Subscribe
Rozhodnutí Evropské unie uvalit v prosinci nové sankce na osoby a organizace zapojené do prokremelských informačních operací by nemělo být chápáno špatně. Nejedná se o kulturní spor ani o debatu o pluralismu. Je to reakce na formu nepřátelské činnosti, kterou evropské instituce a vlády jednotlivých států stále více uznávají jako součást širší konfrontace s Ruskem.
Moskva již léta považuje informační prostor za operační oblast. Dezinformace, narativní manipulace a strategické využívání západních hlasů se staly nástroji vedle diplomacie, kybernetických operací a vojenského nátlaku. Evropa není v této konfrontaci nezúčastněným pozorovatelem; je jedním z jejích hlavních dějišť.
Z tohoto pohledu nejsou sankce přijaté Radou ani svévolné, ani symbolické. Jsou namířeny proti konkrétním aktérům, kteří se podle shodných hodnocení několika evropských hlavních měst aktivně podílejí na posilování ruských narativů, jejichž cílem je podkopat důvěru v západní instituce, rozvrátit veřejné mínění a oslabit politickou soudržnost uvnitř EU a NATO.
Sankce nejsou o názorech
Je třeba jasně říci jednu věc. Osoby, na které byly uvaleny sankce, nejsou terčem útoků za to, že zastávají kontroverzní názory nebo vyjadřují kritiku západní politiky. Evropa zůstává pluralitním politickým prostorem a nesouhlas je nejen tolerován, ale je neodmyslitelnou součástí demokratického života.
V sázce je něco jiného: existence strukturovaného, vytrvalého a koordinovaného úsilí, které je v souladu se strategickými cíli nepřátelské mocnosti. Záleží na tom, o jaké profily se jedná. Mnozí ze sankcionovaných jsou bývalí příslušníci armády, zpravodajských služeb nebo donucovacích orgánů západních zemí. Jejich předchozí funkce jim propůjčují důvěryhodnost, autoritu a přístup, což následně zvyšuje účinnost jejich sdělení.
Právě proto jsou cenným přínosem v informační válce. Jejich zásahy nejsou izolovanými komentáři, ale součástí opakujícího se vzorce: stejná vyprávění, stejná mluvící místa, stejné rámování, které se šíří napříč různými platformami a odráží se v propojených sítích. V tomto kontextu nelze oddělit záměr od účinku.
Evropské instituce nesankcionují disent, ale narušují infrastrukturu.
Jak fungují ruské informační operace v Evropě
Nedávné případy ukazují, jak tyto operace fungují v praxi. Dezinformační kampaně se zřídkakdy opírají o hrubý nebo otevřeně stranický obsah. Místo toho často využívají techniky, které mají za cíl splynout s prostředím západních médií: vymyšlené články napodobující zavedené noviny, využívání technických nebo bezpečnostních témat a rychlé předávání obsahu prostřednictvím blogů, platforem pro šifrované zprávy a běžných sociálních sítí.
Jakmile se narativ v těchto prostorách prosadí, často se ho ujmou marginální politické osobnosti nebo samozvaní „nezávislí analytici“, kteří mu dodají punc legitimity. Cílem není nutně přesvědčit většinu, ale vnést pochybnosti, podkopat důvěru a vyvolat zmatek. Opakování časem udělá zbytek.
Tato dynamika je evropským bezpečnostním službám dobře známa. Sledování v uplynulých letech ukázalo, že se v různých operacích objevují stejné osoby a sítě, které sice upravují témata, ale udržují si konzistentní soulad s ruským strategickým poselstvím. Tato kontinuita je jedním z důvodů, proč EU přešla od pozorování k akci.
Nezbytný, ale nedokonalý nástroj
Uznání legitimity sankcí neznamená ignorování jejich politických důsledků. Opatření tohoto druhu se nacházejí na pomezí bezpečnostní politiky, práva a veřejné komunikace. Vyžadují nejen právní pevnost, ale také politickou srozumitelnost.
Slabinou evropského přístupu je způsob, jakým jsou tato rozhodnutí vysvětlována veřejnosti. Sankce jsou často sdělovány technickým jazykem a administrativními odkazy, což dává prostor nepřátelským aktérům, aby je označili za neprůhledné nebo svévolné. Moskva této mezery rychle využívá a prezentuje se jako oběť cenzury, zatímco Evropu vykresluje jako netolerantní vůči alternativním názorům.
Toto vyprávění je zavádějící, ale získává na síle, pokud není jasně formulováno politické zdůvodnění. Nejde o to, zda by Evropa měla jednat, ale o to, že musí. Jde o to, zda Evropa své kroky vysvětluje tak, aby jim občané rozuměli a mohli je obhajovat.
Obrana informačního prostoru jako strategický úkol
Bezpečnost informací již není druhořadým problémem. Je přímo spojena s odolností státu, demokratickou stabilitou a strategickou samostatností. Umožnit nepřátelským sítím nekontrolovaný provoz ve jménu špatně pochopené tolerance by se rovnalo strategické nedbalosti.
Síla Evropy zároveň spočívá právě ve schopnosti rozlišovat mezi represí a obranou. Důvěryhodnost západních opatření závisí na zachování jasných kritérií: zaměřit se na koordinaci s nepřátelskými státy, nikoli na všeobecnou kritiku; narušovat sítě, nikoli umlčovat diskusi.
Tato rovnováha je obtížná, ale nezbytná. Alternativou je přenechat narativní bojiště těm, kteří otevřeně odmítají principy, na nichž jsou evropské demokracie postaveny.
Sankce proti prokremelským propagandistickým sítím jsou oprávněné a nezbytné. Odrážejí rostoucí povědomí o tom, že informační manipulace není abstraktní hrozbou, ale konkrétním nástrojem používaným proti Evropě a jejím spojencům.
Pevnost však musí jít ruku v ruce s jasností. EU, která chápe podstatu konfrontace s Ruskem, ji musí umět také vysvětlit. Ne se omlouvat za svou obranu, ale zajistit, aby její kroky posilovaly, a nikoli podkopávaly politickou legitimitu, na níž Západ v konečném důsledku spoléhá.
Obrana informačního prostoru není o omezování svobody. Jde o ochranu podmínek, které svobodu umožňují.