Subscribe
Po amerických náletech v Íránu Palazzo Chigi potvrzuje svou ústřední roli: žádný útok nesmí být zahájen bez povolení italské vlády. Mezi tajnými dohodami a parlamentní debatou se Itálie pohybuje pevně a samostatně.
V napjatém geopolitickém okamžiku, který poznamenalo bombardování íránských jaderných zařízení Spojenými státy, italská vláda v čele s Giorgií Meloni jasně zopakovala základní zásadu: americké vojenské základny v Itálii nemohou být použity k válečným operacím bez předchozího povolení italské vlády. Tento postoj, který premiérka veřejně vyslovila 23. června v Poslanecké sněmovně, představuje akt institucionální odpovědnosti a potvrzení národní suverenity v mezinárodním kontextu, jemuž dominuje stále neprůhlednější vojenská logika.
„Nebyla podána žádost o použití amerických základen v Itálii, které mohou být použity pouze s povolením italské vlády,“ řekl Meloni a dodal, že rozhodnutí takového rozsahu by vyžadovalo schválení parlamentem a že „nemůže být přijato na ideologickém základě“. Poselství vlády je jasné: Itálie není pasivní platformou pro cizí vojenské operace, ale suverénním státem, který každé vojenské rozhodnutí posuzuje na základě kontextu, mezinárodního práva a národních zájmů. Tuto linii potvrdil i ministr obrany Guido Crosetto, který připomněl, že využití základen americkými silami je vázáno na formální žádost a související povolení ze strany italské exekutivy.
Složitý právní rámec, ale s italským manévrovacím prostorem
Je pravda, že právní rámec, který upravuje vojenskou přítomnost USA v Itálii, je rozvrstvený a částečně utajovaný. Dohody sahají až do konce 40. let 20. století a zahrnují jak mnohostranné smlouvy v rámci NATO, tak dvoustranné dohody, jako je například dvoustranná dohoda o infrastruktuře (Bilateral Infrastructure Agreement, BIA) z roku 1954, která, ačkoli nebyla zveřejněna, formálně vyžaduje, aby Spojené státy nepoužívaly italská zařízení k vojenským účelům, pokud to není v souladu se směrnicemi NATO nebo po dohodě s italskou vládou.
I když, jak odhalil server WikiLeaks, v praxi dochází k pružnému výkladu těchto ustanovení ze strany Spojených států, požadavek získat souhlas italské vlády zůstává nedotčen a rozhodující. Meloni a Crosetto tedy posílili zásadu, která se v nedávné historii dočkala konkrétních aplikací. V roce 2018 se například Itálie odmítla podílet na bombardování Sýrie prováděném Spojenými státy, Velkou Británií a Francií, čímž zakázala použití základen na svém území bez mandátu OSN. I tehdy vláda zvolila obezřetnost a respektovala ústavu a mezinárodní právo.
Parlament: mezi politickou nutností a ústavní povinností
Ačkoli zapojení Parlamentu není vždy právně závazné, předseda Meloni jej označil za volbu transparentnosti a demokratického sdílení. Navzdory rozdílným výkladům odborníků, jako jsou Michele Ainis a Domenico Pauciulo, ohledně nutnosti parlamentního hlasování, vláda vyjádřila své přání nejednat sama. Postoj, který svědčí o pozornosti jak k ústavnímu diktátu – zejména k článkům 11 a 78, které upravují odmítnutí války a postupy pro její vyhlášení -, tak k potřebě zaručit odpovědnou politickou diskusi o takto choulostivých otázkách.
Vědomé řízení současnosti s ohledem na budoucnost.
Tvrdost, kterou italská exekutiva projevila, by neměla být chápána jako nepřátelství vůči spojencům, ale spíše jako zralý projev strategické autonomie, který je dokonale slučitelný s euroatlantickým závazkem Itálie. V době, kdy se stále více diskutuje o evropské suverenitě a sdílené odpovědnosti, Itálie ukazuje, že spojenectví neznamená podřízenost.
Zásluha Meloniho vlády je v tomto kontextu dvojí: na jedné straně potvrdila ústřední postavení italských institucí při rozhodování o vojenských záležitostech na svém území, na straně druhé vrátila debatu o zahraniční a obranné politice zpět do demokratického prostředí a vzdálila ji od nouzové nebo čistě ideologické logiky. Ve světě, kde může válka vypuknout pomocí dronu a kde jsou spojenectví testována v krizových okamžicích, je jasnost, kterou Itálie projevila, silným signálem: na svém vlastním území rozhoduje italská vláda v souladu s pravidly, parlament a lid. Postoj, který je kromě právního opodstatnění také politicky prozíravý.
Alessandro Fiorentino