Má Trump právo bojovat proti levicovému extremismu na univerzitách?

Když evropská média píší o boji Donalda Trumpa proti levicovému radikalismu na amerických univerzitách, obvykle tak činí bez jakýchkoli nuancí. Trump je vykreslován jako hrozba pro demokracii a nezávislost a svobodu amerických institucí.

Na druhou stranu je univerzita jako Harvard, kde se Trumpova politika staví nejzřetelněji proti, popisována jako odvážný bojovník za akademickou svobodu. Harvard se odvažuje postavit autokratickému popírači poznání a pohrdateli vědy. A proto mu nejde jen o akademickou svobodu, ale o demokracii a liberální společnost.

V západním světě je zavedená zásada, že naše univerzity by se neměly přizpůsobovat moci. Vědci na našich univerzitách by se měli cítit svobodně, aby mohli bádat a učit, co chtějí (alespoň v zásadě). Svobodnému dosahování znalostí by neměli bránit politici ani jejich ideologické preference. Výzkum by měl být svobodný, jinak to není výzkum. Výzkumníci by měli být svobodnými výzkumníky, jinak nejsou skutečnými výzkumníky.

Jde o demokratický princip svobody. Vědci by se měli odvážit zpochybňovat panující řád. Měli by se odvážit zpochybňovat priority politiků. Měli by se odvážit zpochybňovat představy obyčejných lidí o tom, co je pravdivé a správné. Svobodný výzkum by měl být svobodným hledáním poznání.

Jde však také o efektivitu výzkumu. Výzkum, který má být schopen rozvíjet myšlení a poznání, se musí odvážit myslet nové věci, musí se odvážit zpochybňovat normy a společensky zavedené „pravdy“. Takto výzkum posouvá společnost kupředu. Tak výzkum plní svou funkci zdroje společenského rozvoje, pokroku a inovací.

Pokud pak politická moc zasáhne do svobodného hledání poznání a předepíše vědcům, jak mají myslet a co mají dělat, bude to způsob, jak celý systém zničit. Autentické hledání poznání nelze přizpůsobovat přáním moci. Racionální analýzu společnosti a kultury nelze vnutit do ideologického hávu. Pokud univerzity začnou tančit podle not moci, budou se starat pouze o potvrzení legitimity moci. Tak to v západním světě nejde a nemělo by to tak být, a proto musí být univerzita od politické moci osvobozena.

A zde se klíčovým pojmem stává nezávislost. Vysoké školy by měly být integrovanou součástí společnosti, měly by být financovány (většinou) z veřejných prostředků, tedy z daní, ale zároveň by měly být nezávislé ve vztahu k politice. Univerzity jsou tedy v závislém vztahu k veřejnosti, pokud jde o financování a výukové povinnosti, ale měly by být zcela nezávislé, pokud jde o obsah prováděného výzkumu a výuky.

Obraz výzkumu a výuky, který jsme zde vykreslili, je obrazem, který v současné době převládá v médiích celého západního světa. Univerzity by měly být svobodné a nezávislé. A v tomto světle se Donald Trump stává autoritářským vůdcem, který ohrožuje svobodu univerzit a myšlení.

Je to ale opravdu tak jednoduché? Není důvod k podezření, když celý mediální establishment běží stejným směrem, aby varoval před ohrožením demokracie ze strany politické pravice?

Pravdou je, že je spíše utopickou představou, že by univerzity a vysokoškolské instituce fungovaly zcela nezávisle na politickém a ideologickém kontextu, v němž působí. Stejně tak je utopií domnívat se, že vysoké školy nemohou fungovat jako političtí aktéři. Pokud se zdá, že vysoké školy zaujímají k politicky zatíženým tématům různá stanoviska, není snad zřejmé, že se rozhodují jednat politicky? A lze od často sebemrskačských akademiků na našich univerzitách očekávat víc, než že budou popírat, že jednají politicky a že by v takovém případě mohlo být rozumné, aby na to reagovaly jiné síly ve společnosti? Je-li pravda, že vzdělání nás činí tak moudrými, pak by jistě i naši univerzitní vědci měli být schopni připustit, že univerzitní svět, který ze sebe dělá politického aktéra, může také očekávat, že s ním bude takto zacházeno.

