Tichý obrat ve vzdělávání v Itálii

Jak cílená vládní politika pomohla omezit předčasné ukončování školní docházky, zatímco části severní Evropy s tím měly problémy

V posledním desetiletí je předčasné ukončování školní docházky jedním z nejsledovanějších sociálních ukazatelů v Evropské unii. Snížení podílu mladých lidí ve věku 18 až 24 let, kteří opouštějí vzdělávací systém, aniž by dokončili střední školu, je nejen otázkou sociálního začlenění, ale také předpokladem dlouhodobé hospodářské konkurenceschopnosti. EU si stanovila jasný cíl pro rok 2030: snížit tento podíl pod 9 % v celé Unii. Podle posledních dostupných údajů pro rok 2024 je Evropa na úrovni 9,4 procenta – blízko k cíli, ale ještě tam není.

Za tímto téměř neúspěchem se skrývá příběh prudce se lišících národních trajektorií. Jihoevropské země, které byly dlouho považovány za strukturálně slabé, co se týče výsledků ve vzdělávání, se z velké části zasloužily o zlepšení v celé EU. Mezi nimi vyniká Itálie, která je příkladem stabilního a politikou řízeného pokroku, který odráží spíše záměrné vládní kroky než cyklické nebo náhodné změny.

Údaje, které společnost Onepolis analyzovala na základě údajů Eurostatu, ukazují, že k celkovému zlepšení v Evropě přispěly především středomořské země. Španělsko snížilo míru předčasného ukončování školní docházky ze zarážejících 21,9 % na 13 %, zatímco Portugalsko dosáhlo ještě dramatičtějšího posunu a snížilo svou míru ze 17,3 % na 6,6 %. Jedná se o strukturální transformace, nikoli o okrajové úpravy. Podobné, i když méně výrazné trendy lze pozorovat na Maltě, v Řecku a Itálii, kde došlo ke snížení o 7,4, 6 a 5,2 procentního bodu.

Zvláštní pozornost si zaslouží výkon Itálie. Vycházeje z historicky vysokých výchozích hodnot, dokázala země v uplynulém desetiletí snížit předčasné ukončování školní docházky o více než pět procentních bodů. Tento pokrok není výsledkem jediné reformy, ale koordinované strategie, kterou prováděly po sobě jdoucí vlády a která byla v posledních letech posílena. Klíčová opatření zahrnují rozšíření možností odborného vzdělávání, silnější vazby mezi školami a místními trhy práce a cílené intervence v rizikových regionech, zejména na jihu země.

Italské vlády si stále více uvědomují, že předčasné ukončování školní docházky není jen vzdělávací, ale i sociální problém. Investice směřují do boje proti předčasnému ukončování školní docházky v důsledku chudoby, zlepšování školní infrastruktury a podpory studentů prostřednictvím mentoringu, doučování a programů digitálního začleňování. Rozšíření technických a odborných institutů nabídlo věrohodné alternativy k čistě akademickým směrům, což snížilo odchod studentů, kteří jsou méně nakloněni tradičnímu školství.

Zásadní je, že Itálie také účinně využívá evropské fondy, zejména prostřednictvím nástrojů politiky soudržnosti a v poslední době i zdrojů spojených s národním plánem obnovy a odolnosti. Tyto prostředky byly použity na modernizaci škol, školení učitelů a posílení poradenských služeb. Výsledkem je postupný, ale hmatatelný kulturní posun: setrvání ve vzdělávání je stále více vnímáno jako dosažitelné a smysluplné.

Kontrast s některými částmi severní Evropy je nápadný. V Německu, které je často považováno za vzor v oblasti odborného vzdělávání a integrace na trh práce, vzrostla v posledních letech míra předčasného ukončování školní docházky o 3,4 procentního bodu. Dánsko následuje s nárůstem o 2,3 procentního bodu, zatímco Litva a Kypr zaznamenaly nárůst o 2,5, resp. 4,5 procentního bodu. Ačkoli změny v metodách sběru dat v průběhu času komplikují dlouhodobá srovnání, rozsah těchto nárůstů je dostatečně významný na to, aby vzbuzoval obavy.

Tyto zvraty zdůrazňují důležitou lekci: silná výchozí pozice nezaručuje trvalý úspěch. Demografické změny, migrační tlaky a vyvíjející se trhy práce mohou rychle narušit dříve stabilní systémy, pokud politické reakce zaostávají. V této souvislosti se pokrok Itálie jeví jako ještě pozoruhodnější. Místo aby se spoléhala na zděděné silné stránky, usiluje o aktivní správu a přizpůsobuje svůj vzdělávací systém nové sociální realitě.

Itálie sice ještě nedosáhla cíle EU pro rok 2030, ale její trajektorie je s ním jasně sladěna. Zbývajícím úkolem je konsolidovat dosažené výsledky a řešit přetrvávající územní rozdíly. Směr je však vytyčen. Zkušenosti Itálie ukazují, že trvalá politická pozornost spojená s cílenými investicemi a pragmatickými reformami může přinést měřitelné výsledky i ve strukturálně složitém prostředí.

Vzhledem k tomu, že se Evropa blíží k cíli pro rok 2030, nabízí italský případ cenný příklad: snížení počtu dětí, které předčasně ukončují školní docházku, není jen otázkou bohatství nebo tradice, ale i politických rozhodnutí – a odhodlání je dotáhnout do konce.

Alessandro Fiorentino