Subscribe
Rodina se tak do diskuse zapojila nejen jako příjemce veřejné podpory, ale také jako záruka svobody. Stephen Bartulica, chorvatský europoslanec ze skupiny ECR a politický filozof z povolání, se zasazoval o omezenou roli státu, zejména v oblasti vzdělávání. Rodiče, argumentoval, by měli mít možnost volit školy pro své děti, a to i prostřednictvím systému poukázek, a musí si zachovat odpovědnost za rozhodnutí týkající se smartphonů a sociálních médií. „Když hovořím o tomto tématu, mám na mysli přirozenou rodinu: otce, matku a jejich děti,“ řekl a připomněl referendum z roku 2013, v němž 67 procent Chorvatů hlasovalo pro to, aby bylo manželství v ústavě definováno jako svazek jednoho muže a jedné ženy.
Jeho kritika se netýkala pouze státních zásahů do vzdělávání, ale i evropských návrhů omezujících přístup nezletilých k digitálním platformám. Podle Bartulicy je takové rozhodování v první řadě na rodičích. Snahu regulovat sociální sítě navíc vnímá jako pokus o kontrolu prostorů, v nichž stále více mladých lidí získává informace a setkává se s konzervativními stranami. Ochrana nezletilých, argumentoval, se nesmí stát záminkou pro odebírání pravomocí rodinám.
Rihards Kols, lotyšský europoslanec a místopředseda Národní aliance, zpochybnil samotný předpoklad jednoty. „Sjednocená středopravice ve službách svobody“ je sice uklidňující fráze, poznamenal, ale hrozí, že nebude nic znamenat, pokud nebudou jasně definovány jak středopravice, tak svoboda. Politické nálepky v Bruselu se rychle mění: stejná skupina ECR může být popisována jako umírněná, radikální nebo krajně pravicová v závislosti na tom, kam komentátoři politické centrum zařadí.
Kols proto navrhl nahradit formální příslušnost konkrétním standardem. „Svoboda není statický stav. Svoboda je praxe.“ Kdykoli zákonodárci zvažují směrnici, nařízení nebo volební slib, měli by si položit tři otázky: zvyšuje to svobodu občanů, podniků a rodin? Snižuje to nadměrnou regulaci, nebo přidává další vrstvu kontroly? Zvyšuje to odolnost národa, nebo ho činí více závislým? Pro Lotyšsko, které hraničí s Ruskem a investuje téměř 5 procent HDP do obrany, není suverenita pouhou teorií. „Nemůžete uplatňovat svobodu projevu, udržovat volný trh ani si užívat rodinného života, pokud nedokážete bránit své suverénní hranice.“
Zatímco Kols usiloval o společný standard, Maria Chiara Fazio nastínila cestu ke spolupráci. Místopředsedkyně strany Noi Moderati, zodpovědná za vztahy s Evropskou lidovou stranou, zastupovala stranu, která vládne v Itálii společně se stranami Fratelli d’Italia a Lega, ačkoli v Bruselu patří do jiné politické rodiny. Na otázku, zda existuje prostor pro spolupráci, odpověděla přímo: „Vidím v tom mnohem víc než jen příležitost: vidím v tom povinnost.“
Pro Fazio již demografický úpadek nepředstavuje dočasnou krizovou situaci, ale strukturální problém, který vyžaduje komplexní soustavu opatření. Součástí strategie založené na subsidiaritě musí být fondy soudržnosti pro vnitrozemské a odlehlé oblasti, služby pro rodiny, vzdělávací, sportovní a kulturní příležitosti pro děti a větší pozornost věnovaná mladým lidem. Spolupráce mezi stranami může začít právě těmito praktickými cíli, přičemž je třeba se vyvarovat sociálních opatření, která vedou k závislosti. Italský přístup shrnula do jedné věty: „Nebudeme využívat rodiny k získávání hlasů. Budeme získávat hlasy, abychom rodiny bránili.“
Právě zde se v panelové diskusi projevilo nejzajímavější napětí. Nikola Grmoja, chorvatský poslanec a předseda strany Most, odmítl představu, že koalice získá důvěryhodnost pouhým sečtením procentních podílů z průzkumů veřejného mínění. Strany podle něj přetrvávají, když voliči v nich rozpoznají „autentičnost, upřímnost a hodnoty, podle nichž skutečně žijete, a ne jen o nich diskutujete“. Největší nebezpečí pro konzervativní a suverenistické myšlení nemusí nutně pocházet od jeho odpůrců; může vzniknout i zevnitř, když se chování dostane do rozporu s proklamovanými zásadami.
