Tradice a obnova v divadle

Debata o konzervatismu se obvykle týká politiky a společenského vývoje. Zajímavá diskuse se však dnes vede také v kulturním životě o tradici a obnově v různých uměleckých formách.

Dá se říci, že architektura je uměleckým oborem, který se dostal do obecné politické debaty. Pravděpodobně proto, že architektura je nejen uměleckým vyjádřením, ale také uměleckou praxí, která ovlivňuje naše životní prostředí. Architektuře nemůžeme uniknout. Žijeme s ní denně. Proto mohou být k názorům na architekturu motivováni i lidé, kteří se o umění a kulturu tolik nezajímají. Kromě architektury se však zájemci o politiku obvykle primárně nezajímají o různé formy umění.

Nyní, na jaře roku 2026, však ve švédských médiích probíhá debata o divadle, která by měla zajímat i lidi, kteří obvykle uvažují o čistě politickém konzervatismu. Je to debata, která se jednoznačně týká konzervatismu, zachování, obnovy a opětovného využití. Můžeme pochopitelně připomenout, že divadlo muselo sto let existovat v konkurenci s filmem, stejně jako muselo malířství existovat v konkurenci s fotografií.

Možná i to přispělo k tomu, že divadlo i výtvarné umění prochází tak výraznými změnami.

Divadlo se stalo oblastí, kde by se umění mělo přednostně obnovovat, nebo dokonce revolučně měnit. Měli jsme tu realistické divadlo, absurdní divadlo, aktivistické divadlo a viděli jsme mnoho různých forem experimentálního divadla. Divadlu byla svěřena role nabízet spíše kulturní zážitky než zábavu a vzrušení. Film a televize musely nabízet snadno stravitelné.

Jeden z nejznámějších švédských spisovatelů a zároveň divadelní scenárista Jonas Gardell napsal na jaře do novin Expressen sloupek o současném švédském divadle. Říká, že už ho nebaví chodit do divadla a účastnit se pouze představení bez scénáře na různá témata nebo improvizací. Kam se podělo vyprávění příběhů? ptá se Gardell. Kam jsme se dostali s dramatiky? Hry, které se dochovaly z historických dob, jsou hry, v nichž scénář, příběh, vyprávění přetrvávají v čase a prostoru. Opravdu necháme na moderním filmu a televizních seriálech, aby lidem dávaly příběhy a postavy?

Článek o debatě zřejmě zasáhl švédský divadelní establishment přímo do tváře, protože příspěvky do debaty se hrnou celé jaro. Někteří diskutující se domnívají, že Gardell se ve snu vrací do světa, který už neexistuje. Mnozí si však zřejmě myslí, že má pravdu.

Někteří zdůrazňují, že moderní televizní médium se svým silným důrazem na rozsáhlé a divácky nenáročné příběhy a vývoj postav opět postavilo vyprávění příběhů do centra dramatického umění v širokém slova smyslu. A zdá se, jako by z toho divadlo mohlo vyvodit dva různé závěry.

Nebo se divadlo snaží ještě více směřovat k nenarativnosti („postdramatické“ divadlo). A to je to, co divadlo, jak se zdá, dělalo až dosud a o čem Jonas Gardell ve svém diskusním článku řekl, že ho unavilo.

Nebo, jak se zdá, si stále více lidí myslí, že současné a možná i budoucí divadlo se může stát součástí návratu dramatického vyprávění. Dramaturgyně Malin Axelssonová zde ve svém článku předkládá zajímavou myšlenku, že dnešní mladé potenciální publikum je vyškoleno ve vyprávění příběhů a vývoji postav způsobem, jakým publikum starších generací nebylo. Mladí lidé si smysl pro příběhy, rozpory a dramata vypěstovali konzumací televizních seriálů, ale do jisté míry také pomocí dynamických počítačových her.

„Dnešní mladé publikum,“ píše Axelsson ve svém diskusním příspěvku, „je zcela novým typem publika. Dnešní mladí lidé často viděli tisíce hodin pokročilého vyprávění příběhů, než jim bylo dvacet. Intuitivně chápou paralelní zápletky, žánrové zlomy a dlouhé emocionální oblouky. To, že se divadla snaží oslovit toto publikum, by nemělo být vnímáno jako ohrožení umění, ale spíše jako samozřejmá ambice. Pokud nechceme, aby divadlo zaniklo.“

Pro konzervativního konzumenta kultury je možná poučením, že i obnova někdy končí ve slepé uličce. K obnově divadla a vyprávění v divadle nemusí dojít jen tím, že divadlo opustí vyprávění, ale tím, že se vyprávění prostě zlepší. A pokud je pravda, že mladí lidé čtou méně knih, možná je přimějeme chodit do divadla.