Vzestup členských států proti hypercentralizaci energetiky

Pokud bychom měli vybrat tři výrazy, které by popsaly chování eurokratů, jedním z nich by jistě byla „nadměrná centralizace“ nebo „hypercentralizace“ – odhodlání monopolizovat a soustředit veškerou rozhodovací moc v rukou malé skupiny, která nebere ohled na národní specifika a zájmy členských států. Hypercentralizace není vynálezem „druhé strany“, ani se nejedná o pojem politicky využívaný konzervativci k útokům na byrokraticko-federalistické elity. Je to realita, s níž se veřejné instituce, soukromé organizace a občané v celé Evropské unii setkávají téměř neustále.

Je vyvíjeno rozsáhlé úsilí, aby se tento byrokratický systém dostal do nových výšin, zatímco suverenita a národní identita mají být pohlceny nebo rozpuštěny. Protože to jsou „relikty“ oné „ohavné“ minulosti, kterou je třeba vymazat nebo v „lepším případě“ přepsat.

Suverenita se bagatelizuje, a pokud jde o energetickou suverenitu, z Bruselu slyšíme jen neúnavné vyprávění o „zeleném přechodu“ a dekarbonizaci jako o naprosté nutnosti. Energetická suverenita nemůže být politickým nástrojem nebo nepovinnou záležitostí, která by podléhala pohodlnosti jedné či druhé osoby.

Pokud tedy veřejná iniciativa zaujme jiný postoj než centralizované plány Bruselu v oblasti energetiky, mělo by to být chápáno jako znamení, že boj o suverenitu není zdaleka prohraný.

Před několika dny podepsalo pět členských států EU – Bulharsko, Finsko, Francie, Polsko a Švédsko – společné prohlášení, v němž se důrazně ohradily proti rostoucím centralizačním tendencím Bruselu v oblasti elektrické infrastruktury. V tomto dokumentu se ad hoc koalice obvinila Komisi, že nerozumí konkrétním a složitým mechanismům, které jsou základem fungování národních energetických systémů, tedy reálným podmínkám, a obvinila Komisi, že záměrně ignoruje národní kompetence členských států ve velmi citlivé a náročné oblasti energetiky.

Komise by se měla namísto centralizace shora dolů a vzhledem k nedostatečné znalosti skutečného stavu věcí zaměřit na národní společnosti a provozovatele sítí, kteří jediní jsou schopni poskytnout objektivní informace založené na realitě, a nikoli na zbytečné dokumenty vypracované v bruselských kancelářích.

Věnujme se těmto otázkám postupně. Podle článku 194 Smlouvy o fungování Evropské unie, článku o „energetice“, má každý členský stát právo rozhodovat o podmínkách využívání vlastních energetických zdrojů a volit si zdroje energie, které potřebuje. Podle Smlouvy je politika v této oblasti ve sdílené pravomoci, přičemž státy řídí provozní aspekty v souladu se svými strategiemi a zájmy a s cílem zajistit vlastní energetickou bezpečnost.

Podle pěti zemí, které tuto koalici vytvořily, se Evropská komise snaží převzít pravomoci členských států. Toto chování by vlastně nemělo být překvapením, protože takový přístup je plně v souladu s celkovou strategií Bruselu, která spočívá v absolutní koncentraci moci a výsad na úkor národních států.

Do jaké míry je tato obsedantní snaha o hypercentralizaci slučitelná se subsidiaritou, jednou ze základních zásad Evropské unie? Byli evropští občané dotázáni, zda souhlasí s tím, aby evropská infrastruktura pro výrobu elektřiny přešla zcela pod kontrolu Komise, aby výsadní práva členských států v oblasti energetiky převzala evropská vláda, což je porušením ustanovení Smlouvy o fungování EU? Neexistuje zde příkrý rozpor mezi zásadami, které Brusel tvrdí, že hájí, a tím, jak skutečně jedná?