Grmoja uvedl, že je připraven podpořit jakýkoli návrh, který bude prospívat rodinám a přispěje k „silnější křesťanské Evropě“, bez ohledu na to, která strana jej předloží. Odmítl však stabilní politickou spolupráci se silami, které považuje za středopravicové pouze podle názvu. Svou kritiku směřoval především na chorvatskou stranu HDZ, která je členem Evropské lidové strany (EPP), a kterou popsal jako klientelistickou stranu umožňující posílení levice. Z tohoto pohledu nemůže jednota předcházet důvěryhodnosti: „Aby se tato pravda dostala k lidem, musí být její posel důvěryhodný.“
Bartulica reagoval na základě svých zkušeností z Evropského parlamentu, kde se různé pravicové frakce potýkají s obtížemi dokonce i při organizování společných iniciativ. Tato slabost, jak tvrdil, zrazuje očekávání voličů. „Sloužíme vám. Nejsme tu pro sebe.“ Politika, dodal, není ani exaktní věda, ani cesta do nebe. Vyžaduje rozvážnost, ochotu ke kompromisu a schopnost nenechat osobní konflikty přerůst v trvalé překážky.
Výměna názorů mezi těmito dvěma chorvatskými politiky nabrala ostrou podobu. Grmoja tvrdil, že křesťanská láska nevyžaduje, aby politici při výběru spojenců přehlíželi zradu nebo upustili od opatrnosti. Bartulica na to odpověděl, že osoby blízké straně Most se během volební kampaně podílely na útocích proti němu, ale vyzval publikum, aby nezůstávalo zajatcem minulých ran. Nad rámec osobního sporu jejich neshoda odhalila ústřední problém, před nímž stojí evropská středopravice: jednota sice může přinášet výsledky, ale spolupráce bez důvěry může zničit právě tu alternativu, kterou se snaží vytvořit.
Marko Milanović Litre, bývalý chorvatský poslanec a mezinárodní tajemník Chorvatských suverenistů, vrátil diskusi k kulturním důsledkům této volby. V odpovědi na otázku mladého nizozemského účastníka ohledně sekularizace mladších generací popsal rodinu nikoli jako pouhé soužití, ale jako „partnerství“ mezi matkou a otcem. Aby se rodina opět stala žádoucí, je zapotřebí soustavná kulturní práce, která ukáže škody způsobené nepřítomností jednoho z rodičů a zprostředkuje – zejména v postkomunistických zemích – vzpomínku na kontrolu, kterou autoritářské režimy nad společností vykonávaly.
Kols tento názor podpořil připomenutím, že Lotyšsko nebylo pouhou bývalou sovětskou republikou, ale okupovanou zemí. Dnešní dvacetiletí se narodili až po vstupu Lotyšska do Evropské unie i do NATO a nemají žádnou přímou zkušenost s komunistickým režimem. Varoval, že tuto historickou vzdálenost mohou využít progresivisté. Stejně jako si však mnoho příslušníků generace hippies nakonec založilo rodiny, věří, že i mladí lidé 21. století mohou znovu objevit jejich hodnotu.
Panel proto nevytvořil žádný organizační model pro sjednocení křesťanských demokratů, konzervativců a zastánců suverenity. Objasnil však podmínky, bez nichž by jednota nebyla ničím jiným než volebním kartelem: společný standard svobody, dodržování subsidiarity, ověřitelné politiky na podporu rodin a důvěryhodná politická třída. Bartulica na závěr citoval svatou Terezu z Kalkaty: „Chceš-li změnit svět, jdi domů a miluj svou rodinu.“ Byl to snad nejucelenější závěr diskuse, která začala evropskými spojenectvími a skončila připomenutím, že politická svoboda začíná ještě před státem a před politickými stranami.