Nový věk technokracie v Evropě: Tichý převrat kompetencí

Evropa není řízena. Je spravována.

Rozdíl není sémantický. Správa znamená volbu, vizi, diskusi. Správa je procedurální. Byrokratická. Lhostejná k opozici. Evropa dnes dává přednost tomu druhému. Říká tomu neutralita, kompetence nebo řád založený na pravidlech. V praxi to však znamená vládnutí bez odpovědnosti a moc bez odhalení.

Evropská unie již není aliancí států, které sledují společné cíle, ale spíše operačním systémem. Sám se aktualizuje, sám se brání a sám se ospravedlňuje. Její hlavní předností je, že ji nelze vypnout.

Její manažeři nepotřebují vyhrávat spory. Musí pouze prosazovat postupy a výsledky.

Iluze nestranné vlády

Po mnoho desetiletí se EU prodávala jako racionální alternativa k demokratické nestálosti. Technokracie, jak nám bylo řečeno, není ideologie. Je to profesionalizace. Rozhodnutí nepřijímají populisté nebo strany, ale lidé s odbornými znalostmi, daty a kvalifikací.

Problémem je, že výsledky se vždy vyvíjejí stejným směrem.

Měnovou politiku určuje Evropská centrální banka. Tvrdí, že sleduje údaje o inflaci. Její politika však důsledně upřednostňuje držitele majetku před námezdními pracovníky, banky před zaměstnanci a integraci před suverenitou. To není neutrální výsledek. Je to výsledek, který může skončit pouze politickou nestabilitou a růstem radikálně odlišných politických hnutí, ať už pravicových, nebo levicových.

Evropská komise připravuje nařízení pro boj proti změně klimatu. Trvá na tom, že vědecké poznatky jsou vyřešeny. Její dopady však přebírají irští zemědělci, polští horníci a nizozemští rybáři, zatímco nadnárodní výrobci a spekulanti s uhlíkovými kredity posilují svou moc. To opět není rovnováha. Je to rozvrstvení.

Skutečná technokracie by podléhala přezkumu. Skutečná třída odborníků by byla po neúspěchu propuštěna. Ale v Bruselu je neúspěch kvalifikací. Neexistuje žádný mechanismus, jak nahradit ty, kteří vnucují chyby, protože ti vůbec nebyli zvoleni.

Neúspěch bez nákladů

Vezměte si záznam. Projekt eura vyčerpal jižní ekonomiky, způsobil neučený hospodářský boom, prohloubil závislost Německa na vývozu a spustil desetiletý cyklus úsporných opatření. Migrační krize rozbila národní koalice, destabilizovala společenství a nikdy nebyla vyřešena. Zadávání veřejných zakázek v rámci programu COVID bylo na všech úrovních zpackáno.

Žádná rezignace však nenásledovala. Žádné odvolání. Žádné veřejné zúčtování.

Evropský soudní dvůr, Komise, ECB – to nejsou orgány demokratického života. Jsou to uzavřené smyčky. Nereflektují názory. Nereagují na volby. Nebojí se opozice. Zdání jednoty je vytvářeno jednoduchým trikem: politika se přesouvá z parlamentů do procedur. Z politiky do procesu.

A proces, jakmile je jednou zaveden, se stává vlastní obranou. Nemůže být demontován, protože již není uznáván jako politický. Zpochybňovat jej znamená být označen za zpátečnický, neevropský nebo krajně pravicový.

Pravidlo bez alternativ

Postpolitická fantazie Evropy spočívá v tom, že všechna důležitá rozhodnutí již byla učiněna a zbývá pouze jejich realizace. Politika v oblasti klimatu je vyřešena. Měnová politika je vědecká. Migrační toky jsou nevyhnutelné. Hospodářská globalizace je nezvratná. Sociální pokrok je jednosměrný.

Není zde žádný prostor pro odchylky. Pouze zpoždění.

Když se národní vlády odchýlí od dohody, jako se to stalo v případě Maďarska v oblasti kultury, Polska v oblasti reformy soudnictví nebo Slovenska v oblasti sankcí, reakcí není vyjednávání. Je to finanční trest. Brusel zadržuje finanční prostředky. Zahájí se soudní řízení. Dovolává se právního státu.

V kontextu EU se však právní stát již nevztahuje na základní právní zásady. Znamená to přizpůsobení se preferencím Komise. Znamená soulad se strukturálními normami. Neposlušnost se nepovažuje za demokratický nesouhlas. Je považována za ohrožení řádu.

