Konzervatismus a „tradicionalismus“

Často se říká, že konzervatismus se zrodil jako reakce na Francouzskou revoluci. Edmond Burke je v této souvislosti zmiňován jako jakýsi otec zakladatel konzervatismu.

Jeho slavná kniha „Úvahy o revoluci ve Francii“ z roku 1790 je považována za první významné dílo konzervatismu. Jak mnozí vědí, Burke již v roce 1790 předpověděl, jak se Francouzská revoluce zvrhne v násilí a chaos. Lidské společnosti, tvrdil Burke, je třeba nechat, aby se organicky měnily. Intelektuálové (tedy v tomto kontextu osvícenští filozofové) nemohou založit společnost na základě svých zbožných přání. Tradice, zvyky a osvědčené zkušenosti musí nadále fungovat jako vůdčí hvězdy našich společenských struktur.

Konzervatismus, jak se utváří v Burkově myšlení, tak vzniká jako reakce na excesy modernity. A skutečnost, že Burke dokázal tak jasně předvídat vládu teroru a politický chaos, k němuž revoluce ve Francii povede, dodnes dodává jeho úvahám důvěryhodnost a legitimitu.

V této historiografii však chybí jeden kousek. Bylo by absurdní tvrdit, že konzervatismus vznikl jako reakce na Francouzskou revoluci, když Francouzská revoluce – a potažmo celé osvícenství – byla naopak reakcí na dříve dominující konzervatismus. Při charakteristice předmoderní společnosti však obvykle o konzervatismu nehovoříme, protože se nejedná o sebeuvědomělé ideologické snažení. Mluvíme o tradicionalismu.

Způsob myšlení je však stejný: člověk by se měl při své orientaci v existenci ohlížet především zpět. Vycházet by měl z toho, co již bylo a co již bylo ustanoveno, a na základě toho by měl tvořit svůj život.

Tento způsob myšlení a života zcela převládal v předmoderních společnostech. Chcete-li, můžete nechat pojem „konzervatismus“ označovat politická hnutí, která po Francouzské revoluci prosazovala návrat k tradicionalističtější společnosti. A „tradicionalismus“ může označovat ideologii, která dominovala v předmoderních společnostech, a tedy i v Evropě.

Abychom přesně pochopili, co se rozumí pod pojmem tradicionalismus, obvykle se dává do kontrastu s pojmem modernismus. Zásadní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že v tradicionalismu člověk ospravedlňuje své jednání především na základě faktorů, které existují v minulosti nebo existují v současnosti, ale vycházejí z minulosti.

Může jít o historii a tradici, ale také o sociální hierarchie a sociální realitu, které historie vytvořila. Může jít také o náboženství nebo přírodu. Přírodní, společenský, sociální a rodinný řád, který je na místě, když se narodíme, se stává realitou, ke které se my lidé vztahujeme, když si vytváříme své životy a své identity. Jako jednotlivci ve společnosti se obvykle držíme místa a role, které nám historie a společenská realita přisoudily.

S modernitou se člověk začíná dívat dopředu, nikoliv dozadu. Nyní je to vize možné budoucnosti, která řídí lidské jednání. Člověk si nyní může říci, že hodí starou společnost přes palubu, že provede revoluci, nastolí rovnost a rovnoprávnost pohlaví, a že tedy věří ve svou vlastní možnost vytvořit něco jiného, než mu bylo historií přisouzeno. Tím se člověk stává také individualistou. Nyní si každý musí uvědomit svou vlastní pravdu, svou vlastní svobodně zvolenou identitu a možná i svou sociální identitu a své pohlaví.

My, moderní lidé žijící v roce 2020, si nemusíme vybírat mezi zastaralým tradicionalismem se zavedenou hierarchií a revolučním modernismem, který ničí vše, co mu stojí v cestě k rovné a možná i beztřídní společnosti.

Mnozí si však myslí, že dnes potřebujeme více tradicionalismu a méně modernismu (když už jsme ho tolik měli). Mnozí naši politici jsou příliš neopatrní ve svých ambicích přetvářet naši lidskou a společenskou realitu na základě vlastních přání. Ne všechno je třeba předělávat. Ne všechny utopie je třeba realizovat.

Neměli bychom se však pouštět do bezmyšlenkovitého oslavování všeho, co pochází z historie. Neměli bychom se vracet do předmoderní společnosti. Neměli bychom odmítat pokrok, kterého jsme dosáhli díky modernistickému myšlení.

Právě teď bychom měli tlumit vliv modernistického či progresivního myšlení a jako správní konzervativci dát šanci minulosti. Alespoň těm částem minulosti, které mají co nabídnout.