Subscribe
Nelegální migrace do Evropské unie se v posledním desetiletí stala skutečným problémem a pro vlády členských zemí obzvláště citlivou a složitou otázkou, která má mnoho rozměrů: právní, sociální, politický, ekonomický a humanitární. Fenomén migrace je podporován řadou vnějších faktorů: ozbrojenými konflikty (Rusko-Ukrajina, Izrael-Pásmo Gazy), politickou nestabilitou (Sýrie, Libye), změnou klimatu, extrémní chudobou – ale také vnitřními faktory, jako je neexistence společné a účinné evropské migrační a azylové politiky. Evropská unie zůstává navzdory značnému institucionálnímu a finančnímu úsilí rozdělena na hraniční státy (Řecko, Itálie, Španělsko, Bulharsko), preferované cílové země (Německo, Francie, Švédsko, Nizozemsko) a neochotné země (Polsko, Maďarsko, Česká republika).
Řecko v létě 2025, nedávný příklad regionální krize s evropským dopadem.
Kréta, jeden z nejznámějších řeckých ostrovů, se v posledních měsících potýká s alarmujícím nárůstem počtu migrantů přicházejících z Libye. Tento jev vnímají úřady v Aténách jako formu nepřímého nátlaku Libye na Evropskou unii. V tomto napjatém kontextu řecká vláda oznámila řadu restriktivních opatření, která vyvolala polemiku mezi odborníky na mezinárodní právo.
V době vrcholící turistické sezóny se výrazně zvýšil příliv migrantů, kteří se přes Středozemní moře dostávají z Libye na jih Kréty a na ostrov Gavdos. Na začátku července, během jediného týdne, zachránila řecká pobřežní stráž u Kréty přibližně 1 500 migrantů. Zdá se, že jejich hlavním výchozím bodem je Libye, vzdálená asi 350 kilometrů.
Místní úřady jsou přetížené. V přístavech Chania, Rethymno a Heraklion sedí stovky migrantů na žhavém slunci (teploty dosahují 40 stupňů ve stínu), protože nemají odpovídající zázemí. Asi 500 z nich bylo nedávno přesídleno do přístavu Lavrio nedaleko Atén.
Nový zákon pozastavuje žádosti o azyl pro migranty ze severní Afriky
Výkonný orgán pod vedením Kyriakose Mitsotakise rozhodl pozastavit vyřizování žádostí o azyl pro migranty z Libye nejméně na tři měsíce. Úřady také plánují zřídit nové středisko pro migranty na ostrově Kréta. Podle návrhu zákona budou migranti zadrženi ihned po příjezdu bez možnosti požádat o azyl a po třech měsících budou urychleně repatriováni. Toto opatření považují analytici za neslučitelné s mezinárodními smlouvami a pravidly EU o základních právech a spravedlivém azylovém řízení. Někteří odborníci očekávají, že Řecko bude čelit sankcím ze strany evropských institucí. Opatření zavedená vládou vedenou Kyriakosem Mitsotakisem přicházejí v době rostoucí nespokojenosti v řecké společnosti a mezi opozicí, která kritizuje postup vlády při řešení migrační krize. Někteří tvrdí, že nová nařízení mají odvést pozornost veřejnosti od jiných domácích problémů, jako je nedávný skandál kolem zemědělských fondů EU nebo nedostatečná odpovědnost v případě vlakového neštěstí v Tempi.
Gavdos – ostrov s omezenými zdroji
Ostrov Gavdos, který leží 35 kilometrů jižně od Kréty, je pod neustálým tlakem lidí, kteří sem přicházejí ze severní Afriky. Přes toto území prochází asi 20 % všech migrantů, kteří přicházejí do Řecka. Infrastruktura ostrova je špatně rozvinutá a zásoby vody jsou omezené, takže místní úřady vyzývají k co nejrychlejšímu přesunu migrantů do jiných regionů. Logistickou podporu dočasně poskytuje řecké ministerstvo pro migraci a plavidla agentury Frontex.
Kromě nesouhlasu organizací na ochranu lidských práv, které toto opatření (uplatňované vůči migrantům v Gavdosu a na Krétě) odsuzují jako nehumánní a nezákonné, panuje nespokojenost i mezi členy vládnoucí strany. Zástupci krétského turistického sektoru se navíc obávají, že by přítomnost táborů pro migranty mohla poškodit image ostrova, což by vedlo k poklesu zájmu turistů o Krétu. Četné protesty místních obyvatel odrážejí nedostatek jasné vize úřadů, jak problém řešit.
Diplomatické napětí mezi Řeckem a Libyí
Evropská komise byla nedávno informována o legislativních změnách a vyjádřila opatrný postoj vzhledem ke geopolitickým důsledkům. Libyjský vůdce Chalífa Haftar údajně využívá migraci jako nátlakový prostředek k získání mezinárodního uznání. Nedávno byla z Benghází vyhoštěna delegace EU, jejíž součástí byl komisař pro migraci Markus Brunner a úředníci z Itálie a Řecka. Premiér Mitsotakis v parlamentu oznámil, že Řecko již nebude přijímat žádosti o azyl od migrantů přicházejících nelegálně ze severní Afriky.
