Subscribe
V neděli 27. září se ve Švýcarsku, středoevropské zemi proslulé svým systémem přímé demokracie a zapojením občanů do důležitých rozhodnutí, konala další dvě referenda. Naprostá většina novinových titulků se soustředila na zpřísnění švýcarské politiky neutrality, kterou drtivá většina občanů zamítla. Ve stejný den se však konalo i další referendum na téma, které mimo Švýcarskou konfederaci vzbudilo menší zájem veřejnosti. Jednalo se o iniciativu s názvem „Za potravinovou bezpečnost – prostřednictvím zvýšené udržitelné domácí produkce, více rostlinných potravin a čisté pitné vody“, kterou prosazovali někteří ekologičtí aktivisté. Výrazný a poutavý název, který pod rouškou legitimního cíle ve skutečnosti skrýval radikální ideologický program.
„Potravinová iniciativa“, jak se jí běžně říkalo a která byla předmětem druhého referenda, ve skutečnosti požadovala zakotvení velmi ambiciózního cíle do ústavy: zvýšení míry čisté potravinové soběstačnosti z 42–46 % na nejméně 70 % v průběhu příštích deseti let. Tímto způsobem by podle iniciátorů Švýcarsko mohlo zajistit svou potravinovou suverenitu a již by se nemuselo spoléhat na dovoz, aby nakrmilo své obyvatelstvo. Jak ušlechtilý záměr, na první pohled! Podle jejích levicových zastánců nelze v případě závažné krize zaručit potravinovou bezpečnost pro celé obyvatelstvo; z tohoto důvodu je nezbytné, aby se zemědělství přestalo spoléhat na maso a „přešlo“ od živočišných produktů k rostlinným. V podstatě šlo o „ekologickou“ zemědělskou politiku, která kladla důraz na výrazné omezení používání pesticidů a hnojiv, jakož i na přísnější předpisy, které by chránily vodu, půdu a biologickou rozmanitost. Ačkoli to v teorii znělo skvěle, reakce švýcarské společnosti byla stejně bouřlivá, protože lidé to považovali za utopii. V referendu konaném 27. září hlasovalo 72,5 % švýcarských voličů „ne“, zatímco pouze 27,5 % hlasovalo „ano“, přičemž volební účast činila přibližně 47 %.
Žádný ze 26 švýcarských kantonů tuto „potravinovou iniciativu“ nepodpořil. Tento návrh podporující vegetariánství byl zamítnut jak Federální radou, tak parlamentem, přičemž všichni poslanci hlasovali proti. Ačkoli švýcarská vláda vítala zvýšení potravinové soběstačnosti, považovala navrhovaná opatření k dosažení tohoto cíle za nesprávná a desetiletý časový rámec za zcela nereálný.
Výsledek hlasování byl zcela jasný. Švýcarská společnost tuto iniciativu důrazně odmítla. Ne proto, že by švýcarští občané nechtěli bezpečnější a kvalitnější potraviny, ale proto, že zvolený způsob – násilné prosazení určitého postupu – byl považován za nevhodný. S výjimkou některých levicových skupin se nikdo jiný nechtěl spojovat s podporou takové nerozumné a bezohledné iniciativy. Snad nejvýstižnější popis poskytl Švýcarský svaz zemědělců, který spolu se zástupci masného a mlékárenského průmyslu označil tuto iniciativu za „veganský diktát“. Kdyby se takové opatření stalo skutečností, představovalo by obrovskou hrozbu pro chovy zvířat, stejně jako pro spotřebitelské návyky a ve skutečnosti i pro samotnou svobodu volby lidí. Místo toho, aby se tato iniciativa zaměřila na zvýšení domácí produkce prostřednictvím realistických mechanismů, vedla by k závažnému státnímu zásahu jak do výroby, tak do spotřeby, a to za účelem dosažení takového absurdního cíle v příliš krátkém časovém horizontu.
Proč tak katastrofálně selhala iniciativa, která slibovala potravinovou bezpečnost a nezávislost? Hlavně proto, že společnost se oprávněně obávala, že vláda nakonec bude diktovat, co se má produkovat a co konzumovat. Kdo by chtěl, aby mu někdo říkal, co smí jíst a co ne? Odpověď je celkem zřejmá. Není náhoda, že slogan kampaně zněl: „Ruce pryč z našich talířů!“ Odmítnutím této iniciativy švýcarští občané ukázali, že potravinovou bezpečnost nelze dosáhnout prostřednictvím státního dohledu a nařizování toho, co smí a nesmí produkovat a jíst, ale spíše prostřednictvím skutečné podpory stávající zemědělské produkce.