Studie ECR: Zajištění dodávek – přehodnocení energetiky v měnící se Evropě

Evropa po desetiletí upřednostňovala levnou energii před bezpečností, protože Evropané považovali energetické zdroje za zboží. Když se zavřel kohoutek s plynem, starý kontinent zjistil, že závislost není jen ekonomický problém, ale také bezpečnostní, protože energetická krize, kterou procházíme, zcela změnila pravidla hry. Pro běžného člověka plyn přicházel potrubím, elektřina se zapínala pouhým cvaknutím vypínače a účty, i když někdy poněkud vysoké, se zdály být přirozenou součástí moderního života.

Představa, že by se energetika mohla stát bezpečnostní otázkou srovnatelnou s obranou nebo zahraniční politikou, se před několika lety zdála přehnaná, ne-li alarmující. Nicméně studie „Zabezpečení dodávek: Rethinking Energy in a Changing Europe“ ukazuje, jak dramaticky se toto vnímání změnilo a jak nepřipravený byl evropský kontinent na okamžik, kdy se energie stala geopolitickou zbraní. Ruská invaze na Ukrajinu, která začala v únoru 2022, byla pro celý evropský kontinent skutečným elektrickým šokem. Během jediné zimy Evropa zjistila, že její energetická závislost není pouze ekonomickým, ale existenčním problémem. Plynovody ukotvené hluboko v srdci Ruska byly dlouho považovány za symboly spolupráce a vzájemné závislosti, ale bohužel se přes noc změnily v nástroj politického nátlaku. Evropské vlády propadly panice, když ceny prudce vzrostly a občané si začali klást otázku, zda lze ještě zaručit jejich bezpečnost ve světě, kde se energie stále častěji používá jako prostředek vydírání.

Studie vypracovaná stranou ECR vychází z jednoduchého, ale nepříjemného zjištění, a sice že evropský energetický model, postavený na myšlence volného trhu, hospodářské efektivity a mezinárodní spolupráce, systematicky ignoruje geopolitická rizika. Po desetiletí dávaly evropské země přednost levnější energii, aniž by si dostatečně vážně kladly otázku, co by se mohlo stát, kdyby se dodavatel stal nepřátelským. Evropští představitelé považovali Ruskou federaci za obtížného, ale předvídatelného partnera, ale realita ukázala opak.

Před vypuknutím ukrajinského konfliktu byla většina zemí střední a východní Evropy (z nichž mnohé byly součástí bývalého sovětského bloku) silně závislá na ruském plynu. Tato závislost byla nejen technická, ale i politická, protože dlouhodobé obchodní závazky, infrastruktura budovaná jedním směrem a nedostatek alternativ vytvářely strukturální zranitelnost. Když byly dodávky plynu omezeny nebo dokonce zastaveny (viz případ plynovodu Nord Stream), ekonomické dopady se okamžitě projevily nejen v průmyslu, ale také v domácnostech každého evropského občana. Slovo „energie“ se tak náhle stalo každodenním tématem diskusí a energetická bezpečnost vstoupila do slovníku veřejného diskurzu.

Od volného trhu k ochranářskému státu

Jedním z nejzajímavějších aspektů studie „Zajištění dodávek: Přehodnocení energetiky v měnící se Evropě“ je to, jak popisuje změnu paradigmatu v evropské energetické politice. Zatímco dříve byl kladen důraz na liberalizaci energetického trhu, konkurenci a minimalizaci role státu jako aktivního hráče na trhu, energetická krize si vynutila velkolepý návrat k veřejným zásahům. Aby zabránily sociálnímu kolapsu, byly vlády nuceny omezit ceny, dotovat účty pro podniky i obyvatelstvo, znárodnit nebo zachránit energetické společnosti a přímo zasahovat do trhu. Tento návrat státu byl nutností, nikoli výsledkem ideologie. Studie jasně ukazuje, že v době hluboké krize nemůže trh sám zajistit bezpečnost dodávek, protože logika zisku je v přímém rozporu s potřebou stability. Vlády proto byly nuceny volit mezi dogmatem volného trhu a ochranou svých občanů a téměř ve všech případech byla volba jasná.

Tento masivní zásah vlád však vyvolává složité otázky ohledně budoucnosti. Jak udržitelný je model, v němž se stát stává konečným garantem energetické bezpečnosti občanů? Jak lze chránit spotřebitele, aniž by to odradilo od investic? A co je možná nejdůležitější, jak se Evropa může vyhnout opakování stejné chyby a nahrazení jedné závislosti jinou?

„Zajištění dodávek: Přehodnocení energetiky v měnící se Evropě“ zdůrazňuje, že diverzifikace zdrojů energie se stala absolutní prioritou pro všechny evropské vlády. Dovoz zkapalněného zemního plynu do EU, rozvoj projektů obnovitelných zdrojů energie a investice do infrastruktury a propojení nejsou prezentovány jako ekologické nebo ekonomické možnosti, ale jako prvky národní bezpečnosti. V tomto kontextu již zelená energie není jen projektem budoucnosti, zelená energie je strategickou nutností. Výzkumy nás zároveň upozorňují, že přechod na novou energetiku není bez rizik, protože závislost na nových technologiích, kritických surovinách (z nichž většina se těží na jiných kontinentech) a globálních dodavatelských řetězcích (viz závislost evropských zemí na technologiích dovážených z asijských zemí, což jsou technologie s mnohem nižšími výrobními náklady) může vytvářet různá, ale stejně nebezpečná zranitelná místa. Evropě hrozí, že svou závislost na levném ruském plynu nahradí závislostí na vzácných kovech nebo asijské výrobě ekologických technologií. Z této krize se musíme poučit, že energetickou bezpečnost nelze budovat na jediném zázračném řešení.

Neviditelné náklady na energii – kdo ve skutečnosti platí za krizi?

Studie „Zajištění dodávek: Rethinking Energy in a Changing Europe“, která kromě grafů, strategií a veřejných politik zdůrazňuje sociální rozměr energetické krize, kterou Evropa prochází. Musíme si přiznat, že nárůst cen energií není abstraktním jevem, ale jevem, který přímo ovlivňuje každodenní život lidí. Stále vyšší účty nutí miliony Evropanů k bolestivým rozhodnutím. Museli se rozhodnout, zda zaplatí účty za vytápění, nebo si koupí potraviny, zda dají přednost platbám za elektřinu, nebo použijí své peníze na jiné základní potřeby. Z tohoto pohledu můžeme říci, že energie se stala nejen otázkou bezpečnosti, ale také sociální spravedlnosti.

Výzkum také ukazuje, že dopad energetické krize je nerovnoměrně rozložen, přičemž neúměrně postiženy jsou domácnosti s nízkými příjmy, špatně izolované budovy a méně rozvinuté regiony. V mnoha případech byly vládní podpůrné politiky nedostatečné nebo špatně zacílené, čímž byly ohroženy zranitelné skupiny obyvatelstva, a tato skutečnost může podnítit sociální nespokojenost a podkopat veřejnou podporu přechodu na energetiku. Studie rovněž varuje, že bez přístupu, který spojuje energetickou bezpečnost se sociální spravedlností, hrozí, že evropské politiky ztratí svou legitimitu. Přechod, který občané vnímají jako nespravedlivý, proto může vyvolat opozici, populismus a politickou nestabilitu, protože energie, která byla dříve technickou otázkou, se nyní stává hlavním faktorem sociální polarizace.

Další neviditelnou cenou krize je oslabení důvěry, které vzniká, když občané mají pocit, že stát reaguje chaoticky nebo někdy opožděně, že vládní opatření jsou nedůsledná nebo že zátěž je rozdělena nespravedlivě, protože důvěra občanů ve státní instituce klesá. Studie naznačuje, že tato ztráta důvěry běžných občanů může mít dlouhodobé důsledky a může ovlivnit jak energetickou politiku, tak schopnost států zvládat případné budoucí krize.

Bezpečnější Evropa, nebo opatrnější Evropa?

Nakonec „Zajištění dodávek: Přemýšlení o energetice v měnící se Evropě“ nám nenabízí ani jednoduchá řešení, ani snadné sliby. Hlavním poselstvím studie, která byla provedena v polovině prosince 2025, je, že Evropa se nachází v bodě zlomu a že energetická krize, kterou prožíváme, odhalila hluboká zranitelná místa, ale také vytvořila vzácnou příležitost k zásadnímu přehodnocení vztahu mezi energetikou, bezpečností a občanskou společností.

Zdá se, že Evropa se poučila z bolestivé lekce závislosti na ruském plynu, ale teprve se ukáže, zda bude mít politickou vůli vybudovat skutečně odolný energetický systém. Všichni se shodneme na tom, že to vyžaduje masivní investice (finanční i lidské zdroje), dobrou spolupráci mezi členskými státy EU, akceptaci vyšších nákladů v krátkodobém horizontu a, což je možná nejtěžší, poctivost státu vůči svým občanům. Jedna věc je naprosto jasná: energetická bezpečnost není zadarmo, ochrana je placená a nelze ji nadále považovat za pouhé spotřební zboží. Energie je a bude kritickou infrastrukturou, geopolitickým nástrojem a faktorem sociální soudržnosti a to, jak Evropa s touto skutečností naloží, ovlivní nejen ekonomiku a životní prostředí, ale také politickou stabilitu a důvěru občanů v evropský projekt. Pokud bychom měli ze studie vyvodit jasný závěr, mohli bychom říci, že v Evropě, kde se jistoty jedna po druhé hroutí, se energetika stala zkouškou politické vyspělosti a energetická bezpečnost se nevybuduje pouze pomocí plynovodů, větrných elektráren a solárních panelů, ale pomocí důvěry, solidarity a dlouhodobé vize. Když hovoříme o zásadní otázce energetické bezpečnosti, nemluvíme jen o tom, že máme doma světlo a teplo, ale o schopnosti společnosti chránit se, přizpůsobit se a zůstat jednotná.