Subscribe
Zveřejnění 2026 Národní obranné strategie USA (NDS) představuje zlom nejen pro americké vojenské plánování, ale i pro celý transatlantický systém. Nejedná se o technický dokument ani o běžnou aktualizaci. Je to politicko-strategické prohlášení, které stanovuje priority, hierarchii a limity.
Pro Evropu je to jednoznačné poselství: doba strategické nejednoznačnosti skončila. Po desetiletí se evropská bezpečnost opírala o tichý předpoklad, že americký závazek je trvalý, pružný a do značné míry bezpodmínečný. Nová Severoatlantická strategie nerozbíjí atlantickou vazbu, ale nově vymezuje role. Washington se nestáhne, ale vyjasní svá očekávání.
Toto vyjasnění nutí Evropu postavit se otázce, kterou příliš dlouho odkládala: je ochotna převzít hlavní odpovědnost za svou vlastní bezpečnost?
Americký posun: priority a realismus
Domovina jako první
Základním kamenem nové strategie USA je přednost obrany vlasti. Hranice, vzdušný prostor, námořní přístupy, kybernetická odolnost a jaderné odstrašení jsou výslovně označeny za nejvyšší prioritu. To odráží širší návrat ke strategickému realismu: bezpečnost začíná doma, nikoliv v abstraktním globálním řízení.
Indo-pacifická centralita
Druhým pilířem je oblast Indopacifiku, kde je Čína označována za hlavního dlouhodobého strategického konkurenta. NDS nestaví Peking do role nevyhnutelného nepřítele ani partnera, kterému je třeba vyjít vstříc, ale jako mocnost, jejíž rostoucí vojenské schopnosti je třeba odrazovat silou, nikoli konfrontací.
Toto stanovení priorit má přímý dopad na Evropu: Strategická šířka pásma USA je omezená. Zdroje, pozornost a vojenské prostředky nemohou být všude najednou.
Evropa a NATO: spojenci, ne závislí lidé
NDS znovu potvrzuje americký závazek vůči NATO, ale činí tak novým tónem. Aliance zůstává životně důležitá, ale její vnitřní rovnováha se musí změnit.
Dokument je jednoznačný: Evropští spojenci musí převzít hlavní odpovědnost za konvenční obranu na kontinentu, přičemž Spojené státy budou poskytovat rozhodující, ale omezenou podporu. To není prezentováno jako trest, ale jako strategická nutnost.
Nejvýraznější je povýšení sdílení zátěže na strukturální princip. Národní rozvojová strategie se odvolává na nové měřítko dohodnuté v rámci NATO: 5 % HDP určených na obranu a bezpečnost, které kombinuje 3,5 % na základní vojenské výdaje a 1,5 % na související bezpečnostní investice. To již není symbolický cíl; je to zarámováno jako základ pro věrohodné odstrašení.
Problém souběžnosti: zátěžový test pro Evropu
Jedním z nejdůležitějších analytických konceptů v NDS je „problém simultánnosti“ – riziko, že by více protivníků mohlo působit současně v různých oblastech.
Pro Spojené státy to znamená, že je třeba stanovit priority. Pro Evropu to znamená zranitelnost: nelze již předpokládat automatickou dostupnost Ameriky.
Ironie je zřejmá. Celková ekonomická váha zemí NATO, které nejsou členy USA, výrazně převyšuje váhu Ruska. Hospodářský potenciál se však nepromítl do vojenské připravenosti, operační soudržnosti ani průmyslové kapacity. Problémem nejsou zdroje, ale organizace, vůle a strategická kultura.
Skutečné slabiny Evropy – kromě rétoriky
Roztříštěné výdaje
Evropské výdaje na obranu zůstávají roztříštěné napříč jednotlivými státy, což vede spíše k duplicitě než k posílení. Více zbraňových systémů, nekompatibilní standardy a paralelní programy zadávání veřejných zakázek snižují efektivitu.
Nedostatečně silný obranný průmysl
Evropská obranná průmyslová základna trpí pomalými výrobními cykly, technologickou závislostí a regulačními překážkami. Zatímco se množí politické deklarace o „strategické autonomii“, skutečná průmyslová produkce je stále nedostatečná pro udržení dlouhodobého konfliktu vysoké intenzity.
Politický zmatek
Asi nejzávažnějším nedostatkem je koncepční stránka. „Evropská obrana“ je příliš často formulována spíše jako ideologický projekt než jako strategická nutnost. To vede k záměně bezpečnostní spolupráce a politické centralizace, což odcizuje národní vlády, aniž by to přineslo skutečné schopnosti.
Co Washington po Evropě nežádá
Je nezbytné objasnit, co NDS nepožaduje.
Nevyžaduje:
- Nadnárodní evropská armáda
- Narušení národní suverenity
- Rozchod s NATO
- Protiamerická „strategická autonomie“
Americké poselství je naopak pragmatické: silnější státy vytvářejí silnější spojenectví. Washington chce spolehlivé partnery, nikoli byrokratické konstrukce.
Nezbytný evropský postoj: konzervativní realismus
Věrohodná evropská reakce musí být založena na realismu, nikoli na iluzi.
Obrana je základní funkcí národního státu, nikoli symbolickou oblastí politiky. Spolupráce by měla být mezivládní, zaměřená na schopnosti a výsledky. Průmyslová politika musí považovat obranu za strategický přínos, nikoliv za dodatečný regulační prvek.
Tento přístup je plně v souladu s konzervativními zásadami, které ECR dlouhodobě zastává:
- Národní suverenita jako základ, ne jako překážka
- Subsidiarita na úkor centralizace
- Odpovědnost místo závislosti
- Bezpečnost jako předpoklad svobody
Evropa, která se nedokáže bránit, nemůže smysluplně chránit své občany, své hranice ani své demokratické instituce.
Dospělost nad iluzí
Národní obranná strategie USA do roku 2026 Evropu nezmenšuje. Vyzývá ji, aby dospěla.
Skutečným nebezpečím nejsou vyšší výdaje na obranu ani větší odpovědnost. Skutečným nebezpečím je pokračující předstírání, že strategickou ochranu lze donekonečna outsourcovat.
Ve světě vracející se mocenské politiky záleží na důvěryhodnosti. Neochráněná Evropa není partnerem – je strategickou přítěží. Volba již není teoretická. Je politická, bezprostřední a nevyhnutelná.