Subscribe
Poprvé od založení Unie se v Evropském parlamentu formuje skutečná pravicová většina – alespoň v některých klíčových dokumentech: Evropská lidová strana (EPP), Konzervativci a reformisté (ECR, skupina Giorgia Meloniho), Patrioti pro Evropu a Evropa suverénních národů. Právě tato konfigurace, jak informoval server Euronews, umožnila schválení balíčku „Omnibus I“ o udržitelnosti podniků a náležité péči, což znamená posun politického těžiště Parlamentu.
V Itálii ji již mnozí označili za „Giorgiovu většinu“ vzhledem k jasné podobnosti se sestavou podporující Meloniho vládu v Římě. A pro Carla Fidanzu, vedoucího delegace Fratelli d’Italia ve Štrasburku, to přesně tak je: „Slíbili jsme, že budeme pracovat na vytvoření středopravé většiny […]. Je to model Meloniho, jinými slovy většina Giorgia replikovaná na evropské úrovni,“ vysvětlil v rozhovoru pro Il Giornale.
Od „většiny Ursuly“ k „většině Giorgie“
Po celé minulé volební období byla motorem Evropského parlamentu centristická většina: Obnovit, s příležitostnou podporou Zelených, byla centristická většina tvořena EPP, socialisty (S&D) a liberály. Tato koalice podporovala Komisi von der Leyenové a její Zelenou dohodu.
Volby do Evropského parlamentu v roce 2024 však mapu přetvořily: konzervativci a suverenisté postoupili, socialisté bojovali, zelení klesli. V této souvislosti se údajná „červená linie“, která měla oddělit EPP od radikálnější pravice, stále více rozmazávala.
Rozhodující zlom nastal v polovině listopadu: v otázce balíčku revidujícího pravidla ESG se tradiční aliance EPP-S&D-Renew rozdělila. Část levice považovala kompromis za příliš příznivý pro podniky, mnozí liberálové váhali. Aby EPP nepřišla o složku, zvolila jinou cestu: hledat čísla na pravici.
V praxi tak vznikla nová většina: EPP, ECR, Patrioti a ENS s podporou některých nezařazených členů. Není formalizována ve stabilní politické dohodě, ale ukázala, že dokáže pracovat na „správném“ druhu dokumentace.
Případ Omnibus I: první skutečná zkouška
„Omnibus I“ je prvním konkrétním testem této většiny. Balíček zasahuje do dvou pilířů regulace udržitelnosti podniků v EU:
- CSRD (směrnice o podávání zpráv o udržitelnosti podniků), tj. povinnosti podávat zprávy o ESG;
- směrnice CSDDD (Corporate Sustainability Due Diligence Directive), která vyžaduje, aby společnosti monitorovaly lidská práva a environmentální standardy v rámci globálních hodnotových řetězců.
Přístup schválený ve Štrasburku výrazně zužuje oblast působnosti:
- vykazování udržitelnosti je omezeno na velmi velké společnosti s vysokými prahovými hodnotami obratu a počtu zaměstnanců;
- povinnosti hloubkové kontroly jsou zmírněny a omezeny na nadnárodní giganty, což vylučuje naprostou většinu evropských firem;
- požadavek na vypracování podrobného plánu přechodu na novou klimatickou politiku je omezen.
Pro levicové skupiny je to likvidace legislativy v oblasti životního prostředí a lidských práv, pro novou pravicovou většinu je to naopak akt realismu: méně byrokracie, více konkurenceschopnosti a konec pravidel, která jsou považována za nevyvážená ve srovnání s americkými a čínskými konkurenty.
V tomto bodě Fidanza varuje: „Pokud se chceme vyhnout průmyslové dezertifikaci Evropy, nemůžeme už ztrácet čas.“ Je to věta, která spojuje kritiku nového cíle snížení emisí do roku 2040 o 90 % a požadavek, aby se obrana evropské výroby opět dostala do centra pozornosti.
Precedenty: Venezuela, odlesňování, nevládní organizace
Omnibus I se neobjevil zčistajasna. Již v předchozím volebním období vznikla zárodečná
Stejně významná byla přetahovaná o zákon EU o odlesňování: v této věci se pravicová fronta EPP snažila odložit a oslabit povinnosti uložené zemědělcům a lesnickým společnostem, které byly považovány za nadměrné a škodlivé pro evropskou konkurenceschopnost.
