Subscribe
Stejně jako Seán Lemass je i Jack Lynch stranou Fianna Fáil a povýšenými liberálními politiky oslavován jako jeden z velkých irských modernizátorů. Lemass nastartoval irskou cestu k modernitě v roce 1958 prostřednictvím Prvního programu hospodářské expanze T. K. Whitakera. Lynch učinil první kroky Irska směrem k „stále užší unii“ vstupem do Evropského hospodářského společenství v roce 1973. Navzdory mýtickému statusu, na který byli tito premiéři v parlamentní historii strany Fianna Fáil povýšeni, byly jejich úspěchy často zkreslovány pro politické účely.
Na rozdíl od Lemassovy pověsti reformátora byl ve skutečnosti otevřeným konzervativcem; a ačkoli se Jack Lynchovi připisuje zásluha za vstup Irska do EHS, některé jeho výroky by dnešní Fianna Fáil mohla z hlediska jejich obsahu označit za euroskeptické.
Současná náklonnost strany Fianna Fáil k Lemassovi a Lynchovi s největší pravděpodobností pochází z období liberalizace, které vedl krátkozraký předseda strany Micheál Martin. Jistě kvůli jejich prosazování irského členství v EHS, ale možná také proto, že se strana Fianna Fáil začala obávat konzervativního odkazu, který zanechal její zakladatel Éamon de Valera. Lze také spekulovat, že tato emocionální náklonnost k Lynchovi a Lemassovi pramení z toho, že jsou to jediní premiéři strany Fianna Fáil v živé paměti, kteří nebyli obviněni z okrádání země.
Ať už je tomu jakkoli, oslavy 50. výročí členství Irska v Evropském společenství v roce 2023 ukázaly, jak nápadně se irští veřejní činitelé odcizili své vlastní politické historii.
Irsko původně spojilo svou žádost o členství v EHS s žádostí Spojeného království, a to v zájmu svých hospodářských zájmů. Francouzský prezident Charles de Gaulle však dvakrát vetoval členství Velké Británie, a tím pádem i Irska, v tomto bloku. Tato skepse vůči místu Velké Británie v evropských institucích pramenila z obav francouzských představitelů, že se Británie snaží vstoupit do EHS jako jakýsi „trojský kůň“ v zájmu prosazování anglo-amerických zájmů. Naštěstí pro Irsko se de Gaullův nástupce Georges Pompidou rozhodl v této strategii nepokračovat a 22. ledna 1972 podepsal Jack Lynch v Bruselu irskou přístupovou smlouvu.
Následné irské referendum ze dne 10. května 1972 o ratifikaci členství v EHS bylo schváleno drtivou většinou, přičemž 83,1 % hlasů se vyslovilo pro tuto novou příležitost pro irskou ekonomiku.
Na pařížském summitu, který se konal ve dnech 19.–20. října 1972, byl nastíněn budoucí vývoj evropských institucí; představitelé se dohodli na hlubší hospodářské integraci v podobě měnové politiky, obchodních jednání a regionální rozvojové pomoci.
Na tomto ambiciózním summitu, který uspořádal prezident Pompidou, však premiér Jack Lynch ve svém projevu vyslovil zásadní varování. Lynch uvedl, že v rámci tohoto vizionářského evropského projektu vyvstává „širší otázka… týkající se demokratického obsahu Společenství a nutnosti co nejvíce zapojit občany do rozhodování, politiky a fungování Společenství.“
Dále uvedl, že evropští představitelé „by si měli uvědomit nebezpečí, že se naše národy budou od Společenství vzdalovat a že budou Společenství, které se pouští do nových významných oblastí činnosti, vnímat jako jakousi monolitickou strukturu, která se stále více vzdaluje od toho druhu demokratické kontroly, jak je známá v členských státech“.
Ačkoli Lynchovo varování má spíše preventivní charakter, jeho závažnost je zřejmá každému současnému politickému pozorovateli s jasnou hlavou v Evropské unii. Lynchovu vizi „aktivního úsilí o užší a racionálnější hospodářské a obchodní vztahy s ostatními národy“ dnes nahrazují dětinská prohlášení, která popisují mezinárodní setkání jako „na vysoké úrovni“ a úředníky jako „významné osobnosti“, jako by si veřejnost nebyla vědoma jejich důležitosti.
Stačí se podívat na „vysokou představitelku“ Evropské unie Kaju Kallasovou, jejíž opakované veřejné přešlapy při diskusích o tom, jak by Evropa mohla porazit Čínu či Spojené státy, prozrazují, jak křehkou rovnováhu se diplomaté tohoto kontinentu snaží udržet.
