Ekologické daně, aneb ekologická hysterie

Je takzvané ekologické zdanění opatřením, které přinese významné zlepšení v oblasti životního prostředí, nebo nakonec zasadí průmyslu a primárnímu sektoru smrtelnou ránu?

Nekonečné diskuse nepřinesly absolutně žádné výsledky, kromě toho, že vyvolaly nejistotu mezi evropskými zeměmi, které sledují, jak se jejich sekundární sektory zmenšují a jak přenechávají své vedoucí pozice zemím, které i nadále prosazují tradiční hospodářskou politiku.

Pojďme si to projít od začátku.

Evropská unie důrazně prosazuje zavedení daní v oblasti energetiky, dopravy a znečištění s cílem dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality a do roku 2030 snížit emise oxidu uhličitého o 55 %. Právě proto je jedním z jejích cílů i postupné rušení dotací na fosilní paliva.

Je však možné toho dosáhnout, aniž by tím utrpěly evropské země a aniž by daňoví poplatníci museli opět nést celé ekonomické břemeno? Dokáže evropský průmysl tomuto tlaku odolat? Mohou ekonomiky evropských zemí zůstat konkurenceschopné vůči ostatním významným světovým mocnostem, jako jsou Spojené státy a Čína?

Nezapomínejme, že nadměrné zdanění v minulosti přinášelo spotřebitelům i průmyslovým podnikům pouze škody a způsobovalo závažné a někdy i nenapravitelné hospodářské škody.

Co tedy evropský průmysl vlastně potřebuje?

To, co průmyslová odvětví a sekundární sektor Evropské unie obecně potřebují, není zbytečné zdanění emisí oxidu uhličitého prostřednictvím dalšího opatření zaměřeného na zvýšení příjmů. Místo toho potřebují nižší náklady na energii, méně byrokracie a rozhodně nižší daně, aby si udržely konkurenceschopnost v neustále se měnícím mezinárodním obchodním prostředí.

Evropa navíc čelí riziku deindustrializace a úpadku svého sekundárního sektoru. Pokud tento sektor zanikne nebo se dokonce zmenší, budou mít důsledky pro všechny evropské ekonomiky dalekosáhlý dopad. Mezi tyto důsledky patří rostoucí nezaměstnanost v důsledku ztráty pracovních míst, vyšší výrobní náklady, pokles investic a oslabení průmyslové síly.

A to vše se děje nikoli ve prospěch evropských občanů či evropských výrobců, ale ve prospěch třetích zemí, které neuplatňují žádná z opatření, k jejichž přijetí jsou evropské státy povinovány.

Má však nadměrné zdanění v evropských zemích nějaký pozitivní dopad na životní prostředí? Rozhodně ne, protože globální emise se tím v konečném důsledku nesnižují. Jediným výsledkem je definitivní zničení sekundárního sektoru a ztráta pracovních míst v době, kdy globální ekonomika prochází všeobecným zpomalením a tisíce pracovníků čelí nezaměstnanosti nebo hrozí jim ztráta zaměstnání.

Co by vlastně mělo být cílem Evropské unie, pokud ne hospodářský rozvoj zemí Starého kontinentu? Místo toho, aby tvůrci politik EU vymýšleli způsoby, jak zvyšovat daně a zavádět opatření na zvýšení příjmů – která nebudou mít žádný dopad na životní prostředí –, by bylo mnohem lepší poskytovat pobídky pro hospodářský růst namísto prosazování takzvané „zelené ideologie“, která poškozuje nejen podnikatele a průmyslníky, ale prostřednictvím řetězové reakce postihuje i spotřebitele a evropské občany.

Závěrem lze říci, že zavádění ekologických daní vyvolává jak přímý, tak nepřímý ekonomický tlak na evropskou ekonomiku, čímž klade těžké a potenciálně nevratné břemeno na domácnosti i podniky. Daně z pohonných hmot, energie a dopravy nejsou pouhou další byrokratickou politikou ani dalším zdánlivě neškodným sloganem. Výrazně snižují disponibilní příjmy občanů a snižují zisky evropských podniků. Zároveň obrovské náklady na ekologické investice a energetická krize představují těžké břemeno pro státní rozpočty evropských zemí.

Hlavní hospodářská odvětví varují, že takzvaná alternativní paliva jsou stále podstatně dražší, což činí náklady na splnění předpisů neúnosnými.

Zavedení ekologických daní proto nepovede k ochraně životního prostředí, ale naopak k úplné ztrátě konkurenceschopnosti evropského průmyslu vůči Spojeným státům a Číně…

To by vedlo k tomu, že by se samotná Evropská unie stala pozadu v hospodářském a obchodním vývoji, se všemi důsledky, které z toho plynou pro evropské společnosti a členské státy.