Subscribe
Můžeme se ptát, zda internet a sociální média ovlivnily politickou rétoriku. Vedla nás politická diskuse, jak je vedena na X, Facebooku a Instagramu, k přesvědčení, že politické bitvy se vyhrávají přejetím oponentů?
Když se Donald Trump a někteří další politici domnívají, že ponížením svých oponentů mohou získat vše, je z toho cítit, že věří logice, která funguje na sociálních sítích, ale v reálné politice absolutně nefunguje.
Protože jak můžete vyhrát na X nebo Facebooku? Nejčastěji tím, že motivujete své vlastní příznivce, aby stiskli tlačítko „To se mi líbí“ a ve svých vlastních zprávách vysvětlovali světu, jakou máte pravdu. Na tom, že se vašim oponentům nelíbí, co jste napsali, příliš nezáleží. Koneckonců to byli oni, koho jste chtěli ponížit. Byli to oni, koho jste chtěli zesměšnit. Byli to ti druzí, kteří by prohráli.
Jak ale tato taktika funguje v reálné politice, v demokratickém systému, kde politici potřebují podporu většiny lidí, aby mohli prodloužit svůj mandát? Ne tak dobře.
Problém je v tom, že politik, který zajde příliš daleko, který se tváří necitlivě a lhostejně k reakcím ostatních, vzbudí sympatie těch, proti kterým chce bojovat.
Prezident Trump se domnívá, že Spojené státy potřebují Grónsko pro svou vlastní bezpečnost a bezpečnost celého západního světa. Ambice Ruska a Číny na severním pólu musí být zastaveny a to mohou udělat pouze Spojené státy. Je to pro něj natolik důležité, že hrozí, že Grónsko obsadí silou a vtrhne tak na území patřící malému, ale věrnému spojenci, Dánsku.
Samozřejmě se stane, že celý západní svět reaguje s údivem a znechucením. Lidé nevěří, že je to pravda. Chystají se snad USA se zbraní v ruce zabrat území spřátelené země NATO? Co si Donald Trump skutečně myslí? Můžeme Trumpovým USA věřit? A opravdu chceme mít s těmito USA tolik společného?
Negativní reakce však přicházejí i z prezidentovy domoviny. Američané Trumpa nepodpořili, když požadoval převzetí Dánska. Američtí civilní a vojenští diplomaté se snažili držet si zakryté tváře, ale pravděpodobně byli v rozpacích, když se setkali se svými evropskými kolegy, kteří trochu s vytřeštěnýma očima přemýšleli, zda mají co do činění s přítelem, nebo nepřítelem.
A samozřejmě (a naštěstí) Trump poté oznámil, že od požadavku ustupuje. Mohl by si Grónsko vzít, prohlásil před západními lídry v Davosu, ale neudělá to.
Co tedy USA získaly z hrozby proti Dánsku? Samozřejmě nic. Zejména ne Trump. Místo toho nyní zničil velkou část důvěry, kterou si vybudoval u konzervativců v Evropě. Kdo by chtěl vyjádřit podporu americkému prezidentovi, který vyhrožuje evropskému spojenci?
Co to má společného s někdy docela brutální politickou debatou na sociálních sítích? No, ukazuje to, že ve skutečném světě nemáme vždycky moc co získat z toho, když jsme brutální a nekompromisní. Několik našich vlastních příznivců možná poslušně zatleská, ale mnoho dalších bude naopak soucítit s těmi, které přejedeme.
Něco podobného můžeme vidět na tragických přestřelkách, do kterých se bohužel zapletla Trumpova imigrační policie ICE.
Mnoho lidí na celém světě chápe, že Američané jsou unaveni z nelegálního přistěhovalectví. Chápou, že Trump dostal od amerických voličů mandát tuto migraci ukončit a pokusit se deportovat značnou část lidí, kteří jsou v zemi nelegálně. Když však začnou být lidé stříleni na základě něčeho, co někteří mohou vnímat jako slabé důvody, hrozí, že sympatie k Trumpově politice budou oslabeny. Tvrdá opatření se stávají kontraproduktivními.
Jinými slovy, politika je také uměním vládnout, aniž bychom vzbudili zbytečný odpor. Na sociálních sítích se můžeme všichni těšit z toho, že budeme drtit své oponenty. Tak to ale nefunguje. Ne v žádné demokracii.
A konečně: Pokud by tomu měl někdo rozumět, pak jsou to konzervativní politici. Konzervatismus je založen na pochopení složitosti existence a nutnosti kompromisů a ústupků. To platí i pro politickou rétoriku.