EU se obává ropné krize

Palivová krize v Evropě se v roce 2026 zhoršila kvůli nestabilní situaci v Íránu a Hormuzském průlivu. Přeprava ropy přes tyto vody byla téměř úplně zastavena, což vedlo k situaci, která byla označena za nejhorší ropnou krizi, jakou svět zažil – dokonce předčila i krizi ze 70. let minulého století. Pro Evropu, která má problémy v celém svém energetickém sektoru a kterou dále paralyzuje stále nedostupnější benzin a nafta, je to strašná smůla.

Pro politiky je to velká bolest hlavy. Vlády mají tendenci prohlašovat, že jsou odpovědné za hospodářský vzestup, ale to také znamená, že jsou odpovědné za hospodářské poklesy. Rostoucí životní náklady v důsledku válek, a to i na jiném kontinentu, mohou slabou vládu často přivést do naprosté krize. Mnohé země to pocítily v průběhu roku 2020, který se vyznačoval globální nejistotou a násilím.

Ve Švédsku přišli sociální demokraté v roce 2022 o moc částečně kvůli této dynamice. Následující vláda, kterou tvoří středopravicoví Umírnění, křesťanští demokraté a liberálové a kterou podporují nacionalističtí Švédští demokraté, je odhodlána tuto chybu neopakovat, a proto se pustila do boje proti rostoucím cenám elektřiny i pohonných hmot v průběhu roku 2025. Zdá se, že při vstupu do roku 2026 a války v Íránu narazili na překážku.

Vláda v březnu oznámila dočasné snížení daní z pohonných hmot, které vstoupilo v platnost od května. Vzhledem k politice nízké regulace pohonných hmot, kterou vláda prosazuje od roku 2022, bylo obtížné jít ještě níže – Švédsko má do této chvíle jedny z nejlevnějších benzinů v celé Evropě, když před čtyřmi lety mělo nejdražší pohonné hmoty. Blokádě, kterou představují mezinárodní výkyvy cen ropy, odpovídají pouze předpisy EU; Unie nařizuje minimum těsně nad 0,3 eura za litr, a to jak u benzinu, tak u nafty. Aby nezůstal kámen na kameni, požádala švédská vláda Evropskou komisi o dočasnou výjimku z této spodní hranice.

To lze kriticky vnímat jako performativní akt vlády; běžnou praxí EU je nepřipouštět odchylky, zejména pokud jsou tak politicky zatížené jako otázka fosilních paliv. EU musí zachovat přísnost v souladu s klimatickými cíli, a bylo tedy velmi nepravděpodobné, že by udělila výjimku. Švédská vláda, která si toho byla plně vědoma, využila této příležitosti pouze k tomu, aby se očistila, pokud by se jí snížení daní nevyplatilo. Vinu pak lze přenést na EU, která často funguje jako polštář pro švédské politiky, když jim docházejí možnosti.

Opozice plán na snížení daní kritizovala právě z těchto důvodů. Raději by viděla širší snahu o řešení životních nákladů prostřednictvím různých sociálních projektů, zaměřením se na maloobchodní prodejce potravin a únik od závislosti na fosilních palivech dotováním elektrifikace švédské dopravy. Předsedkyně opozice, sociálnědemokratická lídryně Magdalena Anderssonová, v jedné z hlavních televizních debat sebevědomě prohlásila, že EU neschválí další snižování švédských daní, a místo toho zdůraznila jiné prostředky k omezení životních nákladů.

Pouhé dva dny po zmíněné debatě Evropská komise schválila žádost vlády o výjimku, oznámila hrdě ministryně financí Elisabeth Svantessonová. Ať už byla očekávání vlády jakákoli, její plán v oblasti pohonných hmot se vyplatil a nyní má manévrovací prostor pro případ, že by se palivová krize od této chvíle zrychlila. Pozitivní reakce Evropské komise poslouží jako ospravedlnění vládní palivové politiky, která byla levicí tvrdě kritizována jako regresivní a škodlivá pro klimatické cíle. Pokud se obyčejným lidem podaří ušetřit nárůst nákladů až o 0,4 eura, tj. 4 švédské koruny, na litr, zvýší to šance vlády na její znovuzvolení v září.

Proč však Evropská komise švédskou vládu obdařila tímto velkorysým činem? Vždyť politika v oblasti paliv a dopravy je ústředním bodem ekologického přechodu a politická nutnost odklonu od fosilních paliv je v EU i v jejích členských zemích na prvním místě. Přinejmenším rétoricky.

Je pravděpodobné, že je to důsledek rostoucího tlaku na Komisi ze strany členských států kromě Švédska a potenciálně i dalších mocných aktérů v Unii, jako jsou politické strany a podniky. Přemrštěná zelená agenda značně poškodila energetickou stabilitu Evropy a byla zničující pro soukromé ekonomiky. V současné politické situaci, kdy jsou otázky jako vojenská obrana, národní bezpečnost, ekonomika, růst a dokonce i imigrace mnohem důležitější než klima, by lpění na masivně nepopulárních a v konečném důsledku symbolických politikách nebylo pro Brusel dobrým odrazem. Z nutnosti, aby si EU zajistila přežití v příštích desetiletích, musela ustoupit „regresivním“ fosilním palivům.