Jednou z hlavních obav pěti signatářských států je složitost energetické infrastruktury, jejíž místní a regionální specifika téměř znemožňují účinné a nákladově efektivní zavedení systému shora dolů, jak požaduje Brusel. To, co mohou byrokraté v Bruselu přinést, je nebezpečná centralizace a rostoucí náklady na elektřinu, nikoliv nestranná a skutečně užitečná strategie. Předpoklad, že existuje „jen jedna cesta“, a to ta, kterou vnucuje Evropská komise, je podle pěti zemí, které se k této kritice vyjádřily, kontraproduktivní a zásadně chybná.

Bulharsko, Finsko, Francie, Polsko a Švédsko ve skutečnosti navrhují regionální přístup k elektrickým sítím. Členské státy musí mít i nadále možnost analyzovat a rozhodovat se na základě svých vlastních zájmů a zásadní roli musí hrát národní provozovatelé sítí: regionální koordinace, nikoliv řízení shora dolů, do kterého státy nemají co mluvit; stejně jednoduchá jako zásadní úvaha.

Těchto pět států ve výše zmíněném dokumentu neusiluje o vyloučení Evropské komise z tohoto procesu, ale doporučuje, aby její úloha připomínala spíše „koordinátora projektu“, zatímco národní společnosti by si ponechaly věcnou pravomoc v otázkách technické a síťové infrastruktury. Podstatou této iniciativy Sofie, Helsinek, Paříže, Varšavy a Stockholmu je účinná spolupráce mezi regiony, nikoli koncentrace moci a tísnivá byrokracie.

Kromě zájmu o zachování plné kontroly nad energetickým systémem projevuje Komise také zvláštní zájem o budoucí investice, což je další citlivá otázka, která by měla zůstat v pravomoci členských států.

Mezi pěti zeměmi, které tento dokument podepsaly, je i Švédsko, které se velmi ostře postavilo proti návrhu Komise na financování, který by byl v rozporu s národními zájmy Švédska. Hněv Stockholmu je mnohem ostřejší a hrozí zastavením vývozu elektřiny do sousedních zemí. Podle švédské ministryně energetiky Ebby Buschové je návrh použít část příjmů z poplatků za přetížení dopravy na projekty uvedené Komisí „nepřijatelný“, přičemž ministryně oznámila, že projekt nového propojovacího kabelu do Dánska bude zastaven. „EU by neměla dostávat peníze Švédů na elektřinu,“ prohlásila švédská ministryně energetiky.

Zastavení výstavby elektrického kabelu do Dánska není jediným tvrdým opatřením, kterým Stockholm hrozí, pokud se konflikt s Bruselem rychle nevyřeší. Zrušení nebo omezení vývozu elektřiny do zemí v regionu bude rušivým faktorem jak pro energetický trh, tak pro již tak neklidné politické vody – jde o specifický, ale mimořádně aktuální spor, který hrozí eskalací a přerůstáním v plnohodnotnou studenou válku.

Posedlost Evropské komise energetickou transformací nabyla velkých rozměrů v prosinci 2025, kdy byl představen evropský síťový balíček; klíčovým úkolem je investovat do roku 2040 1,2 bilionu eur. Strategie je pokaždé stejná: nahrazení národního přístupu vysoce centralizovanou evropskou logikou – ve skutečnosti jde o realizaci onoho „jednotného scénáře“, jehož prostřednictvím bude Brusel rozhodovat o dlouhodobých investicích a ukládat pouze ty priority, které Evropská komise považuje za nezbytné. Velká rozhodnutí budou přijímána v Bruselu, zatímco pravomoci členských států budou do značné míry omezeny.

Právě tento vývoj kritizuje neoficiální koalice pěti států, která prosazuje jasné rozdělení odpovědnosti – členské státy by si měly ponechat své politické pravomoci, zatímco Komise by měla převzít úlohu koordinátora a zprostředkovatele dialogu mezi příslušnými aktéry.

Dokument podepsaný Bulharskem, Finskem, Francií, Polskem a Švédskem bije na poplach proti postoji, který se stal pro eurokraty standardem: bezohledné nucené centralizaci bez ohledu na místní specifika či národní realitu. Energetickou bezpečnost nezajistí utopické plány nebo zelené fantazie, ale realismus a silná odpovědnost.