zemí světa, byla tradiční luteránská církev formálně zrušena jako státní církev teprve v roce 2000, ačkoli tomuto vývoji samozřejmě předcházelo půldruhého století dalších sekularizačních aktů.

Švédská církev je sice oficiálně oddělena od státu, ale to ji bohužel neosvobodilo od politického vlivu. Naopak se zdá, že politický okraj duchovenstva a církevní platformy se po odluce ještě zrychlil. Dnes církev organizuje shromáždění politicky volených zástupců a v září 2025 nastane čas voleb, v nichž může hlasovat více než pět milionů členů církve. Seznam zúčastněných stran, nebo formálně „nominačních skupin“, víceméně odráží podobu politických stran v zemi, i když možná s o něco většími rozdíly.

Skutečný vliv tohoto politického shromáždění na činnost církve a její náboženský pohled je omezený. Projevuje se v něm však nenápadná politizace, kterou náboženský život ve Švédsku od posledního půlstoletí prochází a která je snad společná většině protestantských kultur – většina hlavních národních nebo dříve národních církví je ve své teologii a v aplikaci víry do každodenního života hluboce levicově zaměřena.

Jak se křesťanství stalo tak levicovým?

Modernizační hnutí v západním světě klade na náboženské organizace požadavky, aby přijaly sekulárnější hodnoty a demokratizovaly se. Stejně jako moderní světská správa musí i církve respektovat rovnost všech občanů a nedělat morální rozdíly mezi těmi, kdo mají „dobrou víru“, a těmi, kdo mají „špatnou víru“, na rozdíl od toho, jaká byla vždy historická role církve. Jakékoli zbytky hlídání, které bylo v minulosti ústředním prvkem role církve ve společnosti, byly pro moderní svět prohlášeny za zastaralé.

Pravděpodobně je pravdivé přesvědčení, že předmoderní očekávání církve jsou dnes pro širší veřejnost nepřitažlivá. Aby církve, včetně katolické církve, neztratily svůj význam a neupadly v zapomnění, musí se přizpůsobit progresivnímu duchu doby a přijmout stejné hodnoty, které vyznávají dominantnější instituce, jako jsou školy, média a vláda. K tomu došlo do značné míry i v katolické církvi a je to přirozený důsledek přesunu moci mezi těmito institucemi. Když se k tradičnímu křesťanství hlásí méně lidí, musí se církve přizpůsobit, aby si udržely konkurenceschopnost vůči ostatním občanským organizacím.

To je samozřejmě věčně proměnlivé a různé církve se modernosti přizpůsobují různými způsoby. Jedním ze společných trendů současnosti je, že křesťané, zejména katolíci, stále více vnášejí do svého náboženského života více konzervatismu. Stále více lidí zpochybňuje otevřenou podporu církví migraci, netradiční rodinné hodnoty a zdánlivě bezpodmínečné společenství s islámem.

Politická infiltrace…?

V mnoha protestantských církvích však převládá levicová orientace. Církevní levicový obrat je obtížné vysvětlit a ve hře může být více příčin, které vysvětlují, jak se křesťanství z bašty konzervatismu proti progresivismu stalo ztělesněním progresivních hodnot, jako by to byla jeho jediná příčina.

V první polovině 20. století, kdy se na veřejnosti odehrával ideový souboj mezi tradiční společností a pokrokovým modernismem, byla církev obvykle řazena ke konzervativnímu establishmentu spolu se statkáři, buržoazií a aristokracií. Marxističtí socialisté vykreslovali církev, ať už katolickou, nebo příslušnou národní protestantskou církev, jako jednoho ze svých protivníků.

Když tedy začal „dlouhý pochod levice institucemi“, když sociální demokracie a liberalismus zvítězily v souboji idejí, církevní sféra se stala rozumným cílem pokrokářského pošťuchování. Univerzity produkovaly stále více levicově orientované akademiky teologie, kteří mohli obsadit novou církev levicí shora, zatímco sekulární demokratická politika na úrovni občanů pošťuchovala církev doleva zdola.

To nemůže být konečným vysvětlením proměny církve, ale dobře se to shoduje s institucionálními proměnami, které byly pozorovány ve stejné době. Samozřejmě nelze předpokládat, že každý duchovní nové generace je angažovaný levicový aktivista, který vstoupil do církve pouze z politických důvodů. Moderní kultura postavila levicové myšlenky do popředí všech aspektů veřejného života a církve západního křesťanství jsou jen jednou z mnoha institucí, které se tím dramaticky změnily. Možná je však křesťanská sféra díky svým morálním hodnotám náchylnější k progresivnímu narativu než mnohé jiné instituce?