„Přechod do Řecka je uzavřen,“ řekl a varoval, že pašeráci podvádějí své zákazníky.
Podle vlády od začátku letošního roku počet migrantů připlouvajících po moři na Krétu a Gavdos přesáhl 7 300, což je výrazný nárůst oproti zhruba 5 000 za celý loňský rok. Podle řeckých úřadů migranti pocházejí především ze zemí, jako je Libye, Súdán, Egypt a Bangladéš.
Začátkem tohoto měsíce, 9. července, bylo u ostrova Gavdos zachráněno před utonutím více než 500 migrantů. Řecko také nedávno nasadilo dvě fregaty a posílilo námořní hlídky v blízkosti libyjských vod ve snaze odradit lodě s migranty od přibližování se k řeckému území. Při nedávném incidentu se během záchranné mise v Egejském moři poblíž ostrova Lesbos potopilo plavidlo agentury Frontex. Posádka byla zachráněna a pátrání po pohřešovaných migrantech pokračovalo několik dní.
Obecný kontext nelegální migrace v Evropské unii (2020-2025)
Nelegální migrace je v mezinárodním a evropském právu definována jako přesun osoby do cizí země bez dodržení zákonných pravidel pro vstup, pobyt nebo ekonomickou a sociální aktivitu. Je třeba ji odlišovat od legální migrace (která zahrnuje držení víza, pracovního povolení atd.) a uprchlíků (lidé prchající před válkou nebo pronásledováním vládami zemí a žádající o mezinárodní ochranu podle Ženevské úmluvy). Otázka, kterou má každý na jazyku a na kterou potřebuje mnoho odpovědí od těch, kteří řídí osud EU, zní: Co je příčinou nelegální migrace a jak ji lze zastavit? V období 2020-2025 byly hlavními příčinami nelegální migrace do EU ozbrojené konflikty (Sýrie, Súdán, Jemen, Libye), politická nestabilita (Afghánistán, Somálsko, Mali), extrémní chudoba a nedostatek ekonomických příležitostí (stále častěji v zemích subsaharské Afriky), sítě obchodníků s lidmi a nelegálně zprostředkovaná migrace, změna klimatu, sucho a rozšiřování pouští v oblasti Sahelu a Afrického rohu.
Je známo, že existují čtyři hlavní trasy nelegální migrace do Evropské unie:
Trasa přes centrální Středomoří – je to jedna z nejnebezpečnějších a zároveň nejvyužívanějších tras, která spojuje Libyi, Tunisko a Egypt s jižní Itálií (Lampedusa, Sicílie, Kalábrie). Jen v roce 2023 využilo tuto trasu k překonání Středozemního moře více než 150 000 migrantů a více než 2 500 jich přišlo ve vodách Středozemního moře o život. Byznys, který začal vzkvétat, využívají sítě převaděčů, kteří využívají nestability v Libyi a organizují přechody na provizorních člunech. To často vede ke ztrátám na životech.
Trasa přes východní Středomoří. Tato trasa zahrnuje pohyb migrantů z Turecka do Řecka (zejména na ostrovy v Egejském moři) nebo do Bulharska (nedávno přijatého do schengenského prostoru). Ačkoli se po uzavření dohody mezi EU a Tureckem v roce 2016 toky migrantů na trase přes východní Středomoří snížily, od roku 2022 se zintenzivnily, zejména přes ostrovy Samos, Lesbos a Kos.
Balkánská trasa. Po vstupu do Řecka, Bulharska nebo Srbska pokračují migranti pěšky nebo s pomocí převaděčských sítí přes Severní Makedonii, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko a Maďarsko a jejich cílem je Rakousko, Německo nebo Švédsko (země se sociální politikou, která migranty přitahuje).
Atlantická (západoafrická) trasa. Tato trasa začíná v Senegalu, Mauretánii nebo Gambii a vede na Kanárské ostrovy (Španělsko). V období 2020-2021 byla obzvláště aktivní, s více než 20 000 příjezdy ročně, a to navzdory velkým rizikům způsobeným dlouhými námořními vzdálenostmi a oceánskou plavbou s nevhodnými loděmi.
Země vstupu a rozdělení migrantů na úrovni EU
Země jako Itálie, Řecko, Španělsko, Bulharsko a Malta jsou hlavními přístupovými body (prvním vstupem) do Evropské unie. Vzhledem ke své zeměpisné poloze čelí tyto země velkému tlaku na přijímací infrastrukturu a administrativní kapacitu pro vyřizování žádostí o azyl. Země, které migranti upřednostňují, nejsou prvními zeměmi EU, do nichž přicházejí. Ačkoli většina migrantů vstupuje především přes jižní Evropu, většina migrantů se zaměřuje na země, jako je Německo (kvůli silné ekonomice a azylovému systému), Francie (existující komunity migrantů), severské země (Švédsko, Norsko, Nizozemsko – pro vysoký sociální standard), Belgie a Rakousko. Motivace jsou různé: existence příbuzných, štědré sociální služby, přístup k práci, vysoká životní úroveň, ale také pověst spravedlivé a nediskriminační správy.