To není federalismus. Je to podmíněná suverenita. Národ zůstává na papíře. Ale podstata politiky je vyňata, nahrána a učiněna nezvratnou. To není to, k čemu byla EU původně určena, čím měla být.

Mechanismus uzamčení

Zelená dohoda, migrační kvóty a infrastruktura digitálního dohledu jsou z určitého důvodu zakotveny v nařízení, a nikoli v běžných právních předpisech. Nařízení obchází národní parlamenty. Jsou závazná okamžitě. Nelze je zrušit vnitrostátním hlasováním. Pohybují se pod povrchem demokracie a ukotvují politiky, které by žádná strana nemohla v kampani prosazovat bez kolapsu.

Cílem není konsenzus. Cílem je omezení.

Každá směrnice, rámec nebo strategický dokument představuje vrstvu. Postupem času vytvářejí síť. Budoucí vlády mohou vyhrát volby, ale zdědí systém, který již rozhodl o směru. Pokud se od něj odchýlí, zasáhnou soudy. Trhy se budou mstít, pokud budou odporovat. Nevládní organizace budou zostuzovat, pokud budou nesouhlasit. Takto se předchází politickým konfliktům. Ne přesvědčováním. Ale předběžným přesvědčováním.

Třída, která nemůže prohrát

Evropská unie vytvořila novou profesní kastu – stálého správce. Nejedná se o klasické úředníky. Jsou mobilní, kvalifikovaní, hovoří plynně několika politickými dialekty a mohou se střídat ve funkcích v Bruselu, Berlíně, Frankfurtu a Ženevě. Neslouží voličům. Slouží procesu.

Jejich legitimita nevychází z podpory voličů, ale z ovládnutí rámců. Jsou autory směrnic ESG, genderových strategií, klimatických cílů a auditů inkluze. Jejich autoritu posiluje konstelace think tanků, nadací a akreditačních orgánů, které je chrání před politickým zvratem.

Nejde o ideologii v tradičním slova smyslu. Je to provozní dogma. Neobhajuje světonázor. Je v něm zakódován.

A jakmile je jednou zakódován, stává se neviditelným. Účelem technokratického systému není vyhrávat spory. Jde o to, aby se argumenty staly zastaralými.

Hlasy bez moci

Evropané stále volí. Stále protestují. Stále podávají petice. Ale nic z toho nepřerušuje tempo. Zdroj autority se přesunul. Volby upravují osobnosti, ne směr.

Proto se nespokojenost už nedá přesně přiřadit k levici nebo pravici. Vzpoura zemědělců v Nizozemsku. Ve Francii se bouří předměstí. V Itálii stávkují dělníci. V Irsku se mobilizují rodiče. Společným znakem však není ideologie. Je to vyloučení.

Lidé cítí, že rozhodnutí se dělají někde jinde. Že odpovědnost neexistuje. Že debaty jsou simulované. Že právo slouží jako zástěna.

Když se politika omezí na dodržování pravidel, odpor se začne přesouvat mimo systém. Ne vždy racionálně. Ne vždy produktivně. Ale nevyhnutelně.

Reakce přijde

Technokratický řád nemůže politiku potlačovat navždy. Může pouze oddálit její návrat.

A až se vrátí, nebude vypadat jako politika konsensu nebo institucionalismu. Bude drsná, asymetrická a často chaotická. Protože když se řeč omezí na proces, nevyslovitelné se stane přitažlivým.

Itálie nebude sama. Maďarsko nebude ojedinělé. Slovensko, Polsko, dokonce i Německo nakonec vyprodukují vlády, které budou EU vnímat nikoli jako společný domov, ale jako omezení, které je třeba zvládnout. Jazyk spolupráce zůstane zachován. Skutečností však bude odpor pod jiným jménem.

Nejedná se o krizi. Jde o korekci.

Evropa není ohrožena proto, že by lidé pochybovali o systému. Je v ohrožení, protože systém si lidí přestal všímat. Opozici považuje za hluk. Hluk je však stále hlasitější.

Systém, který neslyší, se nakonec rozbije

Obnovení politiky začíná omezením. Odborníci musí radit, ne vládnout. Soudy musí vykládat, ne vydávat zákony. Právo musí být závazné, ne nadřazené.

Dokud to nebude uznáno, bude se EU i nadále vzdalovat. Kompetentní na papíře. Bez směru v duchu. Její manažeři budou zaměňovat proces za legitimitu. A její lidé budou opět hledat smysl jinde.

Technokracie neselhává proto, že je zlá. Selhává proto, že neposlouchá.

A Evropa se již odmlčela.