Tento tlak na evropské země, aby spolupracovaly na prosazování svých společných zájmů, byl ústředním prvkem Lynchova úsilí o vstup Irska do Evropské měnové unie v roce 1978. Ve svém projevu před Dáil Éireann ze dne 21. prosince Lynch poznamenal, že „v posledních několika dnech jsme získali další důkazy o tom, jak křehká je ekonomická rovnováha posledních let. Ceny ropy opět stoupají. Měnová nestabilita může opět přispět ke kombinaci recese a inflace, z níž se Evropa nyní váhavě vymaňuje. Opravdu si tento parlament myslí, že by naše postavení ve světě bylo lepší mimo měnový systém, který země Společenství s tak velkou pečlivostí a úsilím budují?“
Je zřejmé, že hospodářské zájmy Irska v souvislosti s evropskou integrací byly pro vedoucí představitele strany Fianna Fáil vždy na prvním místě. Tyto hospodářské zájmy jsou však nyní aktivně brzděny regulačními šílenstvími EU a ideologickým fanatismem jejích byrokratických úředníků.
Lynch si nakonec představoval Evropu, která byla „nápaditá, ale zároveň realistická“. Dnes už to nemůže být dále od pravdy. Stejně bolestivé je, že jeho vlastní politická strana se stala nekritickou a servilní vůči evropskému rozhodování. Ve světě, kde se Lynchova varování ohledně Evropské unie naplnila, je dvojnásobně bizarní sledovat, jak Fianna Fáil otrocky brání monolitické struktury, jimiž Evropská komise nyní vládne železnou rukou, cenzuruje euroskeptické politické názory, ruší nevyhovující volební výsledky a spřádá plány na sociální manipulaci evropské veřejnosti prostřednictvím sociálních médií.
V minulosti byla Fianna Fáil sociálně konzervativní politickou stranou, která se zasazovala o hospodářský rozvoj a bránila pevně semknutou sociální strukturu Irska. Dnes se z ní stala anonymní organizace, jejímž jediným účelem je získání moci a kariérní postup jejích členů. To není služba veřejnosti, to je sobecká služba. Ve snaze o moc za každou cenu strana opustila svůj politický postoj na ochranu života a ocitla se v situaci, kdy brání nepříjemný status quo Evropské unie, o níž jeden bývalý úředník Komise tvrdí, že na nejvyšších úrovních její nadnárodní byrokracie působí zvrácení sexuální devianti.
Porovnáme-li Lynchovo varování před vznikem antidemokratického monolitu s kontroverzními výroky Micheála Martina z roku 2017, v nichž uvedl, že jeho strana „nechce mít nic společného s konzervativní představou suverenity“, je proměna strany Fianna Fáil zřejmá.
Tato proměna je, navzdory nejoptimističtějším nadějím zbabělých konzervativních řadových poslanců strany, nezvratná. Strana Fianna Fáil zůstane navždy v paměti nikoli díky úspěchům de Valery, Lemasse nebo Lynche, ale kvůli příliš dlouhému setrvání u moci a nevýraznému vedení Micheála Martina.
S blížícím se začátkem nešťastného irského předsednictví v EU, které má začít 1. července a v jehož čele stojí takoví „těžké váhy“ z řad Fianna Fáil jako Michael McGrath a Thomas Byrne, se strana nepochybně opět ocitne v krizi. Je téměř jisté, že Lynch a Lemass budou v této záležitosti stát v čele ideologického mišmaše strany, která ve snaze najít svou identitu obléká pokřivené kostýmy ze své historie.
Ať už se budou snažit jakkoli zamlžovat svou katastrofální bilanci, bude nekonečně zábavné sledovat, jak daleko jsou „Fianna Failures“ ochotni zajít ve svém úsilí o slávu na úkor státu.
Až skončí irské předsednictví v Radě, strana možná bude mít dokonce nového předsedu, který do ní snad vnese naději na obnovu. Tyto falešné naděje však budou jen krátkodobé a Fianna Fáil se téměř nevyhnutelně opět ocitne na cestě do Bruselu.
Fianna Fáil se stala stranou bez ideologie, která slevila ze všech zásad, které kdysi vyznávala, a která nevyslyšela varování, které její vlastní předseda vyslovil v době, kdy Irsko vstupovalo do EHS. Taková arogance nezůstane bez trestu a politická sláva „Válečníků osudu“ se tak možná právem chýlí ke konci – nikoli s velkým třeskem, ale spíše s tichým vzlykem.