A konečně, pokud jde o „internější“ rozhodnutí – od Sacharovovy ceny po pracovní skupiny pro financování nevládních organizací a pravidla pro transparentnost jednání s lobbisty -, střed se již několikrát rozdělil, což donutilo EPP podívat se doprava, aby se vyhnula porážkám na plenárním zasedání.
Zelená dohoda je předmětem přezkumu: Zákaz vjezdu automobilů do roku 2035 a změna politiky v oblasti klimatu
Rozhodující bitva se nyní povede o budoucnost Zelené dohody. Symbolickým ohniskem je nařízení zakazující prodej benzinových a naftových automobilů od roku 2035. Podle ECR, Patriotů a podstatné části EPP je třeba tento termín přehodnotit: požadují technologickou neutralitu, prostor pro biopaliva a e-paliva a postupnější cestu, aby nebyl ochromen evropský automobilový průmysl.
Fidanza oznamuje střetnutí předem: „Dne 10. prosince představí Evropská komise revizi nařízení, které od roku 2035 zakazuje automobily s naftovými a benzinovými motory. Vždy jsme byli proti plně elektrickému řešení a zasazovali se o technologickou neutralitu […]. Pokud tuto bitvu vyhrajeme, zachráníme spalovací motory, malé a střední podniky v dodavatelském řetězci a desítky tisíc pracovních míst.“
Je pravděpodobné, že stejná logika bude použita i v dalších částech Zelené dohody: nové zjednodušení pravidel ESG, mírnější povinnosti pro malé a střední podniky, revize průběžných milníků snižování emisí. Kdykoli bude na stole otázka uvolnění regulačního tlaku, bude mít pravicová většina početní převahu – pokud se jí EPP rozhodne využít.
Migrace, bezpečné země a návraty: další frontová linie
Dalším významným bojištěm bude migrace. Komise předložila nové návrhy týkající se navracení, správy vnějších hranic a dohod s „bezpečnými“ třetími zeměmi. Zde je centristická většina všechno, jen ne jistá: socialisté, zelení a část Renew jsou proti jakémukoli zpřísnění.
Pro pravici je to naopak ideální dokument k upevnění její osy s EPP. Fidanza to říká na rovinu: „Na plénum přijdou zásadní opatření, jako je celoevropský seznam bezpečných zemí a nařízení o navracení, u nichž je proimigrační levice proti nám a jedinou možnou většinu bude mít pravice.“
Deklarovaným cílem je vybudovat migrační politiku založenou na strukturálních dohodách se zeměmi původu a tranzitu, účinnějších návratech, externích záchytných centrech mimo EU a menším vlivu nevládních organizací. Na evropskou scénu se tak promítá stejný přístup, který několik středopravicových vlád testuje na národní úrovni.
Komise uvízla uprostřed
Pro Ursulu von der Leyenovou je tento vývoj záhadou. Předsedkyně Komise, která byla znovu zvolena díky spojeným hlasům EPP, socialistů, liberálů a zelených, slíbila, že bude EPP držet dál od krajní pravice. Když se však její vlastní skupina rozhodne opřít o pravicové hlasy v klíčových dokumentech – ESG, Zelená dohoda, migrace – hranice se stírá.
Dokud se neobjeví alternativní vládnoucí většina, zůstane Komise zachována. Přesto se každý důležitý dokument mění v test politického přežití: pokud bude von der Leyenová příliš prosazovat zelenou politiku a práva, riskuje, že si znepřátelí EPP; pokud přijme korekce prosazované novou pravicovou většinou, riskuje roztržku se socialisty a zelenými.
Těžiště se posouvá doprava.
Tento nový evropský zákonodárný sbor nemá jedinou stabilní většinu, ale dvě možné koalice, které se střídají u moci. V praxi se však těžiště Parlamentu přesouvá doprava: Zelená dohoda je znovu čtena optikou průmyslové konkurenceschopnosti, pravidla ESG jsou zmírňována a migrační politika směřuje k větší kontrole a většímu počtu návratů.
Pro Itálii Giorgia Meloniho je to politické ospravedlnění: středopravý vládní vzorec již není národní výjimkou, ale modelem, který lze exportovat.
Podle Fidanza je nyní zapotřebí „odvaha v oblasti zelených a migrantů“: pokud se „Giorgiova většina“ ukáže jako soudržná a trvalá, mohl by Brusel opustit období zeleného dirigismu a znovu zahájit hru o hospodářský růst, suverenitu a bezpečnost evropských hranic.