Evropská migrační a azylová politika
V roce 2020 navrhla Evropská komise nový pakt „Pakt EU o migraci a azylu“, který předpokládal: flexibilní mechanismus solidarity mezi členskými státy, urychlení azylového řízení na hranicích, mechanismy pro rychlé navracení osob, které nezískají status uprchlíka, dodatečné finanční prostředky pro státy v první linii (Itálie, Řecko, Španělsko, Bulharsko). Pakt však dosud nebyl plně přijat a státy Visegrádské skupiny se proti němu silně postavily.
Agentura Frontex hraje klíčovou roli při hlídání vnějších hranic, ale často je kritizována za svou netransparentnost a zapojení do nezákonných praktik („pushbacks“). V letech 2024-2025 agentura Frontex posílila svou přítomnost ve Středomoří a na balkánských hranicích. V letech 2022 a 2023 přijala Itálie přes Lampedusu více než 200 000 migrantů. Vláda vedená Georgiem Melonim zavedla tvrdou kontrolní politiku, včetně zabavování lodí nevládních organizací zachraňujících migranty. Italská vláda rovněž podepsala readmisní dohody s Tuniskem a Egyptem. Španělsko, ačkoli je postiženo atlantickou a západní středomořskou trasou, zavedlo politiku dobrovolného přesídlování a investovalo do spolupráce s Marokem. V Ceutě a Melille však v letech 2021 a 2022 došlo k vážným incidentům, kdy stovky migrantů zemřely při pokusu překonat hraniční ploty. Polsko bylo zasaženo uměle vytvořenou hraniční krizí s Běloruskem. V letech 2021-2022 Lukašenkův režim usnadnil přechod migrantů z Blízkého východu k hranicím Polska, Litvy a Lotyšska. Krize byla vnímána jako hybridní agrese a pohotová reakce EU zahrnovala sankce vůči Bělorusku.
Hlavní výzvy a perspektivy EU v oblasti migrace
Na úrovni EU můžeme pozorovat neexistenci povinného společného mechanismu přesídlování, nedostatek infrastruktury a zdrojů v zemích vstupu, manipulaci s migrací ze strany autoritářských režimů jako geopolitickou zbraň a stále propracovanější sítě obchodníků s lidmi. Jaká by mohla být možná řešení? Vytvoření společné evropské azylové agentury, posílení vnějších misí v zemích původu (Afrika, Blízký východ), rozvojové a investiční programy ve zdrojových zemích, obnovení jednání o migračním paktu EU. Nelegální migrace v Evropské unii přesto zůstává jedním z nejpalčivějších problémů posledního desetiletí. Případy jako Řecko letos v létě nebo Lampedusa v roce 2023 odrážejí drsnou realitu: Evropa je stále zranitelná, rozdělená a nepřipravená tento fenomén důsledně zvládat. Nedostatek solidarity a rozdílné národní politiky podněcují populismus a oslabují evropský projekt. Společná, vyvážená a solidární politika zakotvená v dodržování základních práv již není jen možností, ale zásadní nutností pro budoucnost Evropské unie.
Z pohledu konzervativní politiky nepředstavuje nelegální migrace pouze administrativní nebo logistický problém, ale existenční výzvu pro identitu, suverenitu a sociální soudržnost členských států EU. Konzervativní ideologie zdůrazňuje tradiční hodnoty, národní stát jako historickou formu organizace, kulturní kontinuitu a odpovědnost každé vlády za ochranu svých občanů a svého národního území.
Představitelé evropských konzervativních stran opakovaně varovali, že nedostatečná kontrola hranic v kombinaci s multikulturalistickou ideologií prosazovanou některými evropskými vládami a institucemi vedla k roztříštění identity některých společností, k nárůstu ghettoizace a etnického napětí a ke zranitelnosti vnitřní bezpečnosti. Není náhodou, že konzervativní či pravicové strany důsledně vystupují proti povinným kvótám na přesídlení migrantů nařízeným z Bruselu jako proti porušování zásad národní suverenity a demokratické odpovědnosti.
Z tohoto pohledu je třeba proti nelegální migraci bojovat: vnějších hranic EU a obnovení kontroly nad nimi, důrazné odmítnutí jakýchkoli donucovacích mechanismů přesídlování, ochrana evropské kulturní identity prostřednictvím integrace migrantů pouze v případě, že respektují hodnoty, jazyk a normy hostitelské společnosti, řešení v zemích původu, která by zabránila emigraci prostřednictvím podmíněné ekonomické podpory, a boj proti obchodování s lidmi. Podle konzervativního názoru by solidarita neměla znamenat vnucování uniformity, ale uznání práva každého státu hájit svůj model společnosti a suverénně rozhodovat o tom, kdo má právo vstoupit, žít a využívat jeho veřejné zdroje. Skutečná reforma evropské migrační politiky z konzervativního pohledu začíná potvrzením hranic, posílením autority státu a uznáním, že obrana evropské civilizace není aktem xenofobie, ale historické odpovědnosti.