… Nebo logické biblické závěry?

Křesťanské učení o toleranci, „nastavování druhé tváře“ a přijímání obětí je užitečné pro levicové účely. Pomocí různých pokrokových výkladů poselství Ježíše Krista se mnoha ideologům do značné míry podařilo přesvědčit obyvatele Západu, že pravá podstata křesťanství spočívá ve vstřícnosti k různým typům menšin ve společnosti, včetně sexuálních, a také ve velkorysosti vůči migrantům – a zejména v tom, že se nerozlišuje mezi křesťanskými a nekřesťanskými migranty. To, že lze pro tyto názory najít nepřímou oporu v Bibli, bezpochyby přispělo k tomu, že církve rychle ovládla politická levice, která se stala jejím konzervativním strážcem.

Podle některých sociologických názorů může být progresivní levicová ideologie sama o sobě extrapolací křesťanských zásad. Možná, že levičáctví je to, co se stane, když se s pomocí osvícenské racionality dekontextualizují, sekularizují a utilitárně aplikují některé biblické nauky. Hlubší biblické výklady o podpoře rodinných hodnot a bezpečnosti národních společenství jsou přehlíženy.

Křesťanské misie, které kdysi vycházely ze Západu, byly nahrazeny ideologickými kampaněmi, jejichž cílem není prosazovat víru v Krista jako spasitele, ale globální spravedlnost pro „utlačované“ proti „utlačovatelům“. Někdejší mnišské řády nahradily nevládní organizace a další mezinárodní lobbistické organizace.

Z tohoto pohledu může spojení radikálních levicových myšlenek a organizovaného křesťanství padnout jako ulité. Z toho však také vyplývá, že se povaha církví vlastně vůbec nemusela změnit. Stále mají vyšší cíl, který od jejich stoupenců vyžaduje určitý druh oběti, stejně jako tomu bylo v historii. Jen v 21. století tou obětí není přísnost, intelektuální podřízenost a konformita, ale pohodlí vlastního života; kříž, který musí křesťané na Západě nést, je vidět, jak jejich vlastní tradiční společnost končí a jejich národy se mění k nepoznání pod rukama nekřesťanského cizince, na kterého je třeba pohlížet jako na sobě rovného.

Měla by tedy církev otevřít své dveře politikům?

Z pohledu tradičního křesťana je švédská církev rozhodně kompromitována. Většina církevních nacionalistů a konzervativců by souhlasila s tím, že tato instituce je manipulována sociálními demokraty a dalšími levicovými organizacemi, s nimiž církev často vyjadřuje sympatie nebo spolupracuje.

Na pravici však probíhá diskuse o tom, zda je správné či nesprávné těmto chybám čelit politicky – nebo zda je pro církev z dlouhodobého hlediska nejlepší zachránit se tím, že se do ní politika nebude plést. Argumentuje se tím, aby politizace nebyla horší, než už je.

To vyžaduje značnou míru disciplíny, která je v dnešní silně polarizované době vzácná. Měla by pravice nečinně přihlížet tomu, jak si levice udržuje svou ideologickou a institucionální (sociální demokraté jsou zdaleka největší stranou v církevním zastupitelském sboru) pozici v národní církvi? Levicový odpor uvnitř církve by mohl tváří v tvář vysloveně konzervativní ofenzívě jen přitvrdit, tvrdí někteří, a proto by bylo kontraproduktivní pokoušet se dobýt církev prostřednictvím volební politiky.

Důvěryhodnost tomuto přístupu dodává skutečnost, že církev, stejně jako většina společnosti, podléhá kulturním výkyvům, které přesahují politiku. Jsou to právě tyto přirozené kulturní změny, které v první řadě formují politiku, a nikoli naopak. Až odejde současná generace duchovních vzešlá z kontrakultury 60. let, nastoupí na její místo nová kontrakulturní generace duchovních. A je pravděpodobné, že bude konzervativní, protože právě k němu směřuje celkový společenský vývoj. Do té doby by konzervativní křesťané ve švédské církvi a možná i v progresivně orientovaných protestantských církvích všude na světě mohli udělat dobře, kdyby vyčkávali – nastavili druhou tvář, chcete-li.