Energetika a rozhodovací pravomoc, politická zkouška pro EU

Energetická krize nepostihla Evropu jednotně a neměla stejné dopady ve všech zemích Evropské unie, proto můžeme říci, že energetika již není jen technickou otázkou, ale hluboce politickou, a způsob, jakým vedoucí představitelé Evropské unie řídí rizika, vypovídá mnohé o naší budoucnosti. Je zřejmé, že evropské země procházejí stejnou krizí, ale s různými zdroji a výsledky, a poučení, které si z ní vzaly, je nepříjemné a nelze je ignorovat.

Srovnávací analýza studie „Zabezpečení dodávek: Rethinking Energy in a Changing Europe“ provedené v prosinci 2025 vychází z této základní skutečnosti a přetváří ji v klíč k interpretaci evropské současnosti. Žijeme tedy v Evropské unii postavené na ekonomické, historické a politické rozmanitosti, která z energetiky učinila zkoušku koordinace, solidarity a institucionální vyspělosti. Způsob, jakým jednotlivé regiony zvládly energetický šok, vypovídá stejně tak o infrastruktuře a zdrojích jako o správě, vizi a důvěře. Srovnávací analýza, kterou provedli autoři Rota Šņuka a Reinis Āboltiņš, ukazuje, že příležitosti a zranitelnost nejsou rozloženy rovnoměrně, a proto regiony s diverzifikovanými ekonomikami, přístupem k více zdrojům energie a silnými institucemi dokázaly zmírnit dopady energetické krize mnohem rychleji. Na druhé straně oblasti a implicitně i země závislé na omezeném počtu dodavatelů nebo energeticky náročných odvětvích byly mnohem více ohroženy. Tento rozdíl není náhodný, ale je výsledkem dlouhodobých politických a ekonomických rozhodnutí, a studie, kterou si nechala vypracovat ECR, naznačuje, že energetika se stala zrcadlem odrážejícím strukturální rozdíly mezi evropskými regiony. Z tohoto pohledu lze současnou energetickou krizi, kterou zažíváme, interpretovat také jako skutečnou zkoušku schopnosti Evropy předvídat, nikoli pouze reagovat na současnou situaci. Mnohá ze současných zranitelných míst energetických systémů byla známa nebo alespoň předvídatelná, ale přesto byla z důvodů nákladů, pohodlnosti nebo komplikovaného konsensu odložena na politickou agendu. Nedostatek společné evropské strategické kultury v oblasti energetiky způsobil, že se s opakovanými varováními zacházelo povrchně a řešení byla realizována poměrně pozdě. Krize urychlila procesy, které měly probíhat postupně, a donutila instituce a členské státy jednat pod tlakem.

Příležitosti identifikované ve studii „Zajištění dodávek: jsou reálné, ale nejsou bezpodmínečné. Některé členské státy, které investovaly do inovací, místních výrobních kapacit a energetické účinnosti, dokázaly současnou krizi proměnit v impuls k modernizaci. V těchto případech nebyla energetická transformace vnímána pouze jako povinnost uložená Bruselem, ale jako příležitost k ekonomické a strategické změně pozice. Studie nás však upozorňuje, že tyto příklady nelze mechanicky opakovat a že v místním kontextu jsou za rozhodující faktory považovány administrativní kapacita a veřejná podpora. Rozšiřování domácích výrobních kapacit, zejména v oblasti obnovitelných zdrojů energie, je prezentováno jako hlavní strategický směr, který však není bez napětí, neboť přechod na novou energetiku s sebou v krátkodobém horizontu nese vysoké sociální a ekonomické náklady, i když dlouhodobé přínosy jsou nepopiratelné. Rozdíly mezi regiony a členskými státy, pokud jde o veřejnou akceptaci energetických projektů, přizpůsobení trhu práce a přístup k financování, mohou prohloubit stávající nerovnosti. Při absenci kompenzačních politik hrozí, že se tato energetická transformace stane novým faktorem polarizace, ale na druhé straně jde o hluboké a trvalé výzvy. Srovnávací analýza, kterou provedli Rota Šņuka a Reinis Āboltiņš, upozorňuje na riziko energetické fragmentace, v níž silnější země upevňují své výhody, zatímco ty nejzranitelnější zůstávají uvězněny v bludném kruhu závislosti a nedostatečných investic. Tato dynamika ohrožuje nejen energetickou soudržnost, ale i evropský politický projekt jako celek, protože energetika se v tomto smyslu stává zkouškou skutečné solidarity, nikoliv pouze deklarativní. Další rovina studie se týká vztahu mezi evropskou energetikou a postavením Evropské unie v mezinárodním systému, protože energetické závislosti opakovaně omezují diplomatický manévrovací prostor Unie a vystavují ji vnějším geopolitickým tlakům. Právě proto musíme chápat, že energetická bezpečnost je neoddělitelná od konceptu strategické autonomie, který je stále více přítomen v evropském politickém diskurzu, ale stále se nedostatečně promítá do koherentních a operativních politik na úrovni EU.

Energetická bezpečnost, věc společného zájmu

Kapitola studie „Zajištění dodávek: věnovaná politickému kontextu Evropské unie a strategickému řízení rizik, poukazuje na zásadní změnu paradigmatu. Po desetiletí dominovala evropské energetické politice tržní logika, efektivita a snižování nákladů, zatímco geopolitické riziko bylo považováno za okrajové, za vzdálenou možnost. Nedávná krize, způsobená především rusko-ukrajinským konfliktem, však ukázala, že tento přístup je nedostatečný. Energetiku nelze oddělit od politiky a bezpečnost dodávek nelze ponechat pouze na trhu. Studie ukazuje, že Evropská unie začala s určitým zpožděním začleňovat strategické řízení rizik do svých energetických politik, ale tento proces je stále nedokončený. Identifikace rizik, diverzifikace zdrojů a vytváření strategických rezerv jsou důležité kroky, ale jejich účinnost závisí na koordinaci a schopnosti implementace. Rozdíly mezi členskými státy, pokud jde o priority a zdroje, tento proces komplikují a při absenci společné vize hrozí, že opatření zůstanou roztříštěná a reaktivní.

Ústředním prvkem nového přístupu je uznání tvůrců politik, že energetická bezpečnost je záležitostí společného zájmu, protože žádný členský stát nemůže zvládat systémová rizika sám. Vzájemná závislost je nevyhnutelná a pokusy o izolaci mohou způsobit další zranitelnost. Tato vzájemná závislost však vyžaduje vysokou úroveň důvěry a účinné řízení, což jsou aspekty, které nejsou v zemích Evropské unie jednotně rozvinuty. Řízení evropských politik a institucionální dynamika přinášejí kritický pohled na způsob přijímání rozhodnutí, protože mnohovrstevná struktura Evropské unie s pravomocemi rozdělenými mezi evropskou, národní a regionální úroveň může být jak silnou, tak slabou stránkou. V souvislosti s energetickou krizí vedla tato složitost někdy ke zpožděním, zmatkům a překrývání pravomocí a nedostatečná institucionální jasnost může oslabit účinnost reakce na krizi. Evropská správa energetiky v současné době čelí zásadnímu dilematu. Na jedné straně můžeme tvrdit, že centrální koordinace je nutná k řízení systémových rizik a zajištění solidarity, na druhé straně musíme uznat, že některé státy a regiony trvají na autonomii s odvoláním na místní specifika a demokratickou odpovědnost. Právě proto bude budoucnost evropské energetické politiky záviset na schopnosti vyvážit tyto dvě zdánlivě protichůdné potřeby. Dalším zásadním aspektem je úloha evropských institucí při vytváření předvídatelného rámce, neboť investice do energetiky vyžadují stabilitu a důvěru a politická nejistota a časté změny právních předpisů mohou odrazovat od dlouhodobých iniciativ. V tomto smyslu by správa neměla být považována za pouhou administrativní záležitost, ale za rozhodující faktor energetické bezpečnosti.

Sociální rozměr je ve studii Roty Šņuky a Reinise Āboltiņse opakujícím se tématem, neboť hrozí, že energetické politiky budou vnímány jako technokratické a odtržené od každodenní reality občanů. Nadměrné zvyšování cen, úsporná opatření v energetice a urychlená transformace mohou vyvolat nespokojenost, pokud nejsou doprovázeny mechanismy sociální ochrany. Pokud takové mechanismy chybí, hrozí, že se podpora evropských politik ze strany veřejnosti sníží, což podnítí populismus a euroskepticismus. Srovnávací analýza ukazuje, že s tímto napětím se účinněji vypořádaly ty regiony, které začlenily energetické politiky do širší vize rozvoje a propojily energetiku s pracovními místy, inovacemi, sociální soudržností a regionální identitou. Tento holistický přístup se jeví jako jedno z nejdůležitějších poučení z krize. Kombinace regionální analýzy, evropského politického kontextu a institucionální dynamiky vytváří obraz Evropy procházející hlubokou transformací, neboť tato energetická krize odhalila omezení starého modelu a zároveň vytvořila podmínky pro strukturální reformu. Budoucnost evropské energetické bezpečnosti bude záviset nejen na technologiích nebo investicích, ale také na schopnosti Evropské unie poučit se z krize a vytvořit rámec řízení přizpůsobený nestabilnímu světu. Můžeme říci, že Evropa stojí na křižovatce, ale může energetickou krizi považovat za dočasnou epizodu, nebo ji proměnit v katalyzátor změn. V sázce je nejen bezpečnost dodávek, ale i důvěryhodnost evropského projektu jako celku, protože energetika se stala zkouškou politické vyspělosti Unie a výsledek této zkoušky bude mít důsledky daleko přesahující oblast energetiky.