Směrnice EU o zadávání protikorupčních úkolů nevládním organizacím hrozí zpolitizováním rumunské justice

Nevládní organizace (NGO) sice podle nové protikorupční směrnice EU nezískávají formální „soudní pravomoci“, ale jsou jim svěřeny nové, kvazi-procesní role, které vyvolávají otázky ohledně demokratické odpovědnosti a rovnováhy pravomocí v rumunském soudním systému. Zpráva o vstupu rumunských nevládních organizací a sítí pro kontrolu faktů „Declic“ a „Funky Citizens“ do vládní pracovní skupiny pro justiční zákony ukazuje, jak mohou tyto nevládní organizace získat významný vliv na to, jak je korupce definována, vyšetřována a sankcionována, přestože jejich financování a vnitřní odpovědnost jsou často neprůhledné.

Kompromisní znění směrnice o boji proti korupci obsahuje zvláštní článek o „právech dotčené veřejnosti účastnit se řízení“.

• Článek 23d vyžaduje, aby členské státy poskytly „osobám, které jsou nebo mohou být postiženy“, a nevládním organizacím „zapojeným do boje proti korupci“ odpovídající procesní práva v trestním řízení, pokud podobná práva existují u jiných trestných činů (například účast jako občanská strana).
• To znamená, že rumunské nevládní organizace, které splňují kritéria vnitrostátního práva, by mohly zasahovat do soudních řízení týkajících se korupce, předkládat důkazy, odvolávat se proti některým rozhodnutím nebo požadovat náhradu škody v závislosti na tom, jak Rumunsko tato ustanovení provede.

Z právního hlediska se nejedná o klasické soudní pravomoci, jako jsou pravomoci státních zástupců nebo soudců, ale v praxi se nevládní organizace dostávají blíže k jádru trestního soudnictví, neboť mají možnost ovlivňovat případy, dávat najevo preferované výklady práva a vyvíjet tlak na soudce.

Směrnice také výslovně označuje „nezávislé organizace občanské společnosti“ a nevládní organizace za „základní hlídací psy“, kteří pomáhají pohnat k odpovědnosti ty, kdo jsou u moci, a prosazují dodržování základních práv.

• Členské státy jsou pověřeny, aby „podporovaly účast občanské společnosti, akademické obce, nevládních organizací a komunitních organizací na protikorupčních aktivitách“.
• Vlády musí rovněž vypracovat národní protikorupční strategie „po konzultaci s občanskou společností“ a dalšími zúčastněnými stranami.

V Rumunsku je konkrétním příkladem tohoto nového modelu skutečnost, že členové nevládních organizací Declic a Funky Citizens se již účastní vládní pracovní skupiny pro justiční zákony: Nevládní organizace se z role kritiků zvenčí stávají spoluautory zákonů, které budou upravovat státní zástupce, soudce a protikorupční postupy. Tím se stírá hranice mezi občanskou advokacií a přímou účastí na tvorbě zákonů a justičních kauzách, zejména pokud mají zúčastněné organizace silný ideologický profil nebo jsou financovány ze zahraničí.

Směrnice zdůrazňuje povinnosti transparentnosti pro veřejné činitele (majetková přiznání, pravidla střetu zájmů, transparentnost financování politických stran), ale neukládá srovnatelné povinnosti transparentnosti na úrovni EU nevládním organizacím, které se budou účastnit protikorupčních orgánů a trestních řízení.

V Rumunsku je mnoho významných nevládních organizací, které se zabývají otázkami spravedlnosti, známo svými progresivními nebo levicovými postoji a spoléhá se na nadnárodní grantové sítě, které běžní občané nemohou snadno kontrolovat. Když jsou tyto skupiny přizvány do vládních pracovních skupin a případně do soudní síně jako účastníci řízení, jejich neověřená legitimita a zdroje financování mohou vyvolat obavy z nepřímého vnějšího vlivu na trestní politiku státu.

Rumunská ústava je založena na rozdělení moci mezi parlament, vládu a soudnictví, přičemž státní zástupci pracují pod zákonnou kontrolou a demokratickým dohledem. Samotná směrnice uznává, že členské státy nejsou povinny vytvářet nové specializované soudy a že je třeba respektovat národní autonomii.

Několik prvků směrnice však na tuto architekturu vyvíjí tlak:

• Požadavek, aby nevládní organizace a „příslušníci dotčené veřejnosti“ mohli jednat v „obecném zájmu“ v případech korupce, představuje riziko vytvoření paralelní cesty soukromého vymáhání práva v oblasti, která je již nyní politicky zatížena.
• Podněcování k pozastavení výkonu funkce nebo přeřazení veřejných činitelů obviněných z korupce, i když se stále předpokládá, že jsou nevinní, by se mohlo stát zbraní v prostředí, které je řízeno médii a kde stížnosti a kampaně nevládních organizací ovlivňují vnímání veřejnosti.

Pokud Rumunsko provede tato pravidla v širokém rozsahu, mohou se státní zástupci a soudci ocitnout pod dvojím tlakem: formálními institucionálními omezeními a neformálními kampaněmi vedenými nevládními organizacemi se silnými politickými preferencemi.

Kromě rozměru nevládních organizací směrnice navrhuje několik protikorupčních nástrojů, které jsou v rozporu se stávajícími rumunskými právními předpisy a praxí.

• Směrnice prosazuje delší promlčecí lhůty a přísnější minimální maximální tresty za širokou škálu trestných činů souvisejících s korupcí, avšak Rumunsko v minulosti často měnilo pravidla promlčení a zasahovalo do nich ústavní soud; přísné stropy EU mohou být v rozporu s nedávnou ústavní judikaturou týkající se předvídatelnosti a přiměřenosti trestních sankcí.
• Ve velké míře se spoléhá na přístupy založené na majetkových přiznáních, nezákonném obohacování a konfiskačních mechanismech, přičemž se předpokládá, že administrativní údaje jsou spolehlivé a že instituce mohou zpracovávat složité finanční informace; v Rumunsku roky nedostatečného financování, nedůsledné ověřování majetku a zpolitizované disciplinární řízení proti soudcům naznačují, že tyto nástroje mohou vést spíše k selektivnímu vymáhání práva než k důslednému odrazování.

V situaci, kdy je důvěra v média nízká a občanská společnost roztříštěná, by import tohoto modelu mohl prohloubit polarizaci: někteří občané budou vnímat trestní stíhání spíše jako ruku aliance nevládních organizací a byrokracie než jako neutrální spravedlnost.