Ve světě je všeobecně známo, že v USA zůstala silná univerzita. Není to jediný převládající trend, existují i jiné tendence, ale je faktem, že americké univerzity přijaly – a vytvořily – moderní levicové myšlení, kde je třeba vždy zpochybňovat moc a hierarchii a kde Západ a západní lidé mají být vždy podezřelí. To není něco, co by americkým univerzitám přinášelo jednoznačnou slávu.

V roce 1996 propukl takzvaný Sokalův hoax, kdy americký profesor Alan Sokal nechal v americkém univerzitním časopise „Social Text“ zveřejnit nesmyslný text s řadou pochybných tvrzení a závěrů. Aféra odhalila, jak mohl sebevědomý a distingovaný akademický svět nechat projít text plný nesmyslných tvrzení, který byl okořeněn „postmoderním“ žargonem. Text byl nesouvislý, nesprávný a nerozumný. Byl však ideologický a moderní. Když tedy mluvíte o amerických univerzitách, které se těší tak vysokému postavení, je také pravda, že ve světě panuje jistá blahosklonnost vůči naivitě, s níž američtí akademici přejali moderní francouzské myšlení a vytvořili takzvanou „postmodernu“.

Dalším problémem byla nadvláda zjevně ideologicky zaujatého metanarativu o hierarchiích a nadvládě, v němž byli běloši, lidé ze Západu a muži jednostranně označováni za nespravedlivé vítěze v systému rozdílů a hierarchií a všechny ostatní kategorie lidí byly líčeny jako oběti. Snad nejzřetelněji je to vidět na poli výzkumu zvaném „teorie bílé pleti“, kde se člověk považuje za velmi hlubokomyslného, když tvrdí, že „bělost“ je společenskou normou v zemích, kde tradičně žijí převážně běloši. (Cokoli jiného by bylo velmi podivné.) A takový fenomén, jako je norma bělosti, je také prezentován jako problém, proti němuž je třeba bojovat. Norma bělosti by měla být předmětem akademického a politického aktivismu, který by lidi osvobodil od další normy, jež řídí naše myšlení.

A v důsledku toho existuje tendence – a zde můžeme mluvit o postmodernismu – činit ze všech společenských jevů výsledek výkonu moci. Národy jsou fiktivní pojmy založené na falešných představách homogenity a vyloučení. Rozdíly mezi muži a ženami jsou vymyšlené patriarchátem, který chce ženy utlačovat. Rozdíly mezi kulturami jsou založeny na rasistických představách o nadřazenosti Západu nad údajně primitivními kulturami. Normy se stávají něčím, co je třeba zpochybnit a změnit. Zejména normy západní.

Když se po válce v Gaze staly i americké univerzity dějištěm mnoha kritických a někdy i antisemitských projevů vůči Izraeli, bylo to potvrzení něčeho, co americká pravice již znala. Jejich elitní univerzity se proměnily v producenty krajně levicové ideologie.

A pak není zcela nerozumné, že prezident a administrativa, která má mandát od lidu, aby se postavila proti probuzené kultuře a zdůraznila tradiční americké hodnoty, začnou protestovat. I když věříme v princip akademické svobody, musíme být schopni myslet na to, že i zde existují hranice. Kdyby se univerzity vydaly extrémně pravicovým směrem, nikdo by neprotestoval, kdyby proti tomu začal vystupovat demokratický prezident. V demokracii musí mít moc nad veřejnými prostředky v konečném důsledku lidé a jejich zástupci. Pokud se úřady a vzdělávací systém ubírají jasným ideologickým směrem, a tím ze sebe dělají politické subjekty, mohou očekávat, že s nimi bude takto